Do konce druhé světové války zbýval necelý měsíc, fronta se přibližovala protektorátu, ale nacisté stále posílali československé odbojáře do koncentračních táborů. Před 75 lety tak z Brna vyjel poslední transport do Mauthausenu, kde 10. dubna 1945 v plynové komoře zemřelo 235 lidí. Mezi nimi byla i dvaadvacetiletá Marie Sedláčková, která během okupace bojovala proti nacistům a při zatýkání se pokoušela z obklíčení prostřílet.
V posledním brněnském transportu byli především zadržení z věznice na Cejlu a vězni z Jihlavy. Celkem 235 lidí (podle jiných zdrojů 215) se nemělo dožít osvobození. Brněnské gestapo si tehdy vyžádalo pomoc s jejich likvidací – zemřít měli v Mauthausenu, a to pokud možno co nejrychleji a bez dokladů. Proto dodnes není přesně jasné, kdo všechno se v transportu nacházel, a počet obětí se tak podle různých pramenů liší.
„Byl to opravdu poslední transport z Brna. Podle mého názoru vězně vezli do Mauthausenu proto, že šlo o ,tajnou říšskou záležitost',“ předpokládá badatel Jaroslav Čvančara. O osudu obětí se tak zachovalo jen několik svědectví, která dokáží rekonstruovat i poslední dny života odbojářky Marie Sedláčkové, přezdívané Manka.
Nacisté jí zabili přítele, tak se jim rozhodla otrávit jídlo
Marie Sedláčková se narodila 13. března 1923 v Horní Sloupnici u Litomyšle do smíšeného manželství – otec byl Čech a matka Němka. V roce 1942 maturovala na gymnáziu. Chtěla se stát lékařkou, ale kvůli uzavření vysokých škol nastoupila jako laborantka do veterinárního ústavu.
Už v té době se pravděpodobně zapojila do odboje. Teror po smrti zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha navíc její odpor ještě zesílil. Nacisté totiž v době heydrichiády zastřelili na pardubickém Zámečku jejího přítele Jiřího Šperla.
„Z nesmiřitelnosti vůči vrahům svého milého začala dodávat sovětským válečným zajatcům pracujícím na statcích na Lanškrounsku červenkovou kulturu (červenka je infekční bakteriální onemocnění, pozn. aut.). Ti ji předhazovali vepřům určeným pro zásobování wehrmachtu,“ vysvětluje Čvančara.
Marie Sedláčková postupně navázala spolupráci s paravýsadkem CARBON vyslaným z Velké Británie, s partyzánskou skupinou VELA a také s odbojovým uskupením Rada tří. Vydávala se do pohraničí, pomáhala zajišťovat falešné legitimace a působila jako spojka. Lidem, kteří byli vyslaní na nucené práce, prý také pomáhala díky svým znalostem vyvolat zdánlivé příznaky žloutenky, aby byl jejich odjezd odložen.
Na mostě na ni čekalo gestapo. Stihla při tom zastřelit konfidenta
Zhruba od února 1945 začalo gestapo po Mance cíleně pátrat a dopadlo ji kvůli nastrojené schůzce s konfidentem.
„Za pomoci konfidenta Jana Dvořáka se gestapo dostalo Sedláčkové na stopu. 10. března 1945 večer Dvořák vylákal Marii s jejími průvodci na fingovanou schůzku k mostu u vesnice Luleč na Vyškovsku. Když se ji udavač snažil zadržet do příchodu gestapáků, rezervní pistolí Dvořáka smrtelně postřelila,“ popisuje Čvančara.
Nacisté ji nicméně dopadli a převezli k brutálním výslechům do Brna. „Gestapo v Kounicových kolejích od ní očekávalo klíčovou výpověď. Byla týrána, spoutána na rukou i nohou. Aby v horečkách sama nikoho neprozradila, podřezala si žíly,“ vysvětluje badatel.
Nacistům se ji ale podařilo zachránit. Přesto podle Čvančary nikoho neudala. Po měsíci věznění ji gestapo zařadilo do posledního transportu z Brna do Mauthausenu s označením KL III.
Z transportu KL III se zachránil jediný člověk
„V noci ze 6. na 7. dubna 1945 bylo ve velkém sále Kounicových kolejí shromážděno více jak dvě stě vězňů. Ráno přibyly tři ženy,“ stojí v poválečné vyšetřovací zprávě československého ministerstva vnitra z 30. května 1947 o osudu vězňů z transportu KL III.
„Tam byly nám odebrány přikrývky. Prádlo, jídelní misky a lžíce jsme museli také odevzdati. (…) Celou noc strávili jsme vsedě,“ popsal v časopise Služba repatriantům z 20. října 1945 jediný přeživší transportu Franz Arnold.
Druhý den ráno gestapo vězně převezlo na brněnské nádraží. „A spolu asi s třiceti ženami z věznice na Cejlu (byli) navagonováni do dvou dobytčích vozů. Velitelem celého transportu byl příslušník brněnského gestapa Hans Baar,“ upřesňuje vyšetřovací zpráva.
Transport pokračoval následně přes Jihlavu a České Budějovice na jih do Rakouska. „Vagony neměly větrání a malá okénka byla zakryta prkny. Bylo nám vyhrožováno, že bude zastřelen každý, kdo by se pokusil okénko otevřít,“ popisoval po válce Arnold.
Muže museli otrávit nadvakrát
Vlak dorazil do Mauthausenu 9. dubna 1945 dopoledne a vězni se vydali asi na hodinovou cestu od nádraží do tábora. Během té doby je také zastihl letecký poplach. Mauthausenský velitel Franz Ziereis je podle Arnoldových vzpomínek nejprve nechtěl přijmout, protože tábor se měl záhy evakuovat. Udělal to údajně až po naléhání gestapáka Baara.
„Celý den stáli jsme před politickým oddělením bez vody a jídla, vystaveni urážkám a špatnému zacházení kolemjdoucích esesmanů. Teprve pozdě večer jsme byli odvedeni ke koupelně, kde jsme přenocovali,“ popsal Arnold další osud vězňů z transportu.
Druhý den, 10. dubna 1945, vyvedli vězněné na malý dvorek u krematoria a oddělili muže a ženy. Muži se pak museli vysvléknout do naha a ženy odvedli do takzvaného bunkru. Následně se dozorci zeptali, zda je ve skupině nějaký Němec. Arnold, který pocházel z Vídně, se přihlásil, a to mu zachránilo život. Odvedli ho k výslechu a muže nahnali do plynové komory.
„Když jsem se od výslechu vrátil, seděly na levé straně bunkru ženy z našeho transportu a povídaly si. Při tom jsem zaslechl rozmluvu dvou vojáků, kteří si vyprávěli, že ženy mají být také odstraněny. Pokud jsem se dozvěděl od ostatních vězňů, byli muži v plynové komoře jen přiotráveni, jelikož plyn někam unikal. Proto musel být do komory vpuštěn znovu, aby byli vězni usmrceni,“ vzpomínal přeživší.
Dvě stovky statečných zmizely v Mauthausenu beze stopy
To, že Arnold byl jediným, kdo se z transportu zachránil, potvrdil i český vězeň a písař v politickém oddělení Josef Čuhal. „Ten, který se hlásil jako Němec, byl odveden a ostatní muži přešli pod záminkou koupele do plynové komory. Po zplynování mužů byly později zplynovány i ženy. Když vynášeli mrtvoly z plynové komory do nového krematoria, měl jsem možnost je zhlédnout a poznal jsem v nich mrtvoly z transportu z Brna,“ popsal Čuhel v lednu 1947 v poválečné výpovědi u Oblastní úřadovny Státní bezpečnosti v Brně.
Protože k transportu a vězňům se nezachovaly žádné ucelené doklady, je nutné se tak především spoléhat právě na výpovědi očitých svědků. Podle Čvančary je ale v podstatě jisté, že mezi více jak 200 zavražděnými odbojáři byla i tehdy dvaadvacetiletá odbojářka Marie Sedláčková.
