V roce 1941 na konci listopadu začaly z tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava mizet Židé. Právě v tomto čase byly vypraveny první transporty do Terezína, odkud většina putovala do vyhlazovacích táborů. Evu, Hanu a Marka spojuje podobný osud – narodili se židovským matkám na sklonku války buď přímo v táborech, nebo dokonce v transportu. Letos na podzim se sešli v Česku, aby oslavili to, že se jim v nelidských podmínkách podařilo přežít.
Narodili se v koncentračním táboře nebo v transportu, teď se scházejí jako přátelé
Reportéři ČT: Děti z vlaku (zdroj: ČT24)
„Když mi bylo asi pět nebo šest, matka mi řekla, že jsem se narodil ve vlaku. A já jsem řekl, že vlaky jsou fajn, miluji vlaky, ale nikdy mi neřekla detaily. Neřekla mi, jak to bylo hrozné, že tam byla zima, otevřené vagony a to vše. Řekla pouze – narodil ses ve vlaku – a já jsem si pomyslel, že to bylo skvělé, a od té doby miluji vlaky,“ říká Mark Olsky, syn Rachel Friedmanové.
„Není žádné racionální vysvětlení, proč jsme přežili. Myslím si, že jen těhotenství jí dalo vůli přežít,“ míní dcera Anky Nathanové Eva Clark. „Někdy si myslím, co by bylo, koho by nenáviděli, kdyby Židé nebyli. Koho by si našli?“ dodává Hana Berger Moran, dcera Prisky Löwenbeinové.
Eva, Hana a Mark
Matka Evy pocházela z Čech, Hanina ze Slovenska a Markova z Polska. Tihle tři nejsou pokrevní příbuzní, pohromadě je ale drží možná ještě silnější pouto. Všichni se narodili v dubnu 1945. Jejich matky pouze díky tomu, že zatajily své těhotenství, přežily věznění v Osvětimi, pak v lágru v německém Freibergu a nakonec i peklo transportu do koncentračního tábora Mauthausen na samém sklonku války.
„Spojili se přes webové stránky v roce 2009, v roce 2010 se poprvé setkali v Mauthausenu. Je zajímavé, že jejich matky už nikdy žádné děti neměly, takže byli jedináčci. Ve chvíli, kdy se setkali, plakali, objímali se, okamžitě se měli rádi. Ihned se z nich stali sourozenci. Jsou tak vtipní, když jsou spolu, navzájem si dokončují věty. Jsou prostě jako bratr a sestry. Jsou tak rozkošní. Jsou prostě nová rodina,“ popisuje Wendy Holdenová, autorka knihy Narodili se, aby přežili.
Mark Olsky a Hana Berger Moran
Příběhy matek této trojice jsou si přes veškeré rozdíly v mnohém podobné. Všechny přišly o své muže, všechny poznaly na vlastní kůži brutální nacistický režim a navzdory tomu dokázaly přivést na svět dítě.
„Silná, dobrá, veselá, pozitivní, krásný hlas, úžasná učitelka, hodně jsem se od ní naučila. A jsem šťastná, pokaždé když se podívám do zrcadla, že se jí stále víc podobám,“ říká o své matce Hana Berger Moran.
Směr Osvětim
Vraťme se nyní o tři čtvrtě století zpět. Z Čech a Moravy nacisté vytvořili Protektorat Böhmen und Mähren. Na podzim a v zimě roku 1941 z něj odjíždějí první transporty se Židy. V jednom z nich je i matka Evy Clark, Anka. Nejprve zamíří za manželem, který už je v terezínském ghettu.
„Někdy skoro na konci září v roce 1944 byl můj otec poslán do Osvětimi. A co je neuvěřitelné, moje matka se ho rozhodla dobrovolně následovat hned druhý den. Už ho nikdy víc nespatřila,“ popisuje Eva Clark.
Z ghetta, tentokrát z polské Lodže, do Osvětimi přišla také matka Marka Olskyho Rachel Friedmanová. „Naše rodina měla továrnu na oblečení. Matka byla poslána skoro na konci roku 1944 s jejími třemi sestrami nejdřív do Osvětimi,“ vypráví Mark Olsky.
Vyhlazovací tábor v Osvětimi
Matka Hany Berger Moran, Priska Löwenbeinová, dorazila do Osvětimi ze slovenského sběrného tábora v Seredi v říjnu 1944. „V den narozenin mého nebohého otce, bylo mu 30 let, je odvezli přes Sereď do Osvětimi. Maminka tam stála s jinými ženami před Mengelem, který se jí ptal, byla samozřejmě nahá, zda byla těhotná. A ona mu odpověděla v němčině, že ne. On se zasmál a šel dál,“ říká Hana Berger Moran.
„Důvodem, proč matka prošla první selekcí v Osvětimi, bylo to, že byla shledána dostatečně silnou, aby ještě mohla pracovat,“ vysvětluje Eva Clark.
Pracovní tábor jako záchrana
Všechny tři ženy, aniž by o sobě věděly, brzy poznaly, že v Osvětimi dlouho nevydrží naživu. Proto se přihlásily na práci do lágru v saském Freibergu nedaleko Drážďan. „Měly za úkol vyrábět křídla pro nový tryskáč, pomocí kterého se nacisté snažili vyhrát válku v roce 1945,“ uvádí autorka knihy Narodili se, aby přežili Wendy Holdenová.
„Matka strávila ve Freibergu šest měsíců a v té době probíhaly spojenecké bombardovací nálety na nedaleké Drážďany. Můj tchán byl v RAF a účastnil se těch náletů. Po válce, když se seznámil s matkou a slyšel její příběh, nemohl tomu uvěřit. Měl slzy v očích a říkal: ‚Mohl jsem tě zabít, mohl jsem tě zabít,'“ vzpomíná Eva Clark.
Továrna v saském Freibergu
„Měla jsem kilo šedesát, když jsem se narodila. A maminka pro mě měla jen dvě věci, které jí ostatní vězeňkyně ušily ze svého vlastního oblečení – to byla košilka a čepička. Samozřejmě žádné plínky, žádné jiné věci. A když jsem se narodila, měla jsem ručičky takhle, tak jedna žena začala křičet, že se narodil čert,“ říká Hana Berger Moran.
14. dubna 1945, den po narození malé Hany, začali esesmani kvůli blížící se Rudé armádě lágr evakuovat. Její matka zesláblá po porodu jen zázrakem unikla fyzické likvidaci a nakonec s ostatními vězni a novorozenou dcerkou skončila ve vlaku, který se nejprve vydal do koncentračního tábora Buchenwald a později zamířil do Mauthausenu.
Hana Berger Moran
Ve vlaku, už na území někdejšího Československa, se narodil další z trojice, Mark Olsky. „Vím, že jsem se narodil velice blízko Mostu. Byl 19. nebo 20. duben, matka si nebyla jistá, říkala, že na zdi nebyl žádný kalendář, ale němečtí vojáci navrhli, abychom řekli, že to byl 20. duben. A 20. duben je datem narození Hitlera, to byl v Německu národní svátek,“ popisuje.
„Těhotná kostra“
„Byli v tom vlaku bez jídla a téměř bez vody, a navíc matka byla těhotná. Říkala, že vlak tehdy zastavil uprostřed krajiny, byly otevřeny dveře a mrtvoly vyhozeny z vlaku ven,“ říká Eva Clark. Zastávka se odehrála na českém území – v Horní Bříze u Plzně. Koleje vedoucí na jih poškodilo bombardování.
„V tu chvíli procházel kolem sedlák, který byl z pohledu na matku úplně zděšený. Říkala, že nikdy nezapomene na výraz v jeho tváři. Sama sebe popsala jako těhotnou kostru. Vážila tehdy asi 35 kilogramů a byla v devátém měsíci těhotenství. Sedlák jí přinesl sklenici mléka, ale poblíž stál nacistický důstojník a měl v ruce bič, který pozvedl, jako by chtěl matku začít bít, pokud tu sklenici přijme. Ale neudělal to. Povolil ruku a nechal ji, ať si vypije tu sklenici mléka. Matka tvrdila, že jí to zachránilo život,“ uvádí Eva Clark.
Přednosta stanice Antonín Pavlíček
„Přednosta stanice pan Antonín Pavlíček dostal spásný nápad, na kterém začal okamžitě pracovat. Snažil se domluvit s eskortou, aby byla možnost podat vězňům potravu,“ říká ředitel Masarykovy ZŠ v Horní Bříze Ladislav Čása.
„Chodili lidé s taškami, někteří s vozíčky a všechno šlo směrem na nádraží a s potravinami. Pak se teprve právě na základě těchto potravin uvařila jakási polévka. Vězňům se skutečně pomohlo,“ popsal Jaroslav Lang v roce 2013 ve škole v Horní Bříze.
„Najednou měli pocit, že to přežijí. Bylo jídlo, teplo a přesvědčení, že mohou přežít,“ podotýká Mark Olsky. Rozbité koleje se ale brzy podařilo spravit a vlak pokračoval do koncentračního tábora Mauthausen v Rakousku. Sem dorazil 29. dubna 1945.
Koncentrační tábor Mauthausen
„Matka musela vylézt na vozík, protože vězně, kteří nebyli dost silní na to, aby vyšli strmou silnici do lágru, museli dát na vozík a ostatní je táhli. Všude kolem ní leželi lidé s tyfem a horečkou způsobenou tyfem a do toho mě matka rodila,“ popisuje Eva Clark.
„Chtěli mě mámě vzít. Povídali, že v žádném případě tam dítě nesmí, nemůže být. Byl velký křik, maminka s nimi bojovala, drželi mě za ruce, máma za nohy. A přišla jedna dozorkyně polského původu a říká – já jsem neviděla dítě sedm let, já si chci hrát. Zavolala mámu, aby s ní šla do jejího pokoje, a tam si se mnou hrála takových deset minut, potom mě vrátila mámě a řekla – teď jdi do baráku. A to mi zachránilo život,“ líčí Hana Berger Moran.
„K neuvěření je, že nacisté dovolili, aby k matce přišel lékař. Lékař, který byl sám vězeň. Nacisté to zřejmě povolili, protože v dálce slyšeli hluk zbraní. Lékař přišel, přeřízl pupeční šňůru, plácnul mě, abych začala plakat, abych začala dýchat,“ vypráví Eva Clark.
Osvobození koncentračního tábora Mauthausen v květnu 1945
5. května 1945 Mauthausen osvobodili Američané. Mezi přeživšími byli i tři kojenci – Eva, Hana a Mark. Evina matka odhadovala, že už by to o moc déle nevydržela. Když Američané osvobodili tábor, přinesli jídlo a léky.
„Oni mi skutečně zachránili život. A proto vždycky říkám, že mám dvoje narozeniny. Jedny 12. dubna a jedny 5. května. A já mám 5. května velmi ráda, protože to znamená, že jsem o pár týdnů mladší,“ poznamenává Hana Berger Moran.
Útěk před komunisty
Nedlouho po skončení války ovládla střední Evropu jiná totalita. Tentokrát komunistická. Markova matka odešla do americké zóny v Německu, poté do Izraele a nakonec zakotvila ve Spojených státech. Evina matka se po roce 1948 vystěhovala do Velké Británie. Hanina matka se vrátila na Slovensko, to ale její dcera opustila v roce 1968 a přes Izrael odešla do Spojených států.
„Když jsem 21. srpna viděla ty tanky a když jsem slyšela střílení v Bratislavě, čekala jsem Tomyho. A tak jsem říkala šlus, já tu nemůžu zůstat,“ vzpomíná Hana Berger Moran.
„Mark je lékař na pohotovosti, dělá důležitou práci. Hana se věnuje organické chemii a celý život vynalézá léky zachraňující životy. Což je úžasné, protože sama je jednou z prvních civilistů, které zachránil penicilin. Eva věnovala svůj život vzdělávání, cestuje po světě a přednáší školákům o holocaustu,“ shrnuje osud trojice Wendy Holdenová.