Před 81 lety začala německá armáda obsazovat Československo. Den poté vznikl už oficiálně nacisty ovládaný protektorát. Čeští vládní představitelé vyzývali obyvatele, aby Němcům v zabírání území nebránili. V Místku se přesto několik desítek československých vojáků pokusilo nacistům vzdorovat se zbraní v ruce. Vedl je kapitán Karel Pavlík, který se následně zapojil do odboje a setkával se zřejmě také s parašutisty Janem Kubišem a Jozefem Gabčíkem.
V souvislosti s druhou světovou válkou se mluví o tom, zda se měla československá armáda v září 1938 bránit při zabírání Sudet. Když německá armáda o necelý půlrok později začala obsazovat české země, byli už vojáci bez pohraničních pevností. Přesto se u Místku pokusili několikanásobné posile vzdorovat.
Podle odborníků to byl ojedinělý výraznější projev odporu proti počínající okupaci. „O celé akci v březnu 1939 se nesmělo vůbec psát, a aby se na celou akci rychle zapomnělo, nebyl nikdo z obránců potrestán,“ vysvětluje badatel Jaroslav Čvančara.
Tři sta Čechů proti tisícovce Němců bojovalo půl hodiny
K potyčce u takzvaných Czajánkových kasáren v Místku došlo 14. března 1939. Německé jednotky v předvečer už překročily hranici, aby se druhý den po zahájení invaze dostaly snáze do českého vnitrozemí. Ke kasárnám dorazili Němci odpoledne. V tu dobu měli zdejší vojáci kurz polštiny.
„Najednou někdo křičí: ,Němci jsou tady, ježíšmarjá, Němci jsou tady.‘ Tak jsme hned skončili, hurá k rotám. (…) Smůla byla, že skoro celý prapor tvořili samí nováčci, kteří byli na vojně sotva čtrnáct dní a pušku neměli ještě v rukách,“ popsal v roce 2011 pro projekt Paměť národa Svatoslav Kalich, který se boje o kasárna sám zúčastnil.
Vše údajně začalo u brány. Kolona německých vojáků se zastavila a jeden z velitelů s pistolí vyšel směrem ke strážní věži. Český strážný měl vykřiknout „Stůj!“, a když se Němec nezastavoval, vystřelil do vzduchu. To německý voják považoval za útok a začal po něm pálit.
Tehdy vedení útoku převzal Karel Pavlík. Nechal okamžitě rozdat vojákům zbraně a podle Kalicha se sám postavil za kulomet na střeše a začal do Němců střílet. Celý boj měl trvat zhruba půl hodiny. Českých vojáků byly v obklíčených kasárnách přitom asi tři stovky, zatímco Němců přes tisíc. Měli navíc k dispozici i obrněný vůz a dělo. Čeští obránci se tak museli vzdát.
„Velitel pak viděl, že náboje došly a je již zbytečné prolévat krev – sebral bílou blůzku kantýnskému a vystrčil to z okna ven. Němci přestali střílet a my jsme se vzdávali… Bylo nám všelijak, jenom ne dobře a někteří z nás měli v očích slzy,“ vzpomínal Kalich.
Jak tvrdí Čvančara (a archivní tiskoviny to potvrzují), o boji se tehdy neinformovalo. Také proto, že hned druhý den do vnitrozemí vjela německá vojska. Podle vzpomínek pamětníků zůstali na české straně po bitvě o kasárna dva zranění, Němci ale měli údajně až 18 mrtvých.
Z kasáren rovnou do odboje. Pavlík posílal vojáky za hranice a spolupracoval s parašutisty
Němci pak vyvedli všechny vojáky z kasáren, které prohledali a následně je nechali hlídat. Žádný z československých vojáků ale nebyl potrestán. Přesto se nacisté po čtyřech letech pomstili právě na veliteli Pavlíkovi.
Svou oficiální vojenskou kariéru nuceně ukončil v létě téhož roku po rozpuštění československé armády, ihned ale přešel do odboje. „Do civilu byl propuštěn 26. srpna 1939. Mezitím na Ostravsku spolupracoval s odbojovou skupinou Za vlast a zajišťoval vojákům přechod přes polskou hranici,“ upozorňuje Čvančara.
Poté se z východu země přesunul do Prahy, kde v boji proti nacismu pokračoval. „Patřil k radikální frakci skupiny Říjen řídícího učitele Jana Zelenky-Hajského, která patřila do odbojové organizace Jindra. Měli na starost především sabotáže a diverzní akce,“ dodává badatel.
Je pravděpodobné, že Pavlík mohl být i ve spojení s parašutisty vyslanými z Velké Británie. Spolupracoval například s Oldřichem Frolíkem z Janečkovy zbrojovky, který parašutistům dodával zbraně. A také s bratry Vojtěchovskými, z jejichž statku nějakou dobu zajišťovala spojení s Londýnem ilegální radiostanice Sparta I. Na statku se měl podle Čvančary scházet i Václav Morávek z odbojové skupiny Tři králové a parašutisté ze skupiny Anthropoid Jan Kubiš a Jozef Gabčík a další výsadkáři.
Zastřelil psa a porval se s gestapáky. Pak se pokusil zabít lžící
I pro Pavlíka se stal výrazným zlomem útok na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha 27. května 1942. Doplatil na spolupráci s Ladislavem Vaňkem, kterého dopadlo gestapo.
„Pavlík byl dopaden u železniční trati v Záběhlicích 4. září 1942, kam ho Vaněk vylákal na schůzku, aby padl do pasti. Pavlík z aktovky stačil vytáhnout pistoli a začal utíkat. Na nedalekém železničním náspu ho ale doběhl policejní pes. Toho se mu podařilo zastřelit. S přesilou zatýkacího komanda gestapa se pak divoce serval. Podařilo se jim ho ale přemoci a spoutat,“ popisuje Čvančara.
Následovaly brutální výslechy. Nacisté chtěli získat jména všech spolupracovníků parašutistů z odboje. „Použili na něj takzvaný zostřený výslech. Obával se, aby při brutálním mučení někoho neprozradil, a proto se v Petschkově paláci pokusil o sebevraždu pomocí nabroušené lžíce. Byl však neúspěšný,“ vysvětluje badatel.
Nacisté pak Pavlíka společně s dalšími spolupracovníky výsadkářů odvezli do Malé pevnosti v Terezíně. Tam byl i 24. října 1942, kdy 262 jeho kolegů z odboje zavraždili v Mauthausenu. A za několik týdnů se tam měl dostat i on sám.
Zemřel v Mauthausenu, hrob má ale v Česku
„V polovině ledna 1943 ho zařadili společně s dalšími 31 spoluvězni do transportu do Mauthausenu. Po týdnu věznění ho 26. ledna 1943 stejně jako další muže zastřelili. Ženy nahnali do plynu. Na exekuci těchto klíčových osob heydrichiády se osobně dostavil říšský vůdce SS Heinrich Himmler s početným doprovodem. Dvaačtyřicetiletého Karla Pavlíka střelili do týlu v 16 hodin 31 minut. Jeho popel skončil na haldě za táborem,“ dodává Čvančara.
Symbolický hrob má ale Pavlík v rodinné hrobce v Kostelci nad Černými lesy. Čvančara tam společně s dalšími badateli pohřbil také nábojnici s hrstí popela z Mauthausenu.
„Kapitán Pavlík patřil ke generaci předválečných důstojníků, kteří věděli, co je jejich vlastenecká povinnost. Snad již nebude patřit k těm polozapomenutým příslušníkům odboje, kteří padli na domácí frontě a kteří slova přísahy beze zbytku splnili,“ uzavírá badatel.
