Aneta Černá, cer strana 2 z 4

„Stráž nás volá, bratři, vztáhněte své paže, pevně obejmeme krásnou svoji zem. Zde jsme vládci. Zhynete jak zemězrádci!“ Jasný vzkaz nacistům na svém X. sletu v Praze manifestovalo více než 30 tisíc sokolů. V červenci 1938, v předvečer mobilizace a mnichovské krize, předvedli skladbu Přísaha republice, kterou ukazovali své odhodlání bránit vlast před nacisty. Pro mnohé to nebyla jen planá přísaha. Ze všech fungujících dobrovolných organizací se právě oni v největším množství zapojili do odboje – a zároveň při něm položili život.

Byla jich stovka, přišli z nebes a fatálně ovlivnili průběh druhé světové války – českoslovenští parašutisté vyslaní z Velké Británie měli na území tehdejšího protektorátu plnit rozmanité úkoly. Od sabotáží a předávání informací exilové vládě až po útoky na přední představitele nacistické správy. V podstatě počítali s tím, že se do vlasti vrací pro smrt. Konce války se jich dožila pouhá polovina. A ti, kdo přežili, se následně po roce 1948 uznání nedočkali. Většinu z nich naopak čekalo ponížení, perzekuce a některé dokonce vykonstruovaná obvinění a smrt.

Četli vojenské časopisy, tajně poslouchali hovory dělníků v podzemce, ale i špehovali a opíjeli německé vojáky – to byly jen některé z činností československého vojenského atašé Antonína Hrona a jeho spolupracovníků v Berlíně před vypuknutím druhé světové války. Získávali netradičními způsoby zprávy o formující se německé armádě, přestože jim za to hrozil okamžitý trest smrti. Díky získaným informacím v předvečer německé okupace 14. března 1939 také Hron varoval pražské zpravodajce, že do Československa vpadnou nacisté. Zemřel před 80 lety a historici nyní pátrají po jeho příbuzných.

Intelektuálové, vojáci, duchovní, elita polského národa – před 85 lety zavraždili Sověti v lese u Katyně a na dalších místech přes dvacet tisíc polských zajatců. V dubnu 1940 postříleli zadržené ranou do týlu a zahrabali je do několika hromadných hrobů. Po třech letech pak mrtvé objevila postupující německá armáda. A začalo kolo obviňování propletené s propagandou nacistickou i komunistickou. Teprve 13. dubna 1990 Rusko oficiálně uznalo svoji vinu na masakru a odtajnilo i usvědčující dokumenty. V posledních měsících ale ruská bezpečnostní služba vinu Moskvy opět popírá a vrací se tak o téměř století zpět.

Zděšené tváře, údiv, ale i rezignace - tak vypadaly výrazy herců, kteří se přesně před 45 lety sešli v Národním divadle. Na příkaz komunistické strany se zde 28. ledna 1977 konala snad nejviditelnější normalizační propagandistická akce té doby - podepisování takzvané Anticharty. Provolání, které mělo odsoudit Chartu 77 požadující dodržování lidských práv, tehdy podepsaly stovky umělců, kteří tak zároveň stvrdili svůj souhlas s normalizací. Někteří tvrdili, že to pro ně byla jediná cesta, pokud chtěli dál veřejně působit. Až na výjimky málokdo svůj podpis pod Antichartou veřejně odvolal. Originální podpisové archy se navíc nezachovaly.

Paul Thümmel byl v tuzemské válečné historii možná nejznámějším dvojitým agentem. České zpravodajské službě předával informace o nacistických plánech a nechal si za to štědře platit. Podle některých historiků se ovšem jeho význam zveličuje, ačkoliv české straně dodával i informace o zrádcích v jejich vlastních řadách. Od Thümmelova narození uplynulo 15. ledna přesně 120 let.

Ztroskotanci a samozvanci – tak přesně před 45 lety nazvali komunisté oficiálně signatáře Charty 77. Ten den vyšel ve stranickém Rudém právu článek, který kritizoval všechny, kteří pod dokument požadující dodržování lidských práv v Československu připojili svůj podpis. Začala tak veřejná část zostuzovací kampaně, která měla za cíl myšlenky Charty co nejdříve odsunout do zapomnění. Podle historiků se to ale nepodařilo, a to hlavně také díky pomoci Západu.

Potkali se s ním v divadle, ve vězení anebo v samoobsluze – pro všechny to ale bylo setkání osudové. Pět pamětníků vzpomíná na to, jak jejich život ovlivnil Václav Havel. Někteří ho poznali ještě v době, kdy byl „jen“ obyčejným dramatikem, jiní už jako politického aktivistu a bojovníka za lidská práva. Všichni se ale shodují v jednom: i po tom, co se stal prezidentem, zůstal citlivým a smířlivým člověkem, který druhé nesoudil, rád vařil a byl nenapravitelný puntičkář.

Bylo jim dvacet let a čekalo je nucené nasazení v Německu. Mladí Čechoslováci odjížděli v roce 1942 z protektorátu do Říše, kde měli pracovat především v továrnách. Část z nich ale po příjezdu do Berlína zjistila, že je čeká ještě mnohem delší cesta. Zhruba 1800 jich nacisté odvezli do Norska, aby za polárním kruhem stavěli opevnění a železnici. Čekal je obrovský mráz, nedostatek jídla, ale také velice přátelští místní obyvatelé. Tito muži si podle místa svého totálního nasazení začali po válce říkat Noráci.

Pět cvičných seskoků a čtyřicet vypálených střel. Příprava československých parašutistů ve Velké Británii před nasazením v protektorátu byla rychlá a poměrně úsporná. Podstoupil ji i Jan Kubiš a Jozef Gabčík, kteří společně v květnu 1942 splnili svůj úkol a odstranili kata českého národa a zastupujícího říšského protektora v jedné osobě Reinharda Heydricha. Jejich výcvik přitom vrcholil přesně před 80 lety. Paradoxem je, že přestože dvojice kamarádů působila v rámci výsadku Anthropoid sehraně, původně se měl místo Kubiše na zabití Heydricha podílet úplně někdo jiný.

Protižidovské zákazy, popravy odbojářů, ale třeba i filmové premiéry - to vše tvořilo každodenní život v takzvaném protektorátu Čechy a Morava. Zatímco minimálně část národa žila v neustálém strachu před zatčením nebo povoláním do transportu, jiné nejvíce trápilo například snižování potravinových přídělů. Situace se ale v zemi měnila často velice rychle, i v řádu několika dní až týdnů - dokazuje to nově vydaná kniha Jiřího Padevěta Kronika protektorátu, která popisuje dění mezi březnem 1939 až květnem 1945 den po dni.

Malíř, novinář i básník – to vše byl Petr Ginz. Chlapec mnoha talentů stihl za svůj 16letý život napsat desítky reportáží a povídek. Pokračoval v tom i po transportu do terezínského ghetta, kam nacisté začali deportovat Židy před 80 lety. Petr tam dokonce založil a vydával vlastní časopis. Po deportaci do vyhlazovacího tábora ho ale nacisté odeslali rovnou do plynové komory.

Zatčení lidé, které příslušníci Státní bezpečnosti utýrali ve vazbě, oběšení političtí vězni, ale i amputované končetiny a zemřelé děti končili v hromadném hrobě v pražských Ďáblicích. Ten využívali už nacisté a po nich i komunisté k odklízení ostatků svých názorových odpůrců, ale i k ukládání těl těch, kteří neměli peníze na pohřeb, nebo žádné příbuzné. Hromadné hroby na tomto pohřebišti se přestaly využívat před šedesáti lety, v říjnu 1961. Kolik lidí je tam pohřbeno, není ani několik desetiletí poté zcela jasné.

Narodily se v roce 1946 a jsou jich možná stovky – československé děti amerických a sovětských vojáků. Při postupu zemí totiž vojáci navazovali vztahy s československými ženami. Některé byly romantické a končily dokonce svatbou, jiné trvaly jen několik týdnů nebo měsíců. A v některých případech nešlo o vztah, ale pouze o znásilnění, ze kterého následně vzešlo dítě. Jejich přesný počet je podle nové historické studie velmi obtížné zjistit – velká část těchto dětí totiž možná dodnes o svých skutečných biologických otcích nic neví, nebo se to dozvídají až nyní po 75 letech.

Z ošetřovatelky a vychovatelky dětí nacistkou a udavačkou. Takový byl osud Gisely Sochůrkové, sekretářky okresního šéfa NSDAP v Benešově. Na svoji válečnou udavačskou činnost ale navázala i po roce 1945. Při výsleších detailně popsala, jak fungoval výcvikový prostor SS na Benešovsku a jak vypadal ústup jednotek, při kterém se ukázala pravá povaha jejich velitelů.

Vánoce v 50. letech, taneční v době protektorátu nebo vojenská služba za normalizace patří mezi vzpomínky pamětníků na běžné události 20. století, které nově nabízí Databáze dějin všedního dne. Odborníci z Historického ústavu Akademie věd v ní shromažďují dokumenty a fotografie od dárců – a ty jsou pak přístupné on-line a zdarma jak pro badatele, tak pro zájemce o historii.

Do bojů druhé světové války se zapojovaly i československé ženy. Kromě domácího odboje sloužily ale také v armádě – jako řidičky, automechaničky nebo meteoroložky. Přestože se o Čechoslovácích u britského letectva po pádu komunismu opět začalo mluvit, ženy, které působily u stejných jednotek, jsou stále trochu v jejich stínu. Může za to zřejmě tehdejší laxní postoj exilových úřadů i následný přístup komunistů k hrdinům západní fronty.

Legionář, bývalý předseda vlády a ministr národní obrany, ale podle stále platného rozsudku také zrádce – to vše je generál Jan Syrový. Jeho rodina se nyní pokouší to poslední změnit. Praprasynovec Syrového nyní žádá o obnovení procesu z roku 1947, který odsoudil jeho příbuzného za válečnou zradu. Proces byl už tehdy podle něj zmanipulovaný, což dokazuje mimo jiné i to, že se na něm podílel Josef Urválek – prokurátor, který má na svědomí mimo jiné monstrprocesy s Miladou Horákovou nebo Rudolfem Slánským.

Už na konci 40. let si dali komunisté za cíl zničit katolickou církev. Obávali se jejího vlivu na veřejnost, a proto se rozhodli vymazat z veřejného povědomí biskupy, které roky izolovali na několika tajných místech v celé republice. Biskupové trpěli v internaci i hlady, nevěděli, kde jsou a nesměli se stýkat s okolím. Mnozí pak vlivem prožitých útrap zemřeli. U tří z nich probíhá v současnosti proces blahořečení.

Přestože rozhodovali za války o tisících českých životů, byli téměř neviditelní. Velitelé nacistických bezpečnostních složek v protektorátu rozhodovali o deportacích do koncentračních táborů. Po válce je bylo složité identifikovat – kvůli jejich vysokým pozicím je často znali jen jejich nejbližší spolupracovníci. Proto často vyvázli bez trestu. Přitom právě oni mají velký podíl na zvěrstvech druhé světové války. Chtěli se zalíbit Hitlerovi.

Květen 1945, konec války. Radost ze znovunabyté svobody se ale mnohde rychle tavila v hněv proti všemu německému bez ohledu na reálnou vinu. Němečtí civilisté se stávali terčem nadávek a lynčování, ale i vražd. A mstít se chtěl i profesor Vladimír Malý. V prvních poválečných dnech zabil v Českých Budějovicích dvě ženy a pět dětí. Tomu nejmladšímu bylo jen 15 měsíců. Přestože se tak stal jedním z nejhorších masových vrahů na našem území, k soudu se dostal až po šesti letech – zřejmě i vlivem své spolupráce s komunisty.

Letos uplynulo 40 let od úmrtí hudebníka Johna Lennona. A v polovině prosince to bude také 40 let od chvíle, kdy na pražské Kampě vznikl jeho symbolický hrob – takzvaná Lennonova zeď. Ta se pak stala nejen prostorem pro každoroční pietní shromáždění, ale postupně i místem protestů a střetů s Veřejnou bezpečností. Někteří pamětníci vzpomínají, že tyto brutální zásahy u Lennonovy zdi pro ně byly jedny z nejhorších před rokem 1989.

Přestože od konce druhé světové války už uplynulo 75 let, stále se najdou příběhy, které zůstaly skoro po celou tu dobu skryté. Patří mezi ně i osudy československých řeholních sester, které prošly koncentračními tábory. Vlivem čtyřiceti let komunismu se o nich veřejně příliš nemluvilo a příběhy jejich hrdinství se tak podařilo rekonstruovat až nyní. Jednou z nich byla Filomena Dolanská, která odpustila udavačce, která ji dostala do koncentračního tábora.

Máš-li dlouhý vlas, nechoď mezi nás! – heslo komunistické propagandy mělo vést v 70. letech k diskriminaci všech příznivců undergroundové hudby. Tehdejší režim si ale nevystačil pouze s šikanou takzvaných „mániček“, ale neostýchal se proti nim použít i násilí. Příslušníci Veřejné bezpečnosti rozháněli koncerty a brutálně zakročovali proti těm, kteří si přišli jen poslechnout hudbu. Historici nově vyčíslili počet obětí těchto fyzických útoků.