Havel jako spoluvězeň, švagr i soused se špinavými botami. Pamětníci vzpomínají, jak dramatik a prezident ovlivnil jejich život

Potkali se s ním v divadle, ve vězení anebo v samoobsluze – pro všechny to ale bylo setkání osudové. Pět pamětníků vzpomíná na to, jak jejich život ovlivnil Václav Havel. Někteří ho poznali ještě v době, kdy byl „jen“ obyčejným dramatikem, jiní už jako politického aktivistu a bojovníka za lidská práva. Všichni se ale shodují v jednom: i po tom, co se stal prezidentem, zůstal citlivým a smířlivým člověkem, který druhé nesoudil, rád vařil a byl nenapravitelný puntičkář.

„Náš kamarád choval ovce a my jsme proto pro něj sbírali suchý chleba. Když jsme mu pak telefonovali a do sluchátka jsme mu říkali, že už máme dost chleba, tak StBáci si mysleli, že je to nějaké tajné heslo, a dokonce nás kvůli tomu vyslýchali,“ vzpomíná Dagmar Havlová, manželka Ivana Havla, prezidentova bratra.

Bydleli totiž tehdy s Václavem Havlem ve společném dvoubytě, a tak naplno zažili odposlechy, domovní prohlídky i sledování. Stejně jako většina lidí, která se s Havlem v době komunismu stýkala. I za cenu omezení vlastní svobody a problémů se ale od něj nikdo z nich neodvrátil.

To důležité nesměli říkat nahlas, vzkazy si psali na papírky, vzpomíná švagrová

Dagmar Havlová, rozená Ilkovičová, se s Václavem Havlem seznámila na Hrádečku, kde zvláště za komunismu s ženou Olgou často pobýval. Bratrovi ji tehdy přivedl představit Ivan. A Václav mu prý vřele doporučil, aby se s Dagmar oženil. A to i proto, že uměla výborně vařit. „Kontakt s Ivanem pak způsobil, že jsem dál nemohla pracovat na Slovensku. Došlo to až tak daleko, že jsem se po druhém vyhazovu došla zeptat na Ústřední výbor strany, jaké se mnou mají plány. A oni mi řekli, že už mě na Slovensku nenechají ani umývat okna. Tak jsem se přestěhovala do Prahy,“ vzpomíná Havlová.

Tak začalo její sousedství s Václavem Havlem. Byt na Rašínově nábřeží tehdy rozdělili na dva samostatné – v jednom bydlel Václav s Olgou, v druhém Ivan s Dagmar. Sdílet v podstatě společný prostor s tehdejším předním disidentem pak samozřejmě mělo pro Dagmar Havlovou citelné následky. Kromě odposlechu telefonů policie neustále pozorovala, kdo do domu přichází a odchází, a domovní prohlídky v kteroukoli noční dobu se staly nevítaným standardem. Ty důležité věci si neříkali nahlas, ale psali si je jako vzkazy na papírek. Havlova švagrová ale vzpomíná především na příjemnější okamžiky společného soužití.

„V zimě býval Václav v Praze (v létě naopak na Hrádečku, pozn. aut.), to jsme často sedávali spolu, dívali jsme se na filmy a bavili jsme se. Dost času jsme trávili i v kuchyni kolem stolu. Václav nebyl introvert, rád se bavil,“ vzpomíná Havlová.

2 minuty
Havlovo zastavení: Rašínovo nábřeží
Zdroj: ČT24

Špinavé boty, mercedes a šampaňské. Havel se rychle dokázal spřátelit i ve svém „vyhnanství“

Václav Havel neměl jen přátele z okruhu disidentů. Když v roce 1974 pracoval jako dělník v trutnovském pivovaru, zdržoval se většinou právě na Hrádečku. A nakupovat chodil do trutnovské samoobsluhy na náměstí. Tady se potkal s Vlastou Maněnovou. „Vždycky tam přišel takovej chlápek, špinavý boty, dlouhej kabát, ale vylezl z mercedesu, koupil basu šampaňskýho a většinou stál u pokladny přede mnou. Tak jsem si vždycky říkala, co to asi je za mužskýho,“ popisuje Maněnová první dojmy z budoucího prezidenta.

Velice rychle se pak na Hrádečku se svým manželem spřátelili s Olgou i Václavem a navzájem se navštěvovali. To jim samozřejmě okamžitě přineslo problémy s komunistickou mocí. „Po cestě sem nás třeba pětkrát u silnice kontrolovali, i jestli máme v pořádku technickou. Manžela neustále lámali ke spolupráci s StB a vyhrožovali nám. Ty jejich nátlakové metody byly hrozné,“ vzpomíná Maněnová. Jeden soused jim například ze strachu přestal i prodávat vajíčka.

Blízká přítelkyně vzpomíná také na to, jaký byl Václav Havel puntičkář. „Všechno musel mít písemně a všechno muselo být dokonalé. Jednou jsem s ním vařila svíčkovou. Měl k tomu připravený veliký papír, kde měl zeleně podtrháno, kdy se má maso obrátit, červeně zase, kdy se má dát do trouby,“ popisuje Havlova sousedka. Na návštěvě u Maněnových prý například vstal a šel o pár centimetrů posunout nějakou věc na poličce do „správné“ polohy.

Vlasta Maněnová také ráda vzpomíná na oslavu nového roku 1993 – prvního roku samostatné České republiky. Tu trávili s Havlovými na Hrádečku. „Byla půlnoc a Václav mi dal pusu. A já jsem si pak uvědomila, že jsem vlastně první člověk, který dostal v nové republice od nového prezidenta pusu,“ popisuje s úsměvem.

Osud vězňů ho zajímal i jako prezidenta. Ve společnosti bez něj chybí smířlivost, vzpomíná spoluvězeň

Velice dobře stačil poznat Václava Havla Petr Pospíchal. V 80. letech spolu strávili osm měsíců ve věznici v plzeňských Borech. Když měli pak Pospíchala propustit – a Havel byl v té době už na svobodě – šel na znak podpory na svého spoluvězně čekat před věznici. Jenže komunisté se to nějak dozvěděli, a proto Pospíchala pustili oproti plánu už o tři hodiny dřív.

Když pak v květnu 1989 propouštěli z Pankráce Havla, před věznicí na něj čekal zase Pospíchal. „Bylo nás tady tehdy asi dvacet a hrozně jsme se radovali. Pro mě to mělo takovou symboliku. On na mě čekal předtím, já jsem chtěl být u jeho propuštění teď,“ popisuje Pospíchal, sám opakovaně souzený politický vězeň.

Zdůrazňuje, že na Havlovi si cenil také toho, že od této své části života, kterou nuceně strávil ve vězení, se nikdy nedistancoval. „On vždycky cítil solidaritu s těmi vězněnými, bez ohledu na to, z jakého důvodu byli za mřížemi. Pohled člověka, který to nezažil, bývá vždycky paušalizující. Já vím, že s některými spoluvězni se stýkal dál – a teď myslím i ty, kteří byli odsouzeni za kriminální činy. Zajímalo ho, jak se mají. Bylo v tom něco hezkého. Protože takový člověk by klidně mohl říct: ‚Tyhle lidi ke mně nepouštějte, to byla jiná životní etapa.‘ Ale on se zájmem dál sledoval jejich osudy,“ vzpomíná Pospíchal. Podle něj právě tato smířlivost a porozumění druhým po odchodu Václava Havla v současné společnosti chybí.

2 minuty
Havlovo zastavení: Pankrác
Zdroj: ČT24

Ani jako prezident se nezměnil, tvrdí herečka. Dokázal k sobě lidi srdečně připoutat

Profesně se s Havlem setkala Marie Málková, herečka Divadla Na zábradlí, která hrála v několika jeho hrách. Sblížili se natolik, že Havel pak svědčil na její svatbě s režisérem Janem Grossmanem.

„Václav Havel jednou přišel do DISKu (divadlo studentů pražské DAMU, pozn. aut) s Janem Grossmanem na naši generálku a Honza říkal: ‚To je pan Václav Havel, bude pro nás psát hry a vy v nich budete hrát.‘ Takže to bylo moje první setkání s Václavem Havlem,“ vzpomíná Málková. Dramatik se pak stal jejím nejinscenovanějším autorem – nejvíce rolí hrála právě v jeho hrách.

A s Havlem ji pojil i společný osud – od konce roku 1968 už nesměla vystupovat, na jeviště se pak znovu vrátila až v prosinci 1991. V obou případech, na začátku i na konci své nedobrovolné herecké přestávky, hrála roli v Havlově hře. „S Havlem jsem odcházela a s Havlem jsem zase přicházela,“ vzpomíná.

2 minuty
Havlovo zastavení: Divadlo Na Zábradlí
Zdroj: ČT24

S prezidentem zůstala dál v kontaktu i po jeho nástupu do nejvyššího státního úřadu. „Najednou byl velice známý, ale že by se změnil osobně, to myslím ne. Byl pořád velice chytrý, hravý, se smyslem pro humor a přátelský. Svou přirozenou autoritou a srdečným chováním k sobě lidi dokázal připoutat,“ popisuje herečka.

Problém s hovnocucem a Havlův návrat do veřejného života. Jako prezident pak zavedl svetrové dny

Hudební kritik Jan Rejžek se s Václavem Havlem seznámil v roce 1988 na festivalu Folková Lipnice, který moderoval. Přemýšlel tehdy, jak vyplnit čas mezi nazvučením a přípravou jednotlivých kapel. Rozhodl se, že do těchto přestávek vždy vloží krátké rozhovory. A v publiku tehdy seděl Václav Havel, který předtím 19 let nesměl promluvit na veřejnosti. Tak se s ním domluvil, že udělají rozhovor.

„Václav mě varoval s tím, že ‚bude prrrrůserrrr‘. Tak jsem ho uklidňoval, ať to nechá na mně. Už jsem byl připraven, že vystoupím na pódium a po X letech ho zase uvedu na veřejnosti, když v tom mi na rameno zezadu udeřila těžká ruka. Říkal jsem si, samozřejmě se o tom policie, estébáci, museli dovědět. Nikoli. Byl to místní hasič v uniformě, který mi přikázal: ‚Šéfe, ty to uvádíš, tady ten festival?‘ Já jsem říkal: ‚No prosim, co potřebujete?‘ ‚Hele, řekni těm lidem, ať uhnou tady z tý stráně k těm hajzlům, my tam s hovnocucem nemůžem, ty hovna tečou po stráni, jó, ať tam nelezou.‘ Tak jsem mu říkal: ‚No, teď ne, až za chvíli,‘“ popisuje humorně napjaté chvíle před Havlovým vystoupením Rejžek.

Už po vyhlášení jeho jména a příchodu na pódium následoval dlouhotrvající potlesk, který přerušil až moderátor svojí první otázkou. To samé se pak opakovalo po Havlově odchodu. Lidé se pak spontánně k bývalému politickému vězni nahrnuli a začala neoficiální autogramiáda. Havel pak napůl žertem a napůl vážně Rejžkovi řekl, že mu v Praze půjčí brožurku Jak se chovat ve vězení. Pro Rejžka ale toto rozhodnutí znovu veřejnosti představit Václava Havla nemělo žádné následky.

Rejžek po revoluci začal pracovat v Havlově prezidentské kanceláři. Na prezidenta vzpomíná jako na nejskvělejšího šéfa, jakého kdy měl. A zvlášť ocenil, že ačkoli s dalšími disidenty samozřejmě dodržovali povinný hradní dresscode, Havel zavedl na Hradě i takzvané Svetrové středy, kdy jeden den v týdnu mohli chodit do práce v tom, co jim bylo ještě i za dob komunismu nejpřirozenější – v džínách a svetru.

2 minuty
Havlovo zastavení: Lipnice
Zdroj: ČT24

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Domácí

Hradilkovi. Příběh rodiny, která žije naplno navzdory těžkostem

Diagnózu spinální svalová atrofie si Hradilkovi vyslechli hned dvakrát. Rodina ale navzdory těžkému handicapu nejstarší dcery nikdy nepřestala naplno žít. Zatímco pro dnes třináctiletou Boženu museli léčbu doslova vybojovat, čtyřletý Bedřich ji dostal hned po narození a je bez obtíží. V novém roce je čeká řada výzev, ale také nový dům, který jim výrazně usnadní život. Cesta ke genové terapii by se letos mohla otevřít i pro Boženu – pokud to schválí úřady. Později by pak mohla podstoupit i operaci páteře, kterou má kvůli slabým svalům zdeformovanou.
před 1 hhodinou

Příběh černého uhlí se začíná uzavírat. Horníky čeká nová kapitola

Těžba černého uhlí má letos v Česku definitivně skončit. Na Karvinsku zbývá dotěžit posledních několik tisíc tun. Z šachet v regionu odejde v lednu a únoru 1600 lidí. Během prvních dvou vln propouštění odešly z dolů i stovky lidí. Většina z nich dostala odstupné a stále nepracuje. Podle některých i proto, že jim noví zaměstnavatelé často nenabízejí ani polovinu toho, na co byli zvyklí v podzemí. Jiní zkouší vlastní podnikání. Černouhelné hornictví skončí na Karvinsku po 250 letech. Jak to ovlivní trh práce, bude podle ekonomů jasnější za rok.
před 1 hhodinou

Elektronický průkaz a méně oprávnění. Začíná platit nový zbraňový zákon

V platnost vstoupila novela zákona o zbraních. Nahrazuje skoro 25 let staré předpisy. Zbrojní průkaz už lidé nemusí nosit u sebe, funguje totiž elektronicky. V papírové podobě zůstává jen evropský zbrojní pas. Místo současných pěti skupin průkazů budou dva druhy oprávnění. Deset skupin zbrojních licencí se snižuje na tři. Součástí zákona je i zbraňová amnestie, díky které mohou lidé do konce června beztrestně odevzdat či legalizovat nelegálně držené zbraně či střelivo.
před 2 hhodinami

Nepodléhejme líbivému populismu, vyzval v novoročním projevu Pavel

Prezident Petr Pavel v novoročním projevu uvedl, že bude dohlížet na to, aby nastupující vláda dodržovala sliby. Nepodléhejme líbivému populismu, vyzvala také hlava státu. Oživení důvěry ve společnosti podle něj musí začít u každého jednotlivce, nikoli v politice.
včeraAktualizovánopřed 10 hhodinami

Stovky neplatičů alimentů získaly svobodu

Věznice ve čtvrtek opustilo víc než tři sta odsouzených, kteří byli za mřížemi za neplacení výživného. Postihování tohoto činu je nyní mírnější. Soudci museli o každém případu zvlášť rozhodnout. Posuzovat budou i další tresty, včetně drogových činů, u kterých jsou nově nižší sazby. Nový ministr spravedlnosti Jeroným Tejc (za ANO) chce ale některé sankce opět zpřísnit, mimo jiné právě i za neplacení výživného.
před 11 hhodinami

Při dopravních nehodách vloni zemřelo nejméně lidí od roku 1961

Při dopravních nehodách v Česku loni podle předběžných dat zemřelo 428 lidí, což je o deset méně než v roce 2024. Jde také o vůbec nejnižší číslo od roku 1961. Nejvíc lidí v jednom měsíci zemřelo v září – 59. Nejtragičtějším dnem byla neděle 15. června s osmi oběťmi. Třetina všech loňských obětí přišla o život kvůli nevěnování se řízení, nepřizpůsobení rychlosti stavu silnice nebo přejetí do protisměru. Zatím předběžná čísla také ukazují o sedm tisíc méně nehod než v roce 2024. To je ale hlavně kvůli úpravě evidence srážek se zvěří.
před 12 hhodinami

Před 35 lety lidé naplno pocítili přechod na tržní ekonomiku

Přesně před pětatřiceti lety lidé naplno pocítili přechod na tržní ekonomiku. Prvního ledna 1991 se totiž liberalizovaly ceny. Míra zdražování zákazníky obchodů překvapila. Máslo bylo do té doby všude za deset korun, cukr za osm, mléko za dvě, rohlík za třicet haléřů. Od ledna 1991 ale bylo najednou všechno jinak. Ceny se začaly lišit a navíc rychle stoupat. U základních potravin a potřeb sice vláda stanovila regulované maximální ceny, přesto očekávala, že inflace rychle poroste. Nakonec rostla ještě rychleji, než se předpokládalo. Z necelých deseti procent v roce 1990 vystřelila až nad 56 procent. Ekonomickou reformu a obnovení tržního hospodářství ale tehdy brala většina společnosti jako nutnost.
před 12 hhodinami

Je důležité, abychom překonali příkopy, říká arcibiskup Graubner

„Slyším od prezidenta (Petra Pavla) a dalších lidí, že je potřebné, abychom se učili více vést dialog. My o něm sice často hovoříme, ale bohužel často mluvíme s těmi, se kterými si rozumíme, a ty ostatní odepíšeme nebo považujeme za jinou bublinu, se kterou je zbytečné komunikovat,“ sdělil v Interview ČT24 moderovaném Terezou Řezníčkovou arcibiskup pražský a primas český Jan Graubner, podle něhož je důležité, abychom překonali příkopy.
před 12 hhodinami
Načítání...