Protižidovské zákazy, popravy odbojářů, ale třeba i filmové premiéry - to vše tvořilo každodenní život v takzvaném protektorátu Čechy a Morava. Zatímco minimálně část národa žila v neustálém strachu před zatčením nebo povoláním do transportu, jiné nejvíce trápilo například snižování potravinových přídělů. Situace se ale v zemi měnila často velice rychle, i v řádu několika dní až týdnů - dokazuje to nově vydaná kniha Jiřího Padevěta Kronika protektorátu, která popisuje dění mezi březnem 1939 až květnem 1945 den po dni.
Napřed nesměli kupovat jablka, pak museli odevzdat gramofony a lyže. Kronika protektorátu ukazuje gradující perzekuci Židů
Před osmdesáti lety, od 21. října 1941, si mohli Židé v tramvaji sednout, jen pokud ve voze nestál jiný cestující. O čtyři dny později museli začít odevzdávat psací stroje a jízdní kola. Od 8. listopadu nesměli nakupovat jablka a cibuli, koncem měsíce už ani používat autobusy a trolejbusy.
Od 4. prosince už Židé nesměli nakupovat ani mandarinky a pomeranče a v Praze nesměli do muzeí a galerií. A ještě před koncem roku, 20. prosince, museli odevzdat lyže, gramofony a desky. To je jen výběr protižidovských zákazů, jak se stupňovaly ve druhém roce protektorátu.
Rozhovor s historikem Jiřím Padevětem o knize Kronika Protektorátu (zdroj: ČT24)
„Od roku 1939 v Kronice můžete sledovat linku neustále se zpřísňujících protižidovských opatření. Neustále se stupňující šikana našich spoluobčanů, kteří měli často jen smůlu, že je někdo označil za Židy, byť mnohdy byli nepraktikující. Od zákazu nakupování cibule nebo rajčat přes odevzdávání šicích strojů až po to poslední předvolání do transportu se to knihou vine jako hrůzná červená linie. A ukazuje to, jak je totalita schopná deformovat životy, které se ještě několik týdnů předtím ubíraly normálním směrem,“ popisuje Padevět.
Nejdřív zákazy, potom transport. V Česku měla původně vzniknout dvě ghetta
Přestože některá protižidovská opatření měla obecnou platnost, velkou roli v jejich zavádění hrály místní samosprávy. Ty konkrétně určovaly, na které plovárny a náměstí nebo do kterých divadel a kaváren Židé v různých městech nesměli.
„Zákazy se oznamovaly prostřednictvím vyhlášek, ale objevovaly se i v médiích. Periodika, která byla více kolaborantská než běžné deníky, si v tom ještě libovala a dokonce ponoukala občany protektorátu, aby hlásili, pokud ví o Židovi, který není označen židovskou hvězdou, nebo pokud znají někoho, kdo nedodržuje předepsané nákupní hodiny - protože Židé měli pro sebe jen určitý vyhrazený čas během dne, kdy mohli chodit nakupovat,“ poznamenává Padevět.
Například v Praze směli Židé směli také v Praze pouze na jedinou poštu, tu v Ostrovní ulici, a jenom ve stanovené hodiny. „Občanská ostrakizace - ještě před izolací a ghettoizací - je něco, co si dnes velice těžko dovedeme představit,“ doplňuje spisovatel.
Kronika protektorátu
V Kronice zmiňuje také další stupeň omezování a pronásledování Židů - transporty. „Protižidovské zákazy kulminovaly právě před osmdesáti lety - nástupem Reinharda Heydricha do Prahy, kdy bylo z hlavního města vypraveno prvních pět transportů do ghetta v Lodži a z těch pěti tisíc lidí nepřežily do konce války ani tři stovky z nich,“ vypočítává Padevět.
Před osmi dekádami také odjely první vlaky do nového ghetta v Terezíně - respektive tehdy ještě nevedly koleje až do ghetta, ale transportovaní museli pak jít pěšky z nádraží v Bohušovicích nad Ohří; 24. listopadu 1941 přijelo prvních 342 mužů, kteří měli místo ještě připravit na oficiální „otevření“, a 30. listopadu téhož roku pak do Terezína přišlo prvních tisíc lidí, kteří tady měli strávit někdy jen týdny a jinde měsíce před transportem do vyhlazovacích táborů.
„Původně měla být v protektorátu ghetta dvě - v Terezíně a v Kyjově, aby měla Morava svoje ghetto. Nakonec vzniklo jen to v Terezíně,“ upřesňuje spisovatel. A za tři a půl roku jím prošlo zhruba 140 tisíc lidí z Československa, Maďarska, Německa, ale i Holandska a Dánska. Konce války se dožilo jen asi sedmnáct tisíc z nich, tedy 12 procent všech nedobrovolných obyvatel ghetta.
Nacisté dělali, že je vše v pořádku. Zastrašovat chtěli jen v době výjimečného stavu
Padevět se v nové knize ale nevěnuje jen dokumentaci pronásledování a omezování židovských obyvatel protektorátu. V konkrétní dny zmiňuje také, kdo z odboje byl zatčen a jaký byl jeho další osud. Tyto informace se tehdy v médiích neobjevovaly.
Kronika protektorátu
„V denním tisku byly během stanného práva hlavně informace o tom, kdo byl popraven, nikoli kdo byl zatčen. To zatýkání totiž nemělo být nijak zřejmé, i když se dělo celou válku. Nacisté se snažili vyvolat dojem, že je vše v pořádku - samozřejmě kromě dvou stanných práv, kdy potřebovali obyvatele zastrašit. Především ale chtěli, aby protektorát v poklidu fungoval a byl zbrojní dílnou a obilnicí pro bojující wehrmacht,“ uvádí Padevět.
Například 7. listopadu 1941 autor v Kronice uvádí, že gestapo v Brně zatklo zemského prezidenta Zemského úřadu pro zemi Moravskoslezskou Jaroslava Mezníka, který spolupracoval s odbojem. Nacisté ho věznili v Kounicových kolejích. I přes zákaz tady 14. listopadu ve svojí cele otevřel okno, ze kterého se měl snad i vyklonit. A kvůli tomu ho ihned zastřelili. Údajně se pokoušel o útěk. Jeho funkci mezitím převzal Karl Schwabe, který se pak výrazně podílel na represi a zatýkaní v regionu.
Z šesti let trvajícího protektorátu je podle Padevěta obtížné určit, která doba byla pro obyvatele nejtěžší. „Nejhorší byl možná první rok okupace, protože to musel být pro většinu obyvatel obrovský šok. Najednou žili v úplně jiném státě a podmínkách. Podle mého názoru byl velice těžký i rok 1942, který je spojen s útokem na Heydricha, následnými represemi a prakticky celoplošnou decimací odboje. A pak samozřejmě rok 1945, který má v kronice tedy jen pět měsíců, ale ve kterém je bezpochyby zdaleka nejvíce mrtvých,“ vysvětluje autor.
Při přípravě Kroniky vycházel jak z memoárů a monografií, tak i z několika vzpomínek pamětníků, ale také z tehdejšího tisku. Kromě denních periodik zařadil do knihy i zprávy z odbojového Rudého práva a časopisu V boj!, Židovských listů, nebo naopak z časopisů kolaborantského hnutí Vlajka.
Přestože kniha je psaná chronologicky den po dni, autor doporučuje ji číst spíše jiným způsobem. „Myslím si, že by si každý čtenář měl podle obsahového rejstříku najít to, co ho zajímá - ať už konkrétní období, nebo historickou postavu, která se v Kronice objevuje. Ale knihou se dá samozřejmě také listovat a přečíst si to, co vás právě zaujme,“ dodává Padevět.
Kronika protektorátu