Nacisté hlásali v protektorátu „klid na práci“. Život v něm ale doprovázely nedostatek, cenzura a perzekuce

Život měl jít dál a úkolem Čechů bylo hlavně v poklidu pracovat v továrnách, tak si nacisté představovali protektorát Čechy a Morava. Ten byl přitom plný paradoxů. Fungovala sice cenzura, přitom si Vlasta Burian mohl z hajlování dělat na večírku pro plzeňské dělníky legraci. Obyvatelé zároveň museli nakupovat na potravinové lístky a hrozilo jim nucené nasazení. Naprosto nesnesitelný však život v tzv. protektorátu byl pro jeho židovské a romské  obyvatele, které nacistické rasové zákony postupně vylučovaly z veřejného života a odsoudily je k transportům do táborů smrti. 

„Byla to částečně úleva. Po Mnichovu lidé čekali, co se stane, něco viselo ve vzduchu. A když přišla 15. března okupace, tak se to konečně stalo. Nebylo to ovšem jen o nějakém vyčkávání. Druhá republika byla obdobím, kdy Češi aktivně přebudovávali republiku z liberálního na konzervativní a autoritářský režim a jistě by v tom pokračovali i později, kdyby nenadešla okupace,“ popisuje náladu v prvních dnech protektorátu Čechy a Morava historička Radka Šustrová.

Vedle traumatu z toho, že se Čechům nepodařilo udržet pracně budovanou demokracii první republiky, vznik protektorátu podle ní představoval berličku, jak se – minimálně ve vzpomínkách a národní paměti – distancovat od všeho špatného, co toto zřízení vnucené nacisty společnosti přineslo.

„To ale mluvíme o lidech, kteří měli možnost volby – jestli žít normální život, kolaborovat nebo vstoupit do odboje. Byli ale lidé, kteří žádnou volbu neměli. Židé, Romové. Těm se život pomalu, po kouskách zkomplikoval, až skončili s kufrem na shromaždištích a čekali na transport,“ zdůrazňuje historik a nakladatel Jiří Padevět.

Práce především

Protektorát sice vstoupil do života obyvatel razantně a na holínkách německých vojáků, pak se ale život na první pohled zpomalil a vrátil do „normálních“ kolejí. Usiloval o to úřad německého protektora Konrada von Neuratha. V zemi měl být „klid na práci“.

A práce bylo díky rozjeté nacistické vojenské mašinerii hodně. Už od konce roku 1938 mířily z Československa do německé říše desítky tisíc dělníků, kteří v zemi nemohli najít zaměstnání. A po 15. březnu se jejich počet dál zvyšoval. Jenže nešlo vždy o dobrovolníky: už v dubnu začaly úřady trestat lidi, kteří práci v Německu odmítli nebo ji opustili bez svolení. Začaly také vznikat pracovní tábory pro ty, kteří se podle úřadů „štítili práce“.

Zároveň se do českých zemí dostávaly zprávy o tom, v jakých poměrech krajané pracují a kdo mohl, ten se snažil povolání do služby vyhnout. Za práci sice Češi dostávali mzdu, jenže malou; fungovali v nevyhovujícím prostředí, úkoly byly těžké a jen málokdy se věnovali oboru, kterému se vyučili. Do konce prvního roku války přitom odešlo do Německa 79 tisíc Čechů, mužů i žen, z ročníků 1918 až 1922.

Jenže postupující válka si vyžadovala stále více pracovní síly. Od roku 1942 proto začala její úplná mobilizace, takzvané totální nasazení. „V polovině roku 1942 požadovala říše, aby bylo do deseti měsíců nasazeno na práci sto tisíc českých dělníků. Při hledání volné pracovní síly byly pročesávány podniky, zavírány celé provozy, probíhaly razie na veřejných místech, v kavárnách. Když ani to nepomohlo, byly nasazeny celé ročníky podle vojenského vzoru,“ píše historik Tomáš Jelínek.

Nejprve šlo o muže narozené v letech 1921 a 1922, později poslaly úřady do Říše i ženy narozené od roku 1918. Někteří z nich pracovali i v pohraničí nebo přímo v Československu.

„Chlapci a děvčata využívali jakékoli možnosti, jak se nasazení vyhnout – od otěhotnění přes dohodu s lékařem a předstírání těžké nemoci, sebepoškozování až nenastoupení do transportu,“ připomíná Jelínek. Neoficiálním heslem se stalo sabotážní Pracuj pomalu, řada lidí také znehodnocovala v továrnách výrobky, které jim prošly rukama.

Práci v Říši se snažila vyhnout i hrdinka seriálu Karla Kachyni Vlak dětství a naděje:

video Vlak dětství a naděje: Moje druhá první láska (5/6)
Video vlak
video

Vlak dětství a naděje: Moje druhá první láska (5/6)

Porodnost roste, ale úřady to neví

Podle historičky Radky Šustrové ale otěhotněla „záměrně“ v souvislosti s nuceným pracovním nasazením v Říši jen menšina žen. Porodnost však přesto vzrostla. „Ale bylo to dáno něčím jiným. V době protektorátu totiž dospěly silné poválečné ročníky narozené kolem roku 1918 a zakládaly rodiny,“ připomíná Šustrová.

Před válkou se přitom celá industriální Evropa potýkala s nízkou porodností a i protektorátní úřady řešily, jak mladé rodiny podpořit. „Nemohly se zveřejňovat statistiky, takže čeští demografové nevěděli, že porodnost roste. Místo toho pokračovali v úvahách, jak rodinám pomoci. Připravil se dokonce celý zákon o novomanželských půjčkách. Nakonec na jeho schválení ale nedošlo, mimo jiné proto, že protektorát si půjčky nemohl dovolit, neměl na to,“ říká Šustrová.

Po práci legraci

Zatímco českého intelektuála protektorátní úřady perzekvovaly, českého dělníka si předcházely. Nejznámější jsou příběhy plzeňských Škodováků: pro nejlepší pracovníky pořádalo vedení podniku zábavy, na kterých vystupovaly protektorátní hvězdy.

„Těsně před koncem války na jednom z těchto večírků Vlasta Burian zesměšňoval nacistický pozdrav – hajloval nohou. A nic se mu nestalo,“ připomíná jeden z paradoxů doby publicista Zdeněk Roučka.

A úřady kupodivu nezakázaly ani poslouchání jazzové hudby. „Nacisté si uvědomovali, že se lidé musí něčím bavit a v protektorátu nebyl zákaz jazzu nikdy oficiálně vydán. Co bylo v Říši zakázáno, se u nás smělo. Česká mládež přece byla sama o sobě ,zvrhlá‘, určená k pracovnímu nasazení, nebojovala na frontě za Říši. Naopak německá mládež měla zůstat čistá od ,židonegerských vlivů‘,“ tvrdí historik Petr Koura s odkazem na nacistické představy o tzv. „čisté rase“.

Před cenzurou se utíkalo do historie

Od září 1938 byla nařízením vlády zavedena předběžná cenzura tisku, která nepřipouštěla kritiku vládní politiky, o zahraničních událostech bylo dovoleno pouze referovat bez komentáře. O rok později začaly fungovat pravidelné tiskové porady pro české novináře, kde úředníci šéfredaktory upozorňovali na to, jak a o čem psát, a co naopak pominout. Poslouchání zahraničního rozhlasu úřady zakázaly hned první den války.

Od 8. září 1939 přitom začalo exilové vysílání rozhlasu z Londýna. „Při jméně, které nosím, přísahám, že tento boj vyhrajeme a pravda zvítězí. Slavný a milovaný lide československý, buď ujištěn, že vláda věcí tvých se vrátí do tvých rukou,“ oznámil v prvním pořadu Jan Masaryk. Za poslech zahraničního vysílání však hrozil v protektorátu i trest smrti.

V protektorátu rostl i hlad po české kultuře. Četly se historické knihy, zvyšovala se popularita ženských postav českých dějin, jako byly Eliška Přemyslovna nebo Božena Němcová. Jen Babička vyšla v roce 1940 v bezmála třiceti vydáních. Zájem byl také o výstavy.

„Kultura se stala důležitým prostředkem soustavného připomínání si, že jsme Češi. Často se opakuje, že role protektorátní kultury byla především pozitivní, protože uchovávala rysy svébytné české kultury a chránila ji před germanizací. Jenže tato kultura byla za protektorátu prodchnutá vystupňovaným českým nacionalismem. Znamenalo to, že Češi mezi sebe už nikoho dalšího nechtěli pustit. Ani Němce, ani Židy,“ připomíná historička Šustrová s tím, že proces etnické a rasové homogenizace českého národa začal už za druhé republiky.

„Přídělový systém nás zachrání, až nebude černý trh“

Samotná válka pak vstoupila do života běžných lidí měsíc poté, co Německo napadlo Poláky – v říjnu 1939. V poslední zářijový den tehdejší ministr zemědělství Ladislav Karel Feierabend oznámil zavedení přídělového systému: „Válečný stav vyžaduje, aby stejně jako v Říši i u nás v protektorátě zajištěno bylo zásobování pro případ déle trvající vojny. Proto bude zítřejším dnem spotřeba mnohých důležitých potravin regulována, aby bylo jisto, že se dostane na všechny spravedlivý díl, aby bylo jisto, že se jich nebude nikdy nedostávat.“ S lístky se lidé kvůli špatné hospodářské situaci rozloučili teprve v roce 1953.

Příděly se zprvu týkaly chleba, mouky, masa, tuku, mléka, vajec, cukru, kávy, kávových náhražek, čaje, luštěnin, krup, krupice, rýže a těstovin. Nejprve bylo nutné uvést, u kterého obchodníka bude rodina nakupovat a zboží si čtyři týdny dopředu objednat. O pár týdnů později se na tytéž lístky objednávalo i v restauracích.

Jídla nebyl zpočátku nedostatek – alespoň ne ve srovnání s hladověním za předchozí světové války. Nacisté si tak chtěli zajistit loajalitu Čechů v okupované zemi. Ostatně i zastupující protektor Reinhard Heydrich, který působil v Praze ve třetím a čtvrtém roce války, cynicky opakoval, že se „přirozeně musí dát českým dělníkům tolik žrádla, aby mohli plnit svoji práci“. Byly to ale skromné příděly a Češi museli v zásadě vyžít z toho, co se dalo vypěstovat doma – od králičího masa přes lokální koření po náhražky kávy. Zásobování ze zahraničí totiž válka přerušila.

Národ hubl a po válce byla celá jeho polovina podvyživená. Příděly se postupně snižovaly a navíc rostly ceny v obchodech i na černém trhu. Tam se dalo sehnat i to, co jinak chybělo, za nelegální obchodování nebo pašování potravin od příbuzných z venkova ale hrozily tresty. Sedláci sice museli státu posílat vysoké odvody, stále jim však zůstávalo mnohem víc, než na kolik měli nárok obyvatelé měst podle přídělů. „Lístkový systém je tu proto, abychom nechcípli hlady, kdyby zkolaboval černý trh,“ říkalo se.

Jak venkov zásoboval města potravinami, ukazuje seriál K. Kachyni Vlak dětství a naděje:

Video vlak naděje
video

Vlak dětství a naděje: Trápení kocoura Žolyho (3/6)


Zatímco Židé měli nárok na menší příděly než Češi, nejvíc mohli odebírat Němci. Ti také měli nárok na nejkvalitnější potraviny a na rozdíl od Čechů se dostali i k tukům, jako je máslo nebo sádlo. Traduje se, že když se závěrem války na Moravu a do Čech přišli volyňští Češi, kteří prchali před postupující frontou i se svými zásobami, Češi, kteří si od nich tučné výrobky na černém trhu odkoupili, hořce litovali. Jejich tělo totiž za dobu války přestalo vytvářet enzymy určené ke štěpení tuků.

Opravovalo se všechno, i chodidla punčoch

Jen dva a půl měsíce po přídělech na potraviny začaly úřady kontrolovat i trh s látkami. První tzv. šatenky, lístky na oděvy, si lidé vyzvedli v polovině prosince 1939. „Hodně lidí se poučilo z první světové války, a tak v létě 1939 vypukla malá nákupní horečka. Ostatně i historik Josef Polišenský hodnotil svoje rozhodnutí utratit před začátkem války všechny úspory za oblečení jako velmi šťastné,“ píše v knize Móda v ulicích protektorátu Miroslava Burianová.

Takové vytváření zásob ale nacistická propaganda odsuzovala: například když zatýkali dlouholetého předsedu sociální demokracie Antonína Hampla, vyčítali mu, že se u něj našlo 27 obleků, 150 párů punčoch nebo 30 metrů látek.

Lístky platily jen rok a byly nepřenosné; kdo svoji zásobu ztratil, měl smůlu. Látek, a hlavně těch vlněných, bylo málo i na černém trhu, příze se přednostně zpracovávala na vojenské uniformy. Češi tak museli opravovat a přešívat, co se dalo. Hledaly se náhradní materiály, vyráběly se plátěné boty na podrážce z lýka, ze zbytků látek se šily nákupní tašky.

Průkopníkem v opravách byl Baťův podnik: ještě před válkou nabízel správkárnu bot i punčoch a ponožek, na které se našívala nová chodidla místo starých prodřených, boom ale jeho systém oprav zaznamenal až po zavedení přídělového systému. Zákazníkům také nabízel v obchodech pedikúru, která jim měla zpestřit čekání na opravu zboží a zajistit, že si spravené ponožky tolik neprodřou.

Výroba obuvi v Baťových závodech ve Zlíně (1945)
Zdroj: ČTK

V obchodech však chyběly třeba kožené boty a dost jich nebylo ani na černém trhu, kde se navíc jejich cena koncem války pohybovala v jednotkách tisíců korun. Baťa proto na léto 1940 představil novinku: dřeváčky, které se staly symbolem protektorátní módy. Byly ale podle pamětníků nepohodlné, klapaly, zadíraly se do nohy, ničily ponožky a třeba ostravští horníci raději fárali naboso nebo v roztrhaných botách než v dřevácích.

Zpět k plotnám

Nutnost dobře zásobit rodinu i přes potíže, které válečné hospodářství domácnostem způsobovalo, spadlo na ženy. „Žena měla být v první řadě matkou a ve druhé pracovní silou, přesně tak to odpovídalo nacistické ideologii. Měla umět vařit z nedostačujících přídělů, sehnat nesehnatelné, opakovaně přešívat oděv pro celou rodinu, ale zároveň měla být svěží, mladistvá, štíhlá, sportovní a elegantní. Byla to kombinace obou žen z filmu Kristián: domácí milující hospodyňky a femme fatale,“ popisuje dobový ideál Burianová.

To bylo v kontrastu s obrazem emancipované ženy, který se prosazoval ještě o pár let předtím. „Za první republiky se propagovala role ženy v liberálním slova smyslu. Zároveň se ozývaly hlasy, že dochází ke krizi tradiční rodiny. A tyto konzervativní hlasy, mimo jiné i hlas katolické církve, měly s příchodem druhé republiky a protektorátu pocit, že přišla jejich šance. Žena se má vrátit domů, do kuchyně, a má být zejména matkou,“ shrnuje historička Šustrová.

Ženy se tak nesměly politicky angažovat a nedostávaly třeba ani lístky na nákup kuřiva. „V radiodepeši se zprávami z protektorátu se na jaře 1941 dokonce objevila žádost, aby Hana Benešové ve svém projevu na BBC zmínila, že v obnoveném státě se dostane ženám zase práv, která jim patří,“ píše Burianová.

Půlku Čechů germanizovat, ostatní odsunout

Plány na to, co by se mělo po válce v protektorátu změnit, měla i Říše. Že české země jsou součástí německého prostoru, prosazovali němečtí nacionalisté už v 19. století, ti ale byli ochotní za Němce považovat každého, kdo mluvil německy nebo se za Němce považoval. Nacisté však kvalitu lidí poměřovali podle pseudovědecké teorie árijského původu.

Zatímco tedy protektor von Neurath získal pro myšlenku německé říše 150 tisíc Čechů, kteří se přihlásili k německé národnosti, jeho pozdější nástupce Heydrich byl zděšen: německé občanství získali i ti, kdo nebyli zcela „rasově vhodní“.

Heydrich se proto pustil do „rasové inventury“. „Protektorátní úřady organizovaly kontroly zdravotního stavu celých ročníků českých dětí a mládeže, které se konaly každoročně až do roku 1944 v rámci kampaně propagující zdraví českého národa. Měl se tím podchytit jejich zdravotní stav, a předejít tak rozmachu epidemických nemocí. Také se tím mělo dopředu zmapovat, s kolika dělníky se dá počítat. Kromě možnosti vést rasové registry měly tyto zdravotní prohlídky také pozitivní efekty. Spousta dětí se opravdu dostala například k zubaři,“ poukazuje na další paradox protektorátního života Šustrová.

Z výsledků podobného testování ale nebyli podle ní nacisté nadšeni: „Bylo to rozpačité. Zjistilo se totiž, že z hlediska rasových průzkumů na tom byli Češi lépe než sudetští Němci.“ Odhadovalo se, že pro germanizaci se bude hodit přibližně 45 až 50 procent českého obyvatelstva, problém však byl, že s touto myšlenkou nesouhlasili.

Názor mladší generace, která měla být nejsnáze germanizovatelná, měla změnit propaganda nebo například snižování počtu hodin dějepisu a naopak podpora výuky němčiny.

Do konce války pak bylo do protektorátu přesídleno jen asi šest tisíc etnických Němců, často z východní Evropy. K přesunu až poloviny Čechů na východ, jak nacisté zamýšleli, nakonec nedošlo, ostatně Německo postupně prohrávalo na všech frontách a o podobných plánech se mluvilo méně a méně.

Nacistická okupace však fatálně poznamenala židovské i romské obyvatelstvo českých zemí. Kvůli perzekuci a rasovým zákonům nepřežilo druhou světovou válku minimálně 80 tisíc židovských obyvatel takzvaného protektorátu Čechy a Morava. Romové pak byli internováni v nelidských podmínkách v táborech v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu. V Čechách a na Moravě holocaust přežilo pouhých šest set Romů.

Nacismu padly za oběť i další tisíce lidí, kteří se zapojili do odboje nebo mu pomáhali, a také vojáci v řadách spojenců bojujících proti hitlerovskému Německu.