Zatčení lidé, které příslušníci Státní bezpečnosti utýrali ve vazbě, oběšení političtí vězni, ale i amputované končetiny a zemřelé děti končili v hromadném hrobě v pražských Ďáblicích. Ten využívali už nacisté a po nich i komunisté k odklízení ostatků svých názorových odpůrců, ale i k ukládání těl těch, kteří neměli peníze na pohřeb, nebo žádné příbuzné. Hromadné hroby na tomto pohřebišti se přestaly využívat před šedesáti lety, v říjnu 1961. Kolik lidí je tam pohřbeno, není ani několik desetiletí poté zcela jasné.
„Jednou za rok, někdy i víckrát, jsme tam chodili a dělali jsme tam z větviček takový křížek. Maminka vždycky říkala, že musíme utíkat rychle pryč, aby nás tam nikdo neviděl,“ vzpomíná Zdeněk Klíma. V hromadném hrobě v Ďáblicích je pohřbená jeho babička Marie Štěrbová. Zatkli ji v roce 1950 a kvůli nesnesitelným podmínkám ve vazbě a častému bití tam po necelém roce zemřela. Bylo jí jen 42 let a její tělo tehdy komunisté odklidili právě do Ďáblic. O tom, že její ostatky jsou v tamním hromadném hrobě, se její dcera dozvěděla až po několika letech.
S útěkem za hranice jim chtěla pomoci agentka StB
Marie Štěrbová se narodila 17. dubna 1909 ve vesnici Černuc ve středních Čechách. S manželem Josefem provozovala v Praze malou kavárnu. V roce 1931 se jí narodila jediná dcera Vlasta. Marie Štěrbová ale v roce 1939 ovdověla. Dál přesto pokračovala v podnikání a s dcerou v pořádku přežily válku.
Po únoru 1948 jí kavárnu znárodnili a dostala pracovní umístěnku do Slovanského domu jako myčka nádobí. Zároveň ji s dcerou přestěhovali z jejich bytu do garsonky bez topení a koupelny. Marie Štěrbová se už tehdy snažila tomuto přístupu vzdorovat. Navíc byla členkou Československé strany národně socialistické jako například Milada Horáková.
„Tak se brzy dostala do hledáčku Státní bezpečnosti. Kdykoli vyšla před dům, tak ji zastavil nějaký příslušník, ukázal jí zatykač a řekl jí, že ji může okamžitě zatknout. Ale on že je slušný člověk a že to neudělá. Takto to pokračovalo několik měsíců,“ vysvětluje vnuk Marie Štěrbové Zdeněk Klíma.
Marie tak začala pod tlakem přemýšlet nad útěkem do zahraničí. Neměla ale žádného známého, který by jí s tím mohl pomoci. Objevila se ale žena, která jí slíbila, že ji za hranice dostane.
„StB na moji babičku nastražila agentku Evu Peníškovou, která se naoko s mojí babičkou spřátelila a řekla jí, že zná lidi, kteří převádějí přes hranice, a že jí v tom pomůže, protože sama chce utéct,“ upřesňuje Klíma.
Iluze měla být dokonalá. Estébáci v amerických uniformách kouřili americké cigarety a pili americkou kávu
Marie Štěrbová chtěla utéct i se svojí devatenáctiletou dcerou Vlastou. V létě 1950 se tak vydaly do západních Čech, kde je převaděč měl dostat přes hranice. Věc ale řídila Státní bezpečnost. Do její léčky, kterou nazvala Akce Kámen, se chytilo několik desítek lidí. Prakticky šlo o to převést oběti přes pomyslnou hranici až k fingované americké pohraniční služebně. Ve skutečnosti ale hranici nikdy nepřekročily.
„Babička s maminkou tehdy šly přes potok a kopce a nakonec přišly k fingovanému americkému strážnímu domku, kde visela americká vlajka a přivítali je jako v americké zóně. Ta iluze byla dokonalá. V archivech jsem našel dopis StB adresovaný filmovým ateliérům na Barrandově, ve kterém komunisté žádali zajištění amerických vlajek, portrétů amerických prezidentů, americké časopisy, cigarety i americkou kávu. Není divu, že kdo v noci pak na tu údajnou služebnu dorazil, neměl žádné pochybnosti,“ popisuje vnuk Štěrbové.
Následoval výslech, při kterém se příslušníci StB v amerických uniformách vyptávali na důvody opuštění republiky a názory na komunistické zřízení.
„Vyplnily úvodní dotazník, kde se jich mimo jiné ptali i na jejich přátele, kteří jsou také proti komunistickému režimu, a vyzvali je, aby těmto přátelům napsaly dopisy. Takže moje babička napsala svému dobrému příteli: ,Milý Béďo, už jsem s dcerou Vlastou konečně na svobodě a tento pán, který ti dopis přinese, tomu můžeš stoprocentně věřit.' Pochopitelně pán byl později zatčen, stejně jako všichni přátelé, které babička v dobré víře jmenovala,“ dodává Klíma.
Ženy si až do smrti myslely, že je unesli z Německa. Marie do několika měsíců ve vazbě zemřela
Poté, co obě ženy vyslechli, je pustili „američtí“ vojáci ven a ukázali jim cestu směrem k německému městu Selb, kde se měly hlásit na další služebně. Po několika minutách je ale zatkli a odvezli do vězení v Praze na Pankrác. „Babička až do své smrti věřila, že je unesli z německého území. Obě byly odsouzeny za přechod státní hranice, který se ale nikdy neuskutečnil,“ vysvětluje Klíma.
Marie a Vlasta Štěrbovy pak byly na celách odděleně. Konfrontovali je při brutálních výsleších. „Převáželi je na služebnu do Bartolomějské ulice, přes oči jim dávali černou pásku, během výslechů je mlátili a musely dělat dřepy. Řekli jim, že pochcípají jako krysy. Na Pankráci pak byly každá zvlášť v tmavé kobce s minimem vzduchu, kde neustále svítilo světlo a bouchali jim i během noci na dveře, takže nemohly spát,“ popisuje tehdejší podmínky podle vzpomínek své matky Klíma.
Kruté podmínky se brzo na obou ženách začaly podepisovat. „Maminka těžce onemocněla žloutenkou, kterou jí téměř neléčili, vyrazily jí po těle krvavé fleky způsobené lupénkou a přestala nevratně slyšet na jedno ucho,“ vypočítává syn zdravotní problémy své tehdy devatenáctileté matky. Dvaačtyřicetiletá Marie Štěrbová, která byla v době zatčení zcela zdravá, začala také zdravotně strádat. Do několika měsíců ve vazbě zemřela.
„Oficiálně má v úmrtním listě jako důvod lalůčkový zápal plic, ale i vzhledem k jejímu nízkému věku se dá říct, že byla umučena. V jejím spisu jsem přitom už po jejích prvních výsleších našel poznámku vyšetřovatelů, že se nesmí nikdy vrátit do lidské společnosti, protože je neadaptibilní jako člověk. Vyřkli nad ní ortel smrti už před soudem,“ vysvětluje její vnuk.
Ještě těsně před smrtí Vlasta svoji matku údajně zahlédla na vězeňském dvoře. Už tehdy si prý všimla, že je na tom matka zdravotně špatně. I Marie si zřejmě uvědomovala svůj vážný stav a oficiálně ještě prosila o možnost setkat se s dcerou. Její žádost byla zamítnuta.
Tajně do hromadného hrobu mezi bezdomovce a amputované končetiny. Počet pohřbených vězňů je dodnes nejasný
Tělo Marie Štěrbové komunisté odklidili do hromadného hrobu v Ďáblicích. Její dceři, která čekala na soud, ani neoznámili, že matka zemřela. Dozvěděla se to až v roce 1955, když ji pustili z vězení. Podařilo se jí také zjistit, že její matka je v Ďáblicích, přestože tuto skutečnost před pozůstalými úřady tajily. Nechtěli, aby na místě vznikaly pomníky a možná místa „nežádoucích protirežimních shromáždění“.
„Byl to způsob pomsty a také způsob, jak zabránit tomu, aby ti lidé mohli být připomínáni. V 50. letech k tomu existovaly dokonce i směrnice, ve kterých bylo určeno, že takový člověk nesmí mít ani náhrobek se jménem, ke kterému by bylo možné položit květiny, protože už i to by bylo považováno za jakési pobuřování,“ popisuje historik Michal Louč z Ústavu pro studium totalitních režimů, který nyní vydal o pohřebišti novou studii Ďáblický hřbitov.
Místo na okraji Prahy bylo tehdy vybráno k pohřbívání politických vězňů záměrně. „Bylo to odlehlé místo, daleko od centra Prahy, takže sem nechodilo příliš mnoho lidí, a proto se ty pohřby daly dobře utajit. Byla určená různá místa, ze kterých se v pravidelných intervalech svážela těla – z anatomických ústavů, z nemocnic, věznic, z porodnic,“ upřesňuje Louč.
Pohřebiště sloužilo k hromadnému pochovávání už od roku 1943. „Byl to městský sociální hrob – sloužil pro ty, co se nedařilo identifikovat, neměli příbuzné nebo peníze na pohřeb, bývaly to prostitutky, bezdomovci, sebevrazi, části amputovaných končetin nebo zemřelé děti s pražských porodnic. A také sem nacisté ukládali ostatky příslušníků odboje,“ vysvětluje historik.
Po válce pak hromadné hroby sloužily jako pohřebiště mrtvých bojovníků pražského povstání, ale i popravených kolaborantů. Skončil tady i protektorátní ministr a spolupracovník nacistů Emanuel Moravec. „Na jeho příkladu můžeme vidět typický způsob, jakým se zde někdy pohřbívalo. Uložili ho do jedné rakve společně s jedním příslušníkem SS a třemi německými dětmi,“ popisuje Louč.
I po válce sloužily hřbitovní šachty k ukládání bezejmenných, nebo nemajetných Pražanů. A od roku 1949 i k odklízení ostatků názorových odpůrců komunistů. Přesná místa uložení jejich rakve se evidovala v takzvané polohové knize.
„Jenže v roce 1968 tyto polohové knihy údajně shořely při požáru v kanceláři hřbitova. Existuje k tomu ale minimum dokladů,“ dodává historik. Kvůli jejich absenci dodnes ale není jasné, kolik vězňů je v Ďáblicích pohřbeno a kde. Uchoval se pouze jediný list polohové knihy, a to ten, který vznikl v roce 1968 před jejím zničením při snaze vyšetřit, kde leží umučený farář Josef Toufar.
Díky této stránce tak mají historici alespoň představu, jak evidence vypadala – k identifikaci a zaměření dalších rakví s vězni to ale nestačí. Hromadné pohřebiště tvoří celkem 72 šachet, které byly dva a půl metru hluboké a ve čtyřech vrstvách v nich bylo naskládáno asi čtyřicet rakví. V každé ale mohly být ostatky vícero lidí. Historici tak pouze odhadují, že v Ďáblicích je pohřbeno zhruba dvě stě politických vězňů a celkově ostatky až 20 tisíc lidí.
Dcera Vlasta měla z věznění doživotní následky. Její syn zjistil pravdu až po revoluci
Celou pravdu o osudu svojí maminky a babičky se Zdeněk Klíma, který se narodil matce tři roky po propuštění, dozvěděl až po revoluci v roce 1990. Do té doby byly materiály tajné a jeho matka netušila, že padla do léčky StB.
„O tom, že byla maminka neprávem vězněná, mi řekla v době dospívání. Nechtěla ale o tom příliš mluvit, vždy se pak rozbrečela a já na ni nechtěl tlačit. Kromě těch fyzických následků si totiž odnesla z vězení i ty psychické. Byla celý život zlomená. Stala se člověkem druhé kategorie. Několik let musela pracovat na Kladně v povrchových dolech, pak jí dovolili přestěhovat se do Prahy, ale celý život už pracovala jen jako uklízečka. Pravidelně k nám také na prohlídku chodila StB,“ vypočítává Klíma.
Jeho matku museli také hospitalizovat. „Několikrát se psychicky zhroutila. Vzpomínám si, když mi bylo tak 17 let, že jsem přišel domů a maminka dělala dřepy. Když jsem se jí zeptal, proč to dělá, tak mi řekla, že to museli dělat při výsleších, když neodpovídali tak, jak měli. Když to ale trvalo několik hodin a já jsem nevěděl, co mám s maminkou dělat, tak jsem ji taxíkem odvezl do psychiatrické léčebny v Bohnicích, kde ji okamžitě přijali. Doktor se mě pak ptal, jestli nevím, proč dělá ty dřepy. Já jsem to věděl, ale bál jsem se to říct, aby mamince nějak neuškodilo, když o ní budou vědět, že byla vězněná z politických důvodů,“ dodává Klíma. I jeho matka Vlasta zemřela vlivem zničeného zdraví předčasně – v 53 letech ještě před pádem komunismu.
