Malíř, novinář i básník – to vše byl Petr Ginz. Chlapec mnoha talentů stihl za svůj 16letý život napsat desítky reportáží a povídek. Pokračoval v tom i po transportu do terezínského ghetta, kam nacisté začali deportovat Židy před 80 lety. Petr tam dokonce založil a vydával vlastní časopis. Po deportaci do vyhlazovacího tábora ho ale nacisté odeslali rovnou do plynové komory.
Vysmíval se zákazům, v Terezíně vedl vlastní časopis. Šestnáctiletý novinář Ginz zemřel v Osvětimi
Příběh Petra Ginze (zdroj: ČT24)
„Byl to obyčejný kluk z pražského Těšnova. Narodil se do česko-židovské rodiny a zajímal se úplně o všechno. Už jako malý kluk psal knížky, povídky, zajímal se o vědu a s kamarády dělal pokusy. Bavila ho i historie, byl otevřený různým nápadům a i ve svém mladém věku se snažil hledat, jaký je smysl života,“ představuje Petra Ginze spisovatel a ředitel Přírodní školy František Tichý. O mladém autorovi a jeho přátelích už napsal knihy Transport za věčnost a Princ se žlutou hvězdou.
Ze zákazů si dělal legraci, vzdělání pro nadané mu nacisté odepřeli
Petr Ginz se narodil 1. února 1928. Jeho rodiče svedl dohromady společný zájem o umělý jazyk esperanto. Ten si pak oblíbil i sám Petr. Jeho otec Ota byl židovského původu, rodina byla ale spíše liberální a do synagogy chodila v podstatě jen o velkých svátcích.
Petr začal chodit do židovské školy na Josefově. Protože byl ale velice aktivní a už tehdy psal různé povídky, nastoupil od druhého ročníku do třídy pro nadané děti, která fungovala v pražských Nuslích. Tam mohl rozvíjet své talenty, ale jen do roku 1940. Tehdy totiž už židovské děti nesměly navštěvovat české školy. Petr se tedy vrátil zpátky do své třídy na Josefově. I tady ale pokračoval ve svých koníčcích.
Měsíční krajina Petra Ginze
„V době, kdy už přituhovala židovská opatření, si začal psát deník – právě v ten den, kdy se zavedlo nošení židovské hvězdy (19. září 1941, pozn. aut.). V té době také psal román Návštěva z pravěku inspirovaný Julesem Vernem, který je v podstatě alegorií doby, kterou prožíval,“ popisuje Tichý.
Přestože situace se zhoršovala, Petr o ní nepsal nijak nešťastně. Naopak se snažil ve všem hledat něco veselého. Žluté označení na kabátech přirovnával k hvězdám amerických šerifů a s maminkou je při cestách městem počítali.
Sílily také různé další zákazy – Židé například nesměli do kina, kaváren nebo museli odevzdat psací stroje a pracovat mohli jen vzhledem k svému vzdělání v podřadných zaměstnáních. I z těchto nařízení se Petr snažil dělat si legraci a zlehčovat je – například v lednu 1942 svojí básní Dnes je jasno už všem lidem.
Petr Ginz
„Dnes je jasno už všem lidem, kdo je árijcem, kdo Židem, neboť Žida poznáš vezdy podle černožluté hvězdy. A takto znamenaný Žid musí dle předpisu žít: Vždy po osmé hodině věnovat se rodině, dělat jak pomocný dělník, neposlouchat ani Mělník, nesmí si pejska dovolit ani se nechat oholit. A Židovka dřív bohatá nesmí mít ani koťata, musí učit doma děti, nakupovat od tří do pěti, nemít šperky, česnek, víno, koncert, divadlo či kino, auta, byty, gramofony, kožich, lyže, telefony, vepřové, cibuli, sýry, aparáty, přesné míry, harmoniky foukací neb kanárka pro legraci (…),“ zapsal si Petr do svého deníku.
„Jak mi vyprávěla jeho sestra, Petr měl velký smysl pro humor. Ale samozřejmě on v tom dětském pohledu nemohl ještě vidět, co dalšího bude následovat,“ vysvětluje Tichý.
Dva roky vydával v Terezíně týdeník, přispěvatelům občas platil vlastním jídlem
Dalším krokem omezování svobody a pronásledování se i pro Petra stal transport do ghetta v Terezíně. Povolání k deportaci dostal v říjnu 1942, když mu bylo 14 let.
„Povolání dostal jako jediný z rodiny. Přestože jeho tatínek byl židovského původu, tak byl v té době před deportací chráněn manželstvím s Češkou. A Petrova sestra Eva byla o dva roky mladší, takže také ještě do transportu nemusela. Petr tak jel sám, respektive ve vlaku s ním jeli chlapci ze sirotčince v Belgické ulici, které znal a kteří s ním pak v Terezíně žili – třeba Hanuš Hachenburg nebo Zdeněk Ornest,“ popisuje Tichý.
Právě blízkost kamarádů a snad i Petrova veselá povaha nedovolily, aby ani v neznámém a nejistém prostředí, a navíc bez rodiny, propadal skepsi.
„Těžko můžeme tušit, jak to sám prožíval, ale z jeho textů vyznívá odhodlání nepoddat se té situaci a vypořádat se s tím aktivně. On byl umístěn na domov číslo jedna, to byly takzvané kinderheimy, dětské domovy, kde bylo v jedné třídě bývalé školy zhruba čtyřicet kluků. Petr tam byl velice výraznou osobností. Měli tam samosprávu a on se brzo ujal organizace společného života, vydával časopis Vedem a organizoval mnohé další aktivity,“ přibližuje Tichý.
Do časopisu přispívali i další chlapci, Petr ho editoval a sám dodával velké množství reportáží, ale i povídek a básní. Zároveň pro ostatní pořádal i různé populárně-vědecké přednášky. „I v ghettu se snažil dál studovat, protože v Terezíně byla k dispozici rozsáhlá knihovna z knížek, které tam přivezli vězni. A Petr si rád půjčoval publikace o historii a přírodě,“ dodává spisovatel.
Časopis Vedem
Časopis Vedem vycházel pod Petrovým vedením celé dva roky každý pátek. Jeho zodpovědnost a oddanost své zálibě, která se stala v podstatě prací, dokládá i svědectví pamětníků, že mnohdy napsal celé číslo sám, když měl nedostatek textů od ostatních, nebo za příspěvky svých spolubydlících občas platil potravinami, které dostával z domova.
Jako chlapec snil o vesmíru, jeho kresba se tam dostala po 70 letech
V roce 1944 nacisté do ghetta deportovali i Petrovu sestru Evu. S bratrem se ale mohla potkávat jen krátce – v září téhož roku totiž Petr dostal povolání do transportu do Osvětimi.
„Petr byl deportován na podzim roku 1944 jedním z posledních transportů, které z Terezína odjely. Před nástupem do vlaku byl nemocný. Pamětníci mluvili o tom, že měl nějakou virózu, která ale v podmínkách ghetta měla velmi těžký průběh. Takže když nastoupil do těch dobytčích vagonů, které mířily do Osvětimi, tak byl velice zesláblý a unavený. Z vyprávění několika pamětníků pak víme, že když přijeli do vyhlazovacího tábora, tak v té frontě před selekcí ho zařadili nalevo, to znamená rovnou do plynových komor. Od té chvíle o něm další zprávy nemáme a předpokládáme, že ještě ten den byl zavražděn,“ dodává Tichý.
Do Terezína musel nakonec ještě v roce 1945 odjet i Petrův otec Ota. Společně s dcerou se tam ale dočkali konce války a po osvobození se vrátili do Prahy.
„Osvobozeni jsme byli Rudou armádou a na jednom z jejích nákladních aut jsme se vrátili domů. Měli jsme domluvený signál, takové zvláštní písknutí. Bydleli jsme ve čtvrtém patře nahoře. My jsme pískali dole, maminka viděla nás dva stát dole a první její otázka byla: ‚Kde je Petr?' Pak jsme čekali na Petra, že se vrátí, ale on se nevracel a nevracel. Celá rodina mého otce zahynula taky. Jeho dvě sestry a dva bratři i příbuzní, všichni bratranci a sestřenice. Babička zemřela ještě v Terezíně. Tak jsme tušili, že je to beznadějné, že Petr se nevrátí,“ vzpomínala Petrova sestra v rozhovoru pro dokumentaristy z organizace Post Bellum.
Petr Ginz s rodinou
Petrův příběh ale žije i téměř osmdesát let od jeho smrti. V roce 2003 vylétl do vesmíru v raketoplánu Columbia první izraelský astronaut Ilan Ramon. Do kosmu si s sebou vzal kopii Petrova obrazu Měsíční krajina. Při návratu na zem ale celá posádka zahynula. Stalo se to 1. února 2003 – přesně v den Petrových nedožitých 75. narozenin.
Reprodukci Petrovy kresby pak vynesl do vesmíru znovu astronaut Andrew Feustel v roce 2018 při své cestě na Mezinárodní kosmickou stanici.
Život v terezínském ghettu a osud Petra Ginze, zakladatele časopisu VEDEM (zdroj: ČT24)