Přestože rozhodovali za války o tisících českých životů, byli téměř neviditelní. Velitelé nacistických bezpečnostních složek v protektorátu rozhodovali o deportacích do koncentračních táborů. Po válce je bylo složité identifikovat – kvůli jejich vysokým pozicím je často znali jen jejich nejbližší spolupracovníci. Proto často vyvázli bez trestu. Přitom právě oni mají velký podíl na zvěrstvech druhé světové války. Chtěli se zalíbit Hitlerovi.
Vraždili, aby se zavděčili Hitlerovi. Historici zmapovali málo známé velitele v protektorátu
Už od konce války se vede diskuse o tom, kdo byli tito velitelé bezpečnostní a pořádkové policie nebo gestapa. Šlo o úředníky, kteří „jen“ podepisovali rozkazy, nebo skutečné vrahy? Pohled na ně se během téměř osmdesáti let výrazně měnil.
„Bezprostředně po válce se jevili jako sadističtí primitivové. V 60. letech pak začal převládat názor, že to byli spíše technokrati – taková kolečka v soukolí, která plnila svůj úkol a rozkazy. Dnes se přikláníme ještě k trochu jiné interpretaci – byli to lidé, kteří budovali sebevědomě své kariéry, ale zároveň plně souzněli s režimem. Nemuseli dělat něco, s čím nesouhlasili. Řada z nich byli fanatičtí nacisté. A zároveň chtěli ukázat, že jsou nejlepší. To vedlo k vyhrocení holocaustu, nebo i východní politiky, právě tito snaživí velitelé situaci radikalizovali. Rozkazy vykonávali s větší vervou, než by museli,“ vysvětluje historik z Ústavu pro studium totalitních režimů Jan Vajskebr. Spolu s Petrem Kaňákem napsali o těchto velitelích novou knihu Kariéry ve službách nacismu. Nejvyšší velitelé německého potlačovacího aparátu v protektorátu Čechy a Morava.
Němci si protektorát oblíbili. Cítili se tady v bezpečí
Ve své publikaci se zaměřují pouze na velitele, kteří působili na českém území. A bylo jich několik – v těch nejvyšších funkcích totiž nacisté zůstávali zpravidla jen několik měsíců, maximálně dva roky, a pak se museli přesunout jinam – zpět do Německa, Francie, nebo do dalších okupovaných oblastí.
Praha pro ně byla velice oblíbenou destinací. „Velitelé sem brali své rodiny, dostali tady krásné byty, nebo dokonce vily, a měli zde veškerý komfort. Zdejší obyvatelé tu poměrně ovládali němčinu, takže nebyl problém sehnat služebnictvo. Nálety tady byly až na konci války, takže i v tomto ohledu tady bylo bezpečno. Přestože byli pak velitelé odesláni jinam, tak svoji rodinu často v protektorátu nechávali. A kuriózní je, že sem své rodiny posílali i ti, kteří tady ani nesloužili,“ popisuje Vajskebr.
Do vyšších funkcí se v protektorátu dostávali pouze říšští Němci. „Nikdo jiný tam proniknout nemohl, nebo nestačil vystoupat po kariérním žebříčku. Okupace trvala od roku 1939 do roku 1945 a třeba sudetští Němci tak nestihli tu kariéru udělat, vystoupat po těch hodnostních stupních. Do značné míry také personální politiku bezpečnostní policie řídil Reinhard Heydrich, který měl nedůvěru k sudetským Němcům,“ vysvětluje historik. Kdyby podle něj válka trvala dalších několik let, i sudetští Němci by časem mohli velet.
Jedinou podstatnou výjimku tak v protektorátu tvořil státní tajemník Karl Hermann Frank, původně knihkupec z Karlových Varů.
Frank s Heydrichem
„Frank měl dobrý vztah s Himmlerem (poznámka: Heinrich Himmler, říšský vůdce SS) a na své pozici zůstal celou válku – to je velká výjimka, měl neotřesitelnou pozici. Přesto se na něj někteří dívali skrz prsty, protože žádnou kariéru u bezpečnostního aparátu za sebou neměl. Řada jeho vztahů s veliteli bezpečnostního aparátu ale fungovala velmi dobře – Frank svým podřízeným zajišťoval hezké byty i různé bonusy – ať materiální, nebo ve formě různých povýšení. Bylo také běžné, že muži v jednotlivých funkcích nacistického aparátu rotovali. Frank se ale snažil ty, které měl obzvláště v oblibě, udržet v protektorátu,“ dodává Vajskebr.
Rozkazy od Hitlera byly vágní. Proto se je velitelé snažili naplnit co nejbrutálněji
Co se týče společných vlastností, byli velitelé nacistických bezpečnostních složek poměrně nevyhraněnou skupinou. „Nacistická ideologie totiž mohla každému něco nabídnout. Tím, jak je neurčitá a vágní a pracuje s určitými imaginárními nepřáteli, tak dokázala přilákat jak důstojníky z první světové války, tak mladé akademiky. Ty sjednotila jednak v odporu proti Versailleské smlouvě, nebo co se týče základního antisemitismu, který zpočátku nemusel být ani tak vyhraněný jako později za války. Tím, že ta ideologie není tak úzce zaměřená třeba jako komunismus, který cílí na dělnictvo, tak dokázala oslovit široké spektrum lidí,“ vysvětluje historik.
Nacisté pracovali striktně byrokraticky a pro dosažení nějaké vysoké funkce musel mít člověk určité předpoklady – roky zkušeností, nebo patřičné studium.
„Nebylo to jako v komunistickém režimu v Československu, kde se stal někdo generálem, ačkoli měl jen učňák. Většinou to opravdu byli studovaní lidé a u pořádkové policie to byli zase muži, kteří měli za sebou několikaletou kariéru v armádě. U bezpečnostní policie a SD velkou část z velitelů tvořili mladí právníci a zároveň fanatici a kariéristé,“ upřesňuje Vajskebr.
A právě s touto vlastností Hitler počítal a zahrnul ji do svého plánu. I přes striktní administrativu byly totiž úkoly jednotlivým velitelům předávány spíše vágně. „Hitler sám nebyl žádný byrokrat. V projevech mluvil o svých představách a ostatní se je činy snažili naplňovat. Konkrétních rozkazů Hitler moc nevydával. Většinou řekl nějaký obecný rámec, do kterého se ostatní snažili trefit. Bezpečností složky tak fungovaly na principu, že dostaly zadání nějakého úkolu bez konkrétních kroků, jak má být naplněn, ale snažily se ho splnit tak, jak nejlépe uměly. To samozřejmě vedlo ke strašlivým masakrům, protože chtěly ten rozkaz vykonat co nejlépe,“ dodává Vajskebr.
Za vyhrocení zvěrstev tak v podstatě může něco, co bychom dnes mohli nazvat snahou vyššího managementu zalíbit se co nejvíce vedení. Zároveň si tak Hitler i Himmler, který měl na starosti bezpečnostní složky, upevňovali vlastní pozici.
„Je to způsob vedení, který Hitler zavedl, a využíval tak řevnivosti jednotlivých velitelů – aby intrikovali proti sobě a nešli proti němu. A stejně to bylo u Himmlera. Ten často vybíral lidi, u kterých předpokládal, že si nepůjdou navzájem na ruku, a proto se proti němu nespiknou,“ doplňuje historik.
Nacisté se pohádali i při boji s parašutisty. Jejich moc to ale neoslabilo
Právě z nejasných zadání a rozkazů často plynuly i konflikty mezi jednotlivými veliteli, kteří si navzájem upírali a přivlastňovali různé pravomoci. Jeden z těchto střetů se významně podílel i na likvidaci jedné z největších odbojových akcí druhé světové války.
Došlo k ní 18. června 1942. Nacisté tehdy odhalili úkryt parašutistů, kteří zaútočili necelý měsíc předtím na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Ke kostelu svatého Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze se tehdy sjelo gestapo i armáda.
„Došlo tam ke konfliktu velitele Waffen-SS Karla von Treuenfelda s velením bezpečnostní policie, respektive gestapa. Základem problému bylo, kdo tu kryptu bude dobývat – byla to totiž prestižní záležitost, protože parašutisté zabili Heydricha – nejvýše postaveného muže třetí říše, který kdy takto zemřel. Treuenfeld se díval pohrdavě na muže od gestapa, protože on se považoval za vojáka a předpokládal, že půjde o vojenskou operaci. Oni zase na něj pohlíželi jako na jakéhosi důstojníka, který si tam bude hrát na hrdinu, když oni přitom měli vyšetřování na starosti,“ vysvětluje Vajskebr.
Možná i proto zneškodnění sedmi parašutistů trvalo sedm hodin, přestože proti nim stálo asi osm set nacistů. Ani podobné spory ale nijak neoslabily jejich moc a tresty. „Hádali se o formu a pravomoci, každý žárlivě střežil ty své. Někdo mohl být radikálnější, konzervativnější, ale germanizaci prostoru chtěli všichni. Ten konečný cíl zůstával stejný,“ dodává historik.
„Víme, že malou horlivost vytýkali Paulu Riegemu, veliteli bezpečnostní policie. Toho několikrát obvinili, že proti Čechům postupuje příliš benevolentně a jeho strategie neodpovídá konečným cílům germanizace. Nakonec byl předčasně penzionován. Riege ale zároveň velel pořádkové policii v době heydrichiády, kdy nacisté popravovali nebo posílali do koncentračních táborů tisíce vlastenců. Na jeho příkladu je ale vidět, že přestože třeba nebyl tak horlivým nacistou, nezabránilo mu to v tom, aby vydával rozkazy k popravám,“ doplňuje Vajskebr.
Po válce chyběli svědci i písemné důkazy
Přestože to byli právě velitelé, kdo rozhodoval o životech a transportech do táborů, jejich souzení po válce bylo paradoxně nejtěžší.
„Tito muži měli velmi vysoké postavení a existovalo proto velmi málo svědků, kteří by dokázali doložit, že někoho konkrétního zabili nebo týrali. K jejich zločinům chyběly důkazy. Členy gestapa, kteří týrali vězně, bylo možné identifikovat, ale u těchto vysoce postavených velitelů to bylo složité. To se ukázalo například u toho Paula Riegeho, který byl vydán do Československa. Tehdy se vědělo, že v protektorátu pracoval a měl poměrně vysokou funkci. Ale co přesně dělal, to se tehdy nepodařilo vůbec doložit. Chyběli svědci i dokumentace. Z dnešního pohledu víme, že by si trest zasloužil, tehdy ho ale museli propustit,“ vysvětluje historik.
Paul Riege v Lucerně na Dni německé policie
Řada velitelů se tak k soudu nedostala, a to z několika důvodů. „Velitel bezpečnostní policie v protektorátu Otto Rasch byl zařazen do jednoho z norimberských procesů a zemřel na nemoc ještě v roce 1948. Někteří s koncem války spáchali sebevraždu, například zmiňovaný Karl von Treuenfeld. U některých dalších osud neznáme – například velitel bezpečnostní policie Horst Böhme s největší pravděpodobností zahynul při obraně Královce, u Erwina Weinmanna (který ho v protektorátu na postu vystřídal) to naopak vypadá, že s koncem války nezahynul, ale podařilo se mu uprchnout zřejmě do Španělska, nebo na Blízký východ,“ popisuje Vajskebr.
Někteří zřejmě dožili v klidu a mnohdy nepoznáni. „Zvlášť ti od pořádkové policie, kterým se dařilo tvrdit, že oni byli ti bezúhonní, kteří pouze řídili dopravu a hlídali děti u školy. Souzen byl například Ernst Hitzegrad, bývalý velitel pořádkové policie. K soudu se ale dostal až po svém vydání ze Sovětského svazu. Takže nestanul před Mimořádným lidovým soudem, ale před Státním soudem, a soudila ho tedy komunistická justice. Dostal poměrně vysoký trest, který mu byl ale zmírněn, a počátkem 60. let byl pak vydán do Německa,“ dodává historik.
Zvláště po válce se soudy potýkaly s nedostatkem písemných důkazů a podle historiků získáváme teprve až v současnosti ucelenější obraz o tom, za co byli tito velitelé zodpovědní. K jejich odsouzení je to už pozdě, ale k doplnění chybějících informací o zrůdnostech války to jsou stále vysoce ceněné informace.