Narodily se v roce 1946 a jsou jich možná stovky – československé děti amerických a sovětských vojáků. Při postupu zemí totiž vojáci navazovali vztahy s československými ženami. Některé byly romantické a končily dokonce svatbou, jiné trvaly jen několik týdnů nebo měsíců. A v některých případech nešlo o vztah, ale pouze o znásilnění, ze kterého následně vzešlo dítě. Jejich přesný počet je podle nové historické studie velmi obtížné zjistit – velká část těchto dětí totiž možná dodnes o svých skutečných biologických otcích nic neví, nebo se to dozvídají až nyní po 75 letech.
Těhotnou ženu zamkli do sklepa, dítě se s otcem nikdy nevidělo. Historici zkoumají české příběhy amerických a sovětských potomků
Události ČT – Děti amerických a sovětských vojáků v Československu (zdroj: ČT24)
„Maminka mi o tom řekla až před svojí smrtí. Řekla, že je šťastná, že si mě uhájila, a jak to s otcem bylo. Bylo to pro ni moc bolestné, nechtěla o tom mluvit. ,Ale strašně moc jsem ho milovala,‘ to mi řekla. Proto mi dala jméno po něm,“ vysvětluje Manuela Valentová.
Její biologický otec Manuel byl americkým vojákem, který se podílel na osvobozování Československa. A přestože si svoji českou dívku chtěl odvést s sebou, její rodina mu to nedovolila.
Svou těhotnou dívku si chtěl odvést s sebou, její matka mu v tom ale zabránila
Rodiče Manuely Valentové se seznámili ve Velešíně v jižních Čechách. Matka Ludmila tam bydlela s rodiči na nádraží a otec byl ve vojenské posádce nedaleko u rybníka. Zamilovali se do sebe a začali se scházet.
„Maminka pak otěhotněla a otec jednou přišel, že musí do dvou dnů už odletět. Chtěl si ji ale vzít s sebou a řekl, že si pro ni zítra přijde. Babička, která tomu vztahu ale nepřála, poslala maminku do sklepa, tam ji zamkla a s mým otcem se už nikdy neviděli,“ popisuje jejich dcera.
Manuel ale stačil Ludmile před svým odletem nechat alespoň adresu. „Psali si, a když od něj přišel dopis, tak mamka vždycky hrozně brečela,“ vzpomíná její dcera. O otci se doma téměř nemluvilo. „Můj dědeček byl hrozně hodný a měl mě rád, přál si, aby s ním maminka mohla odejít. Ale babička ne, ta mě neměla ráda. A vždycky říkala ,Ten Mexičan to zavinil, je dobře, že už je pryč,‘“ vzpomíná Manuela Valentová.
Párkrát také otec ze Spojených států poslal balíček. „Byly tam samé dobroty, a když jsem se ptala, kdo to poslal, babička řekla, že UNRRA (organizace na pomoc obětem druhé světové války, pozn. aut.). A maminka neříkala nic,“ popisuje pamětnice.
GALERIE
Vtipy o poválečných dětech z časopisu Dikobraz, ročník 1946
Děti vojáků trápily posměšky i nedůvěra. Vysmívala se jim i média
Protože měla Manuela po otci tmavší barvu pleti, dávalo jí okolí v 50. letech její odlišnost občas najevo. „Dva kluci z vedlejší vesnice mi neřekli jinak než míšenče. A to mě bolelo. Ale mámě jsem to nikdy neřekla, protože jsem se bála, že jí ublížím. Ve druhé třídě mě zase nenáviděla paní učitelka, strašná komunistka. Dokonce na mě tenkrát svedla, že jsem něco ukradla,“ popisuje Valentová.
Téma dětí amerických vojáků se tehdy dokonce objevilo i v časopise Dikobraz. „V roce 1946 se tam objevily vtipy, které ilustrují, jak společnost vnímala narození dětí amerických vojáků afroamerického původu. Bylo to zobrazeno s výsměchem a humorně, jak české ženy podváděly s vojáky své muže,“ popisuje tehdejší situaci historik Michal Korhel z Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem.
„V československém tisku se to v té době často kritizovalo – že české ženy chodí tancovat a mají vztahy s Američany - a byla v tom trochu dávka závisti, že ignorují české muže,“ dodává Korhel, který je spoluautorem mezinárodní studie o dětech narozených v důsledku války Children born of war.
„Některé děti měly negativní zkušenost kvůli tomu, že byly nemanželské. Hůř se na ně často dívali i prarodiče, nebo následně jejich mladší nevlastní sourozenci. Negativně se k nim mohla také obecně stavět celá společnost, zvlášť v případě, když měli jinou barvu pleti,“ shrnuje Korhel.
Manuela Valentová jako dítě
Matka se zastala zatčeného kolegy. Komunisté ji za trest poslali stavět přehradu
Přestože rodina přesvědčovala Ludmilu, aby dceru odložila, byla připravená se o ni jako svobodná matka postarat. „V roce 1949 šla pracovat tady do továrny. A v roce 1953, když byla měnová reforma, přišli nějací lidé v černých kabátech a odvedli pryč jednoho jejího kolegu. Jedenáct jeho spolupracovníků včetně mojí mamky se pak šlo ptát ředitele, co se stalo a proč ho odvedli. Všichni dostali okamžitě výpověď,“ vysvětluje Manuela Valentová napjatou situaci.
Její matku pak poslali nuceně pracovat na Lipno. „S jeřábem tam stavěla hráz. Hrozilo, že mě dají do dětského domova, protože se o mě neměl kdo postarat. Ale maminka pořád psala různé žádosti a nakonec ji po osmi měsících pustili zpátky domů a začala pracovat na dráze,“ dodává Valentová. Když jí pak bylo jedenáct let, její matka se vdala a nevlastní otec si ji osvojil.
Matka už dál o otci v zámoří mluvit nechtěla. „Jednou dostala dopis, že se oženil, má rodinu a aby mu dala pokoj – to napsala jeho nová manželka. A maminka pak hrozně brečela,“ vzpomíná dcera. Když pak její matku už ve vysokém věku odvezli do nemocnice, našla u ní doma malou knížku s adresou jejího otce a v ní vložené jeho tři stejné fotografie.
Manuela Valentová
„Když s ním tehdy maminka v roce 1945 chodila, tak chtěla mít jeho fotku. A protože tady nikde fotoateliér nebyl, museli jet až do Českých Budějovic, kde už ale byli Sověti a Američani tam nesměli. Tak maminka otci oblékla místo uniformy dědečkův kabát a jeli. Za to je mohli zastřelit. Ale díky tomu mám dnes otcovu fotku,“ vysvětluje Manuela Valentová, která má jeho podobenku v rámečku v obývacím pokoji.
Historici stále potomky vojáků hledají
Když se dostala k otcově adrese a jeho jménu, začala ho s pomocí přátel v USA hledat a zjistila ale, že v roce 1989 zemřel. S pomocí vnuka se teď ale snaží dohledat alespoň jeho děti – své nevlastní sourozence. „Chtěla bych je vidět, jak třeba vypadají a jestli jsme si trochu podobní. Moc ráda bych je poznala,“ dodává.
Podobných dětí jako Manuela Valentová je podle historika Korhela možná několik stovek. „Tyto děti jsou takzvanou skrytou populací. To znamená, že je těžké je identifikovat, protože často ani ony samy nevěděly, že jejich otcem je sovětský, nebo americký voják,“ vysvětluje historik. Ten stále shání svědectví dalších poválečných dětí vojáků. Cílem studie je totiž pomocí analýzy jejich historické zkušenosti lépe pomáhat dětem narozeným v důsledku současných válečných konfliktů.
Pokud jste poválečným dítětem amerického, nebo sovětského vojáka, kontaktujte prosím Michala Korhela na emailu mkorhel@gmail.com, nebo na telefonním čísle 725 882 215.