Máš-li dlouhý vlas, nechoď mezi nás! – heslo komunistické propagandy mělo vést v 70. letech k diskriminaci všech příznivců undergroundové hudby. Tehdejší režim si ale nevystačil pouze s šikanou takzvaných „mániček“, ale neostýchal se proti nim použít i násilí. Příslušníci Veřejné bezpečnosti rozháněli koncerty a brutálně zakročovali proti těm, kteří si přišli jen poslechnout hudbu. Historici nově vyčíslili počet obětí těchto fyzických útoků.
„Ty velké zátahy začaly v roce 1966. Jinak to byla neustálá šikana – ve škole, v práci, v tramvaji, v restauraci. Když policisté viděli jít po ulici někoho vlasatého, tak zastavili, vyskočili a bum bum. Dovnitř a odvezli ho. Snažili se na nás tlačit, abychom ty vlasy přestali nosit. Zdálo se jim, že tím ukazujeme, že chceme být svobodní,“ vzpomíná na tehdejší situaci příznivec undergroundové hudby Martin Maryška.
I on byl jedním z těch, kterým příslušníci násilím ostříhali jejich dlouhé vlasy a fyzicky je napadali. Patří tak mezi zhruba 10 tisíc lidí, které represivní složky mezi lety 1960 až 1989 na koncertech a undergroundových akcích zranili. V nové publikaci Kniha v barvě krve. Násilí komunistického režimu vůči undergroundu o tom informují historici z Ústavu pro studium totalitních režimů Ladislav Kudrna a František Stárek Čuňas.
Při Velkém stříhání přišly násilně o vlasy čtyři tisíce mužů. A ještě za to museli zaplatit
Zpočátku byly zákroky příslušníků Veřejné bezpečnosti spíše nahodilé. „Během 60. let proběhla jen jediná systematická akce proti vlasatému společenství. To bylo takzvané Velké stříhání, které proběhlo během léta a podzimu 1966, kdy bylo násilím ostříháno čtyři tisíce mladých mužů. Až do poloviny 70. let represivní složky neměly ucelený přístup vůči podzemnímu hnutí,“ vysvětluje Kudrna.
A obětí stříhání se tehdy stal i 19letý Maryška, který se s přáteli scházel u Národního muzea na Václavském náměstí. „Označení mánička nemám rád. Začali nám tak říkat zřejmě z popudu 'tatíčka' Novotného (poznámka: tehdejší prezident Antonín Novotný). My sami jsme se považovali spíš za beatniky. U Muzea jsme se scházeli, protože jsme měli z toho vyvýšeného místa dobrý přehled,“ nastínil pamětník. Pokud přijely bezpečnostní složky, tak je včas viděli a stačili většinou utéct, vysvětluje. V létě 1966 se Maryškovi ale uprchnout nepodařilo.
„Chytli mě, odvezli na služebnu do Bartolomějské a ostříhali. To bylo z 20. na 21. srpna 1966. Dva roky před okupací. Mnoho z nás se bránilo a chtěli jsme se protestně podřezat,“ dodává Maryška. „Odehrávaly se tam nechutné scény plné krve a násilí. Byli ostříháni, většinou úplně dohola a ještě za to museli zaplatit pokutu,“ potvrzuje Kudrna.
Po ostříhání zorganizoval Maryška protestní demonstraci. Protože vlasy už mu vzít nemohli, byl odsouzen za výtržnictví, uvězněn na Pankráci a později v uranovém lágru v Jáchymově. Na svobodu se dostal před začátkem pražského jara, ale po okupaci mu bylo v roce 1969 doporučeno, aby emigroval, jinak mu opět hrozí zatčení. A tak odešel do zahraničí.
Režim líčil vlasatce jako špinavé hašišáky. A lidé je vyhazovali z tramvají
Podobné zážitky jako Maryška měly podle historiků tisíce příznivců undergroundu. Začalo to všeobecnou šikanou a propagandou, která vybízela obyvatele k ostrakizaci takzvaných vlasatců. „V 60. letech byla média plná obrázků ,špinavých mániček', což byl nonsens, protože pokud se podíváte na fotografie mladých mužů z té doby, tak byli velice hezky oblečeni a vlasy měli často upravenější než ženy, právě z důvodu, aby je někdo nemohl osočit, že jsou zavšivení hašišáci, a na základě toho je ostříhat,“ vysvětluje Kudrna.
Následovala reklamní kampaň „Máš-li dlouhý vlas, nechoď mezi nás“ a pseudopublicistický dokument Jablko sváru? z roku 1972, kde posluchače undergroundové hudby přirovnávali k vraždící skupině Charlese Mansona. A vliv na obyvatele to zřejmě mělo.
„Třeba jsme nastoupili do tramvaje a tramvaják zastavil a řekl, dokud je nevyhodíte, tak dál nepojedu. Tak nás ostatní vyhodili. Nebo jsme přišli do restaurace a řekli nám, že nás neobslouží,“ potvrzuje Maryška. „Za jeden den je hlídka Veřejné bezpečnosti legitimovala třeba dvacetkrát. Každý den byli ostrakizováni a z toho, co začalo jako záliba v hudbě, se stalo politikum,“ dodává historik.
Zlom nastal v Rudolfově
Zlom přišel 30. dubna 1974. Tehdy se asi 800 příznivců undergroundu vydalo do Rudolfova u Českých Budějovic, kde se měl konat koncert skupiny The Plastic People of the Universe. Kromě toho, že byl zrušen, přijeli na místo také příslušníci Veřejné bezpečnosti.
„Docházelo tam k ohavným věcem. Mladí lidé – kteří byli z velké části ještě děti kolem 17 let – byli doslova jako dobytek hnáni až na nádraží v Českých Budějovicích. Během toho do nich najížděli vozy, mlátili je obušky a pouštěli na ně psy bez náhubku. Nahnali je na nádraží do podchodu, kde příslušníci vytvořili takovou uličku, kterou musel každý projít. A všichni byli skutečně brutálně do krve mláceni. Například jednu drobnou dívku příslušník vzal a mrsknul s ní proti zdi. Byl zázrak, že to vůbec přežila,“ popisuje Kudrna.
Právě od této chvíle začali komunisté proti vlasatcům postupovat systematicky. „Po Rudolfově si komunisté uvědomili, že proti nim stojí silný nepřítel. A v roce 1975 přechází takzvaná volná mládež do gesce Státní bezpečnosti. Je vytvořena 10. správa Federálního ministerstva vnitra, která měla za úkol potírat disent a underground,“ vysvětluje Kudrna.
A podobné zásahy jako v Rudolfově se opakovaly. Ten podle historiků největší a stejně brutální se odehrál 11. června 1983 v Brně v Pisárkách. Mladí lidé tehdy přijeli na koncert do Žabčic, který byl ale zrušen. Protože bylo hezky, zůstali v pisáreckém parku, kde seděli na trávě a hráli na kytary.
„Přijela tam pohotovostní jednotka se psy a slzným sprejem a mladé lidi tam zmlátili do krve. Došlo tam dokonce k napadení těhotných žen,“ upřesňuje další vývoj toho dne Kudrna.
Major Zeman nezafungoval. Bič boží mladé spíše lákal
Podle historiků napadli příslušníci bezpečnostních složek na akcích undergroundu mezi lety 1960 až 1989 zhruba 10 tisíc lidí. Za účast na akcích bylo odsouzeno celkem 99 z nich.
Přesto snaha zlikvidovat a zesměšnit příznivce undergroundu nebyla zcela úspěšná. „I přesto bylo i mnoho lidí, kteří s námi tiše souhlasili a podporovali nás,“ dodává Maryška. A ani propaganda nezafungovala úplně podle komunistických představ. Zvlášť jeden z dílů ze seriálu 30 případů majora Zemana nazvaný Mimikry, který vlasatce líčil především jako narkomany a násilníky.
„Komunisti byli nadšení, že ten díl byl jeden z nejsledovanějších. Ale bylo to takové Pyrrhovo vítězství. Ukázalo se, že mladí lidé se na to dívají, ale pouze proto, aby si nahrávali tu legendární píseň Bič boží, protože si mysleli, že jejím autorem je Mejla Hlavsa (poznámka: zakladatel skupiny The Plastic People of the Universe), což nebyla pravda,“ uzavírá Kudrna.
