Po únorovém puči v roce 1948 se komunisté v tehdejším Československu snažili ovládnout všechny důležité oblasti společnosti. Jejich výzamným nepřítelem však byla i církev, zejména ta římskokatolická, která byla nejmasovější a navíc byla součástí širšího mezinárodního kontextu s diplomatickou autoritou ve Vatikánu.
Komunisté rozjeli protináboženskou propagandu a zastrašování, došlo i na zatýkání kněží. Totalitnímu režimu se také dařilo narušovat církevní struktury zevnitř pomocí duchovních, kteří byli ochotní s komunisty spolupracovat.
„Katolická církev byla nejsilnější národní církví, která měla miliony věřících. Řeholníci byli určitá elita církve a komunisté to samozřejmě věděli,“ přiblížil Tomáš Petráček z Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy.
Informace o zločinech režimu se dostávaly za hranice
Podle platné dohody s Vatikánem z roku 1928 garantovala vláda svobodu církevní činnosti s tím, že Vatikán vládě předkládal své návrhy na arcibiskupy a biskupy. Po roce 1945 sice byly zestátněny církevní školy a zabrána církevní zemědělská půda, smlouva však i nadále platila.
Nové zákony schválené v roce 1949 důležitou součást katolické církve nepostihly. Církevní řády a kongregace si uchovaly určitou samostatnost. Řeholníci měli kontakty s kláštery v zahraničí a tímto způsobem se ven dostávaly informace o porušování lidských práv v tuzemsku.
Komunistický režim však potřeboval informace o svých zločinech udržet v Československu, a to všemi možnými způsoby. Vznikl tak plán Akce K, která měla zlikvidovat většinu mužských klášterů a shromáždit řeholníky v centralizačních klášterech.
„Bylo prokázáno, že v četných klášterech byli ukrýváni nepřátelští agenti, vyzvědači a dokonce vrahové. V klášterech byla odhalena skladiště zbraní, tajné vysílací stanice a mnohé kláštery se staly základnami vyzvědačské činnosti.“
Úryvek ze zprávy ČTK (18. dubna 1950)
StB se oháněla neexistujícím dekretem
Návrh likvidace schválilo vedení KSČ už 30. ledna 1950. Měsíc před takzvanou bartolomějskou nocí dosadila strana do vybraných klášterů vládní zmocněnce a současně začalo zatýkání představených řádů a kongregací. Cílem bylo, aby mohli být podle připraveného scénáře ještě v březnu postaveni před soud. Režim je obvinil ze špionáže, přechovávání zbraní a podněcování k převratu.
Zákrok byl připraven ve spolupráci s ministerstvem vnitra jako vojenská akce. V noci kláštery přepadla Státní bezpečnost (StB) spolu s příslušníky Sboru národní bezpečnosti a Lidových milicí. Představeným oznámili, že podle vládního dekretu, který neexistoval, je jejich budova zestátněna. Řeholníky čekal transport, novici mohli odejít.
Podle údajů České biskupské konference postihla Akce K 247 mužských klášterů a 670 ženských, týkalo se to 2528 řeholníků a téměř dvanácti tisíc řeholnic.
Příslušníky českých a moravských řádů a kongregací StB soustředila v klášterech v Broumově, Bohosudově, Hejnicích, Králíkách, Oseku a Želivě. Vyprázdněné kláštery obsadila z větší části armáda.
Svobody se dožilo několik tisíc řeholníků a řeholnic
Řeholníci a řeholnice byli z internačních klášterů postupně propouštěni. Mladí byli povoláni k základní vojenské službě, staří odcházeli do péče příbuzných nebo České katolické charity.
Část těch „pokrokovějších“ poslal režim po proškolení do duchovní správy. Ostatní řeholníky bez ohledu na řádovou kontinuitu častěji přemisťoval, aby narušil jejich pospolitost. Řada jich skončila ve vězení. „Ti, kteří byli zadrženi, tak sloužili jako otrocké pracovní síly v komunistickém hospodářství, prakticky zadarmo pracovali například v zemědělství,“ připomněl Petráček.
Pádu komunismu v Československu se dočkalo zhruba 3500 řeholnic a méně než tisíc řeholníků.
Toufar – symbol komunistického tažení proti církvi
Mezi nejznámější církevní oběti komunistického režimu patří kněz Josef Toufar. V roce 1949 se údajně během jeho kázání v kostele v obci Číhošť na Havlíčkobrodsku několikrát pohnul kříž. Orgány propagandy tuto událost označily za podvod, stala se záminkou k umučení kněze a diskreditaci církve.
Členové StB Toufara v lednu 1950 zatkli a ve valdické věznici na Jičínsku se ho snažili přinutit k přiznání, že pohyb kříže zinscenoval. Farář se nejprve přiznal, jeho doznání ale nebylo zaznamenáno, i když se v té době všechny důležité výslechy evidovaly. Toufar poté své doznání odvolal s tím, že nemohl vydržet týrání.
Po dalším mučení se Toufar údajně přiznal k pedofilii a homosexualitě. Jazykoví experti však podotkli, že Toufar nebyl autorem přiznání a pouze podepsal připravený text. Toufar nakonec zemřel na následky prasklého žaludečního vředu. Pochován byl v pražských Ďáblicích pod jménem Josef Zoukal, příbuzným byla jeho smrt oznámena až v roce 1954.