Dějinný obrat zahájil nástup Michaila Gorbačova do čela sovětské komunistické strany v březnu 1985. Jeho „perestrojka“ (přestavba) a „glasnosť“ (otevřenost), které měly reformovat komunistický systém a dodat sovětskému impériu novou sílu, znamenaly uvolnění v politice i ekonomice. Přinesly kromě jiného částečně svobodné volby, právo na stávku či uvolnění cenzury a výrazně zlepšily vztahy Moskvy se Západem.
Pro dosavadní „satelitní“ státy střední a východní Evropy pak byl zlomovým Gorbačovův krok z roku 1988, kdy opustil takzvanou Brežněvovu doktrínu o omezené svrchovanosti socialistických zemí. Skončilo tedy vměšování do vnitřních záležitostí „satelitních“ států, které měly podle Gorbačova následovat reformy perestrojky a glasnosti po svém.
Polsko: Od Solidarity k polosvobodným volbám
Popularita organizace, která původně upozorňovala hlavně na zhoršení životních podmínek, stoupala a brzy se stala centrem protirežimního odporu. V době svého největšího rozkvětu měla kolem deseti milionů členů. V lednu 1981 proto stát zatkl její vedoucí představitele v čele s Lechem Walesou a vyhlásil výjimečný stav.
Navazující vlnu stávek režim generála Wojciecha Jaruzelského i za cenu mrtvých a raněných potlačil a od října 1982 byla Solidarita zakázána. V ilegalitě zůstala až téměř do konce desetiletí. Po další sérii stávek v září 1988 však moc ustoupila a začátkem následujícího roku zahájila dialog s opozicí, jejímž hlavním reprezentantem byla právě Solidarita.
Zatímco tak v Polsku probíhaly přípravy na první otevřenou diskuzi režimu s opozicí v celém sovětském bloku, československá moc tvrdě potlačila shromáždění k výročí sebeupálení Jana Palacha.
Výsledkem polské diskuze, takzvaných kulatých stolů, byla opětovná legalizace Solidarity a první částečně svobodné parlamentní volby v červnu 1989. Ty skončily triumfem opozice a Walesův spolupracovník Tadeusz Mazowiecki se 24. srpna stal prvním nekomunistickým premiérem ve středovýchodní Evropě.
Maďarsko: Od nástupu reformistů k dohodě s opozicí
Na rozdíl od jiných států východního bloku byly v Maďarsku masové demonstrace obyvatel ojedinělé a změny tam přišly s „revolucí shora“, kterou umožnilo posílení reformního křídla uvnitř vládnoucí strany. Na konci osmdesátých let ze svého čela odstranilo dlouholetého „gulášového socialistu“ Jánose Kádára a do popředí se dostali reformisté Miklós Németh či Imre Pozsgay.
Právě červnový pohřeb ostatků Imreho Nagye a dalších čtyř reformních komunistů tajně popravených po potlačení povstání se stal symbolem změn. Na budapešťském náměstí Hrdinů se sešlo kolem čtvrt milionu lidí, kteří si vyslechli i projev mladého aktivisty Viktora Orbána, jenž vyzval k odchodu sovětských vojsk a uspořádání svobodných voleb.
Reformní režim tehdy už několik týdnů boural bariéru na hranici s Rakouskem a koncem června se šéfové obou diplomacií nechali zvěčnit, jak přestříhávají dráty u této „první díry v železné oponě“. V Praze mezitím vedla československá vláda kampaň proti „protistátnímu a protisocialistickému pamfletu“ Několik vět.
Klíčovou maďarskou událostí června 1989 však bylo zahájení jednání s představiteli opozičních uskupení podle polského vzoru. V půlce září vyústily rozhovory režimu s opozicí v dohodu o přechodu k pluralitní demokracii a v říjnu se vládnoucí strana sama rozpustila a přeměnila v sociální demokracii. První zcela svobodné volby v bývalém východním bloku, které se konaly v březnu a dubnu 1990, skončily porážkou postkomunistů.
Východní Německo: Od pikniku u železné opony k pádu Berlínské zdi
Kromě Československa odolávala ve střední Evropě změnám dlouho také Německá demokratická republika. Rigidní vládnoucí režim v čele s Erichem Honeckerem nejevil ochotu k reformám, a to ani přes výzvy samotného Gorbačova. Organizovaná opozice se tak v NDR začala rodit až během roku 1989. Viditelnější a výmluvnější ale byly kroky „obyčejných“ východních Němců.
Stovky jich využily „první díru v železné oponě“ a během takzvaného Panevropského pikniku na maďarsko-rakouské hranici emigrovaly v srpnu na Západ. Další tisíce si chtěly odchod vynutit obsazením ambasád SRN v Budapešti, Praze a Varšavě. Zatímco československý režim stále ještě držel při Berlínu, Maďarsko uprchlíky pustilo v září do Rakouska. Po dohodě obou německých států se podařilo vycestovat i lidem z pražské a varšavské ambasády.
Souběžně s tímto „hlasováním nohama“ propukly v Lipsku pravidelné pondělní demonstrace, na nichž poprvé zaznělo heslo „My jsme lid“ a které se šířily do dalších měst. Policie je zprvu drsně pacifikovala, ale 9. října režim tváří v tvář téměř sto tisícům lidí v Lipsku kapituloval a už nezasáhl. Z čela strany se poté poroučel Honecker a nahradil ho Egon Krenz, který slíbil neurčité reformy. Protesty ale dál rostly a vyvrcholily 4. listopadu ve východním Berlíně, kde se k největší demonstraci v dějinách NDR sešel až milion lidí.
Berlínskou zeď pak „omylem zbořil“ člen stranického politbyra Günter Schabowski, když 9. listopadu večer oznámil zjednodušení cest do zahraničí. Na otázku jednoho z novinářů, odkdy začne nařízení platit, zmatený Schabowski v přímém televizním přenosu odpověděl: „Podle toho, co vím, tak odteď, okamžitě.“
Nařízení přitom mělo platit až od následujícího dne a lidé podle něj směli vycestovat jen za určitých podmínek. Schabowski to nevěděl, protože se příslušného zasedání osobně neúčastnil. Mylná informace se však rychle šířila. Ke zdi zamířily davy východních Němců a pohraničníci nakonec pod jejich tlakem přechody otevřeli. Vedení státu ještě ten den slíbilo svobodné, všeobecné, demokratické a tajné volby.
Sametová revoluce, krvavé Rumunsko i rozpad „impérií“
Po pádu Berlínské zdi se situace hnula i v Československu. Lidé sice dávali najevo nespokojenost už předtím, všechna dosavadní shromáždění roku 1989 – vedle lednového Palachova týdne také demonstrace k 21. srpnu, 28. září či 28. říjnu – ale policie rozehnala.
Kromě Palachova týdne, kterého se účastnily tisíce demonstrantů, se do nich navíc zapojily jen stovky lidí. Teprve potlačení studentské manifestace 17. listopadu vedlo ke stávkám a statisícovým protestům, které už režim neustál a začal jednat s opozicí.
V prosinci se po krvavě potlačených protestech zhroutil v Rumunsku režim Nicolae Ceaušeska. Tamní revoluci nepřežilo přes tisíc lidí včetně diktátora a jeho ženy. Naopak v Bulharsku proběhly změny shora, když vnitrostranický převrat odstranil v listopadu z čela státu Todora Živkova, nejdéle vládnoucího muže v komunistické Evropě, a nové vedení uspořádalo po dohodě s opozicí v následujícím roce svobodné volby.
V roce 1990 padl i režim v Albánii, jugoslávské republiky Slovinsko a Chorvatsko uspořádaly svobodné volby a ústavně zakotvený mocenský monopol komunistické strany zrušil i Sovětský svaz, který se však začal rozpadat.
Zánik SSSR i rozpad Jugoslávie byl krvavý: doprovázelo ho národnostní napětí, které v mnoha oblastech přerostlo v regulérní konflikt. Jugoslávie se stala dějištěm prvních ozbrojených střetů na evropské půdě od druhé světové války.
