„Má jediná útěcha v této situaci je přesvědčení, že dříve či později mě maďarský národ a mezinárodní třída pracujících zbaví těchto vážných obvinění, jejichž břemeno teď musím nést a v jejichž důsledku musím obětovat život.“ Když byl maďarský expremiér Imre Nagy v červnu 1958 odsouzen k smrti „za velezradu“, nežádal o milost. Považoval se za „oběť závažné chyby“ a nepochyboval, že bude v budoucnu očištěn. Rehabilitován byl až po víc než třiceti letech za přítomnosti člověka, který si nyní odkaz maďarského povstání z roku 1956 upravuje k dosažení svých politických cílů – nacionalistického premiéra Viktora Orbána.
Nagy, který se stal symbolem maďarského protisovětského a protikomunistického odporu, věřil, že socialismu lze vtisknout lidskou tvář prostřednictvím demokratických reforem.
Vyučeného zámečníka z rolnické rodiny přivedlo do řad komunistů ruské zajetí za první světové války. Následně se stal vojákem Rudé armády a členem komunistické strany. V meziválečném období pracoval v Kominterně a podle některých pramenů také spolupracoval s tajnou službou NKVD.
Na konci roku 1944 se Nagy vrátil do rodné země a pomáhal tam ustavit komunistickou vládu. Na konci čtyřicátých let se kvůli sporům se stalinistickým křídlem, v jehož čele stál stranický šéf Mátyás Rákosi, musel dočasně stáhnout z politiky. Ne však na dlouho.
První pokus zastavený stalinisty
V létě 1953 byl totiž z rozhodnutí Moskvy Rákosi odstaven a premiérský post zaujal místo něj právě Nagy. V čele kabinetu se pokoušel provádět reformy, které by alespoň částečně liberalizovaly nefunkční stalinistický model, jenž prohluboval katastrofální hospodářskou situaci ve válkou zničené zemi.
V rámci Nagyovy politiky nového kurzu se také dostal z vězení Nagyův spolustraník János Kádár, který byl předtím ve vykonstruovaném procesu odsouzen k doživotnímu trestu. Během revolučního podzimu to paradoxně bude právě Kádár, kdo Nagye v rozhodující chvíli zradí.
Nagyův pokus o reformy zastavili v roce 1955 lidé kolem expremiéra Rákosiho. Za jejich přispění byl premiér zbaven všech funkcí a vyloučen z komunistické Maďarské strany pracujících. Když se však v následujícím roce daly události do pohybu, do čela vlády se vrátil.
Druhý pokus utopený v krvi
Události známé jako maďarská revoluce odstartovalo 23. října 1956 stržení Stalinova pomníku v centru Budapešti. Důvodem nespokojenosti občanů byla nejen nízká životní úroveň, ale i na povrch vyplouvající informace o politických procesech z éry stalinismu.
Studenti žádali svobodu projevu, volby s účastí více stran, zrušení cenzury, svobodu politickým vězňům, odstranění stalinistů, reformu zemědělství a odchod Rudé armády, která v zemi byla od konce 2. světové války. K požadavkům se postupně připojila nemalá část veřejnosti.
Nagy, který byl na počátku povstání coby oblíbený politik znovu povolán do funkce premiéra, zpočátku zaváhal, ale nakonec přijal program revolucionářů za svůj. Oznámil sestavení pluralitní koaliční vlády, vystoupení z Varšavské smlouvy a neutralitu země.
Když povstání rozdrtily sovětské tanky, stihl Nagy ještě v rozhlasovém projevu označit počínání Kremlu za pokus o svržení zákonné vlády. Poté uprchl se svými spolupracovníky na jugoslávské velvyslanectví v Budapešti. Z ambasády vyjednával se samozvanou prosovětskou „dělnicko-rolnickou vládou“ v čele s Kádárem, který ještě před pár dny vítal vyhlášení neutrality země.
Poprava a rehabilitace
Nagy velvyslanectví opustil až poté, co se mu členové maďarského i sovětského vedení a Kádár osobně zaručili za jeho bezpečnost. Navzdory slibu ho pak ale jednotky KGB internovaly ve stranickém sanatoriu v rumunském Snagově a vedení Maďarské socialistické dělnické strany (MSDS) po konzultacích s Moskvou rozhodlo o potrestání účastníků povstání.
Utajený soudní proces s Nagyem a jeho spolupracovníky začal na konci roku 1957. Patnáctého června 1958 byl nad někdejším premiérem vynesen rozsudek smrti „za velezradu“, jenž byl o den později vykonán. Popraveni byli i čtyři jeho spolupracovníci.
Na základě zveřejněných sovětských dokumentů v roce 1992 vyšlo najevo, že o popravě Nagye rozhodlo zcela jednoznačně a bez možnosti odvolání politické byro tehdejší MSDS v čele s Kádárem. Padlo tím jejich tvrzení, že rozhodnutí bylo dílem nezávislých soudních instancí.
Ostatky popravených byly nejdřív uloženy do společného hrobu, který byl zabetonován. V roce 1961 byly tajně exhumovány a pochovány do neoznačeného společného hrobu na ústředním budapešťském hřbitově.
Soudní rehabilitace se Nagy a jeho kolegové dočkali až v roce 1989. Jejich pohřeb z 16. června 1989 se stal jedním ze symbolů, které vedly k pádu komunismu ve střední Evropě.
Nová maďarská ústava řeší komunismus i povstání
Slavnostního obřadu, kterému na budapešťském náměstí Hrdinů přihlíželo 300 tisíc lidí, se účastnil i tehdejší protikomunistický studentský vůdce a současný maďarský premiér Viktor Orbán. Tehdy se Orbán před památkou Nagye a jeho spolupracovníků ještě sklonil.
Postupně si ale odkaz povstání z roku 1956 upravil, což souvisí s nacionalistickou politikou jeho současné vlády.
Nová ústava schválená jeho vládou v roce 2011 prohlašuje, že maďarská suverenita byla přervána německou okupací v březnu 1944 (tehdy nacisté sesadili svého dosavadního maďarského spojence admirála Miklóse Horthyho) a obnovena byla až po pádu komunismu zvolením prvního svobodného parlamentu v roce 1990.
Ústava na jedné straně prohlašuje celou komunistickou éru za nelegitimní (a ústavu z roku 1949 za neplatnou) a připisuje i současné socialistické straně, která vznikla reformou předrevoluční Maďarské socialistické dělnické strany, spoluodpovědnost za činy její předchůdkyně.
Na druhé straně ale souhlasí s proklamací prvního svobodného parlamentu, že současná maďarská svoboda se zrodila z revoluce roku 1956 a zdůrazňuje, že právě Maďarská socialistická dělnická strana ji potlačila.
Orbán a jeho vláda se tak ocitá v situaci, kdy se na jedné straně snaží celou komunistickou éru vymazat z dějin, na druhé straně ale částečně odvozuje legitimitu své vlastní vlády právě od událostí roku 1956 spojených s reformními komunisty.
Vláda zdůrazňuje národní rozměr povstání
Současná vláda se totiž tváří jako „jediný skutečný reprezentant maďarského národa“ a volby v roce 2010, po kterých se Orbán dostal podruhé k moci, „spojuje s obnovou národních dějin a s přivedením národa zpět k jeho pravému historickému směru,“ uvádí maďarský historik Gábor Egry.
Egry dodává, že bod, na který chce vláda navázat „se nachází někde v období před koncem druhé světové války,“ což by odpovídalo výše zmíněné citaci z ústavy, která odkazuje na konec Horthyho kolaborantského režimu jako na ztrátu suverenity Maďarska.
Ostatně, sám Orbán loni označil Hitlerova spojence Horthyho za „výjimečného státníka“ a jeho vláda rozvíjí zejména budováním soch snahy o očištění admirála, oslavovaného za opětovné získání území ztracených v roce 1920 následkem Trianonské smlouvy.
Podle Egryho se kvůli snaze o napojení příběhu maďarských dějin na rok 1944 a současně o potlačení komunistického období snaží vláda redukovat události z roku 1956 na pouhý „doklad maďarského národního heroismu,“ aniž by připustila, že tehdy zaznívaly také určité sociálněpolitické požadavky, jež měly podporu reformních komunistů.
Ostatně, už v době svého prvního zvolení premiérem v roce 1998 Orbán podle historičky Evy S. Baloghové uvedl, že „Imre Nagy není naším hrdinou“, a krátce poté se snažil historii posunout tvrzením, že spíše než o lidové povstání, následně podpořené reformními komunisty, šlo v roce 1956 o „buržoazní demokratickou revoluci“.
Orbán srovnává Sovětský svaz s Evropskou unií
Odkaz povstání z roku 1956, ale nikoli odkaz Nagye, proto využívá Orbán jak pro podporu svých vlastních politických cílů, tak i ke kritice politické opozice, kterou až do roku 2010 reprezentovali především právě socialisté, vzešlí z reformované komunistické strany.
V projevu k výročí povstání v roce 2013 obvinil Orbán postkomunistické vlády z rozkradení státního bohatství za pomoci zahraničních sil a volební vítězství své strany z roku 2010 označil za okamžik, který tomu učinil přítrž. Přirovnal přitom postkomunistické vlády ke kolaborantům z roku 1956.
„V roce 1989 jsme nevěděli, že lidé minulosti organizovali a připravovali převzetí (moci) stejně jako v roce 1956, kdy v okamžiku, kdy se zdálo, že revoluce uspěla a my bychom byli svobodní, už organizovali povolání Sovětů a invazi,“ komentoval Orbán rok 1989 a následující období.
Řekl také, že je třeba „sešikovat naše jednotky tak, jak jsme to udělali v roce 2010. Připravte se, abychom mohli dokončit to, co jsme začali v roce 1956. Potřebujeme všechny,“ řekl Orbán v roce 2013.
Při dalším výročí o tři roky později se snažil narýsovat paralely mezi maďarským odporem vůči sovětské okupaci a svým vlastním bojem s Evropskou unií.
Při loňském výročí pak Orbán prohlásil, že západní Evropa možná maďarské povstání z roku 1956 obdivovala, ale Maďary nechápala, stejně, jako je nyní nechápe Evropská unie.
„Nedokázali pochopit, že trváme na naší kultuře a způsobu života až do konce, že se nechceme s nikým smísit v tavícím kotlíku. Chceme, aby respektovali, kdo a co jsme,“ prohlásil a dodal, že Maďarům coby „statečnému a bojujícímu národu“ nerozumí ani současný Brusel.
Maďarský premiér také využil výročí k varování před globalizací. Zatímco komunisté se snažili udělat z Maďarů „homo sovieticus“, silám globalizace jde o „homo brusselicus“, tvrdil loni 23. října, který je v Maďarsku státním svátkem.
Stejně jako v předchozích projevech, ani loni nezmínil Nagyovo jméno. Politik, který pro své ideály obětoval život, má nicméně v Budapešti svůj pomník a pro mnohé Maďary zůstává hrdinou.
