Pětina z Rusů, kteří o dění v Maďarsku před půl stoletím cosi vědí, hodnotí povstání jako „podvratnou akci Západu, pokus znesvářit socialistické země“, další pětina pak jako „pokus protisovětských a revizionistických sil v maďarském vedení o převrat“ a „snahu vyrvat Maďarsko ze socialistického tábora“. Podle 16 procent se v Budapešti odehrála „kontrarevoluční vzpoura, vyvolaná opozicí“. Jen 15 procent hovořilo o „lidovém povstání proti režimu, nastoleném Sovětským svazem“.
Většina Rusů stále čerpá informace o dění ve vlasti a ve světě ze státních televizí, kterým nezávislá média vytýkají „neobjektivní a revizionistický“, tedy prosovětský přístup k historickým událostem, který však „zapadá do linie“ nynější konfrontace se Západem.
Galerie: Pokus o svržení komunistického režimu v Maďarsku začal 23. října 1956 masovou demonstrací studentů a dělníků, kterou podpořili i maďarští vojáci. V závěru demonstrace byla stržena Stalinova socha v Budapešti .
Po Stalinově smrti v březnu 1953 a zvláště po Chruščovově projevu na XX. sjezdu strany v únoru 1956, který odhalil zločiny stalinismu, začalo v sovětském bloku období tání. Uvolnění zasáhlo hlavně kulturu, ale promítlo se i do politiky.
Maďarsko vzpomínalo na krvavé povstání v roce 1956
Maďarsko vzpomínalo na krvavé povstání v roce 1956
Historik Pejša: Šlo o jediné vojenské vystoupení proti sovětské nadvládě
Zpravodaj ČT ke vzpomínkovým akcím v Maďarsku
60 let od povstání v Maďarsku
V Maďarsku byly počátky destalinizace rozpačité. Kritika uvnitř komunistické Maďarské strany pracujících (MSP) vedla v červenci 1953 k rezignaci premiéra Mátyáse Rákosiho. Nahradil ho Imre Nagy, který ihned zahájil nový kurz politiky. Rychle si získal podporu obyvatel, hlavně díky částečné nápravě hospodářství, zvýšení životní úrovně či konci teroru bezpečnostních složek.
Nový kurz ale trval pouhých deset měsíců. Poté se s podporou Moskvy, kterou maďarské reformy začaly znepokojovat, k moci vrátila Rákosiho klika a Nagy byl odstaven jako představitel „pravicové úchylky“. Ovšem pohyb ve společnosti už zastavit nešlo. Část stranické inteligence se sdružila do opoziční skupiny kolem Nagye a ohrožovala Rákosiho monopol ve straně. Pomyslný hřebík do Rákosiho rakve pak znamenal Chruščovův projev. Na jeho místo v čele MSP byl v červenci 1956 dosazen Ernö Gerö.
Demonstrace 23. října začala už dopoledne a postupně na ni přišlo 200 000 lidí. Demonstranti začali ničit symboly komunismu. Rozbili Stalinův pomník a pokusili se obsadit budovu rozhlasu. Začali odzbrojovat policisty a vojáky a zahájili povstání. Politbyro MSP požádalo Moskvu o pomoc a zatím jmenovalo premiérem populárního Nagye. Povstání se ale rychle rozšířilo do dalších měst.
Z vězení vyšel oblíbený kardinál József Mindszenty, ale jeho postoj k událostem zůstal rezervovaný. Nagy oznámil, že země vystupuje z Varšavské smlouvy (jejíž principy porušil sovětský zásah), vyzval OSN k uznání neutrality a začal vyjednávat o odchodu sovětských jednotek ze země. Chruščovovo vedení už ale ve skutečnosti rozhodlo o intervenci a tajně posilovalo své síly v Maďarsku.
V noci na 4. listopadu zahájilo 16 divizí sovětské armády masivní útok na hlavní město za použití tanků i dělostřelectva. V ulicích vypukly těžké boje a obyvatelé stavěli barikády. Nagyova vláda marně požádala o pomoc OSN. Veškerý odpor byl rozdrcen.
V čele „revoluční dělnické a rolnické vlády“ stanul János Kádár, který vládl až do roku 1988. „Kádárismus“ se paradoxně časem rozvolnil a vysloužil si přezdívku „gulášový komunismus“.