Pro více než polovinu Rusů je maďarské povstání z roku 1956 velká neznámá. O události, která začala přesně před 60 lety, nic neví 57 procent Rusů. Z průzkumu ruského nezávislého střediska Levada vyplývá, že polovička obyvatel federace považuje sovětský zásah za oprávněný. Necelá čtvrtina má opačný názor, zbytek neodpověděl.
Pětina z Rusů, kteří o dění v Maďarsku před půl stoletím cosi vědí, hodnotí povstání jako „podvratnou akci Západu, pokus znesvářit socialistické země“, další pětina pak jako „pokus protisovětských a revizionistických sil v maďarském vedení o převrat“ a „snahu vyrvat Maďarsko ze socialistického tábora“. Podle 16 procent se v Budapešti odehrála „kontrarevoluční vzpoura, vyvolaná opozicí“. Jen 15 procent hovořilo o „lidovém povstání proti režimu, nastoleném Sovětským svazem“.
Většina Rusů stále čerpá informace o dění ve vlasti a ve světě ze státních televizí, kterým nezávislá média vytýkají „neobjektivní a revizionistický“, tedy prosovětský přístup k historickým událostem, který však „zapadá do linie“ nynější konfrontace se Západem.
Vcelku pokojná budapešťská demonstrace 23. října 1956 chtěla vyjádřit solidaritu se změnami v Polsku. Asi nikdo z účastníků netušil, co z ní během pár hodin vzejde. Před 60 lety vypuklo v Maďarsku lidové povstání, jež se pokusilo svrhnout komunistický režim a vymanit zemi ze sovětského sevření. Zahynuly tisíce lidí.
Po Stalinově smrti v březnu 1953 a zvláště po Chruščovově projevu na XX. sjezdu strany v únoru 1956, který odhalil zločiny stalinismu, začalo v sovětském bloku období tání. Uvolnění zasáhlo hlavně kulturu, ale promítlo se i do politiky.
V Maďarsku byly počátky destalinizace rozpačité. Kritika uvnitř komunistické Maďarské strany pracujících (MSP) vedla v červenci 1953 k rezignaci premiéra Mátyáse Rákosiho. Nahradil ho Imre Nagy, který ihned zahájil nový kurz politiky. Rychle si získal podporu obyvatel, hlavně díky částečné nápravě hospodářství, zvýšení životní úrovně či konci teroru bezpečnostních složek.
Nový kurz ale trval pouhých deset měsíců. Poté se s podporou Moskvy, kterou maďarské reformy začaly znepokojovat, k moci vrátila Rákosiho klika a Nagy byl odstaven jako představitel „pravicové úchylky“. Ovšem pohyb ve společnosti už zastavit nešlo. Část stranické inteligence se sdružila do opoziční skupiny kolem Nagye a ohrožovala Rákosiho monopol ve straně. Pomyslný hřebík do Rákosiho rakve pak znamenal Chruščovův projev. Na jeho místo v čele MSP byl v červenci 1956 dosazen Ernö Gerö.
Hlavně mládež spojovala naděje na svobodnější vývoj s událostmi v Polsku, kde se po potlačení dělnických stávek dostal v říjnu do čela komunistické strany slibný Wladyslaw Gomulka. Studenti v Budapešti začali pořádat pravidelná shromáždění, na kterých stále hlasitěji projevovali nesouhlas s poměry. Žádali svobodné volby, zrušení cenzury, svobodu politickým vězňům, povolení politických stran, odstranění stalinistů, reformu zemědělství a odchod Rudé armády, která v zemi byla od konce druhé světové války.
Demonstrace 23. října začala už dopoledne a postupně na ni přišlo 200 000 lidí. Demonstranti začali ničit symboly komunismu. Rozbili Stalinův pomník a pokusili se obsadit budovu rozhlasu. Začali odzbrojovat policisty a vojáky a zahájili povstání. Politbyro MSP požádalo Moskvu o pomoc a zatím jmenovalo premiérem populárního Nagye. Povstání se ale rychle rozšířilo do dalších měst.
Následující den do Budapešti vjely sovětské tanky a povstání se změnilo v boj za nezávislost. Až 28. října se podařilo vyjednat příměří, situace se zklidnila a Sověti se začali stahovat. Nagy vsadil vše na jednu kartu a začal sestavovat koaliční vládu.
Z vězení vyšel oblíbený kardinál József Mindszenty, ale jeho postoj k událostem zůstal rezervovaný. Nagy oznámil, že země vystupuje z Varšavské smlouvy (jejíž principy porušil sovětský zásah), vyzval OSN k uznání neutrality a začal vyjednávat o odchodu sovětských jednotek ze země. Chruščovovo vedení už ale ve skutečnosti rozhodlo o intervenci a tajně posilovalo své síly v Maďarsku.
Západní politici se nechtěli plést do podněcování vzpoury v sovětském bloku. „Nepohlížíme na tyto státy (Varšavské smlouvy) jako na možné vojenské spojence,“ prohlásil americký ministr zahraničí John Foster Dulles 27. října. Navíc pozornost světa tehdy poutala suezská krize. Po vyhlášení neutrality odmítl podporu maďarskému vývoji i jeho polský vzor Gomulka.
V noci na 4. listopadu zahájilo 16 divizí sovětské armády masivní útok na hlavní město za použití tanků i dělostřelectva. V ulicích vypukly těžké boje a obyvatelé stavěli barikády. Nagyova vláda marně požádala o pomoc OSN. Veškerý odpor byl rozdrcen.
Cena za pokus o vymanění se ze sovětského jha byla vysoká. Zemřelo nejméně 2700 Maďarů a 722 sovětských vojáků, počet zraněných přesáhl 30 tisíc. Popraveno bylo nejméně 229 lidí, dalších 22 tisíc Maďarů skončilo ve vězení, 210 tisíc emigrovalo. Imre Nagy byl odsouzen k smrti a popraven v červnu 1958.
V čele „revoluční dělnické a rolnické vlády“ stanul János Kádár, který vládl až do roku 1988. „Kádárismus“ se paradoxně časem rozvolnil a vysloužil si přezdívku „gulášový komunismus“.
