Komunistický režim v srpnu 1989 čekal, že výročí sovětské okupace a dění v okolních zemích vyústí v početné demonstrace. Na Václavském náměstí v Praze se skutečně lidé sešli, bylo jich ale méně než pořádkových sil s obušky. České demonstranty přijeli, přísným kontrolám navzdory, podpořit také mladí Maďaři a Poláci. Díky nevýrazné účasti si režim myslel, že zvítězil, touha po změně ale i po tvrdém zásahu rostla.
V roce 1989 se režim na výročí srpnové okupace dobře připravil. Demonstrace ale byly slabší, než čekal
3 minuty
Demonstrace 21. srpna 1989
Dolní část Václavského náměstí se plnila po páté hodině odpolední. Režim očekával masovou akci, převahu v ulicích tedy měly uniformy a obušky. Komunistické bezpečnostní složky demonstranty megafony upozorňovaly, že shromáždění není povolené a je protizákonné.
Přesto na náměstí zazněly projevy. A navzdory přísným hraničním kontrolám přijeli protestovat i lidé ze sousedních zemí, kde už se tamní komunistické režimy postupně drolily. K přítomným protestujícím tak promluvili například zástupci maďarské demokratické mládeže. Tehdejší zpravodajství potom demonstraci označilo za provokaci zahraničních aktivistů. „Přijeli k nám radit, co a jak máme dělat, to však nikdo nemá rád,“ zaznělo o den později v Televizních novinách, hlavní zpravodajské relaci tehdejší Československé televize.
„Podařilo se jim většinu opozičních špiček předtím pozavírat, takže iniciativu tady za nás převzali mladí Maďaři a Poláci, kteří nás přijeli podpořit,“ vzpomíná na události ze srpna 1989 zakladatel opoziční iniciativy České děti Petr Placák.
On sám se na Václavské náměstí v ten den vůbec nedostal. „Ušel jsem asi dvacet metrů, když si mě všimli náhodou nějací tajní a ti mě zatkli,“ vysvětluje. Zmíněná iniciativa nesouhlasila s tichým protestem a kritizovala i výzvy k opatrnosti, které zaznívaly z úst některých disidentů v čele s Václavem Havlem. „My jsme to v tu chvíli cítili jako takovou malou zradu,“ dodává Placák.
Demonstrace 21. srpna 1989 vyslala nejasný signál, míní ředitel Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd Miroslav Vaněk. „Disent čekal, že přijde víc lidí, sama veřejnost, která se aktivizovala, čekala, že přijde více lidí. A nakonec i komunistická strana čekala, že přijde více lidí. Pro ten režim to mělo ten efekt, že si myslel, že zvítězil,“ říká Vaněk.
V souvislosti s posuzováním vnitropolitické situace ocenilo předsednictvo strany odpovědné postoje občanů.
Strana prostřednictvím televizního vysílání pochválila i zákrok ozbrojených složek, který demonstranty rozehnal. Touha po rázné akci proti režimu ale po jedenadvacátém srpnu mezi mladými sílila. „Najednou se tam profilují různé mladé iniciativy: České děti, Mírový klub Johna Lennona, ale vedle toho narůstá i podíl nespokojených mezi oficiální mládeží,“ doplňuje historik Vaněk.
Mezi lidmi v té době kolovala také petice Několik vět. Její text požadoval například propuštění politických vězňů, svobodnou činnost médií a nezávislých iniciativ nebo veřejné diskuse o všech otázkách dějin, včetně roku 1968. Iniciátoři petice plánovali velkou demonstraci signatářů na 10. prosince 1989, veřejnost se ale začala bouřit dříve.
