Do bojů druhé světové války se zapojovaly i československé ženy. Kromě domácího odboje sloužily ale také v armádě – jako řidičky, automechaničky nebo meteoroložky. Přestože se o Čechoslovácích u britského letectva po pádu komunismu opět začalo mluvit, ženy, které působily u stejných jednotek, jsou stále trochu v jejich stínu. Může za to zřejmě tehdejší laxní postoj exilových úřadů i následný přístup komunistů k hrdinům západní fronty.
I československé ženy chtěly bojovat. Britové jim ale nedovolili střílet a po válce se na ně zapomnělo
„Maminka o žádný hold z rukou poválečného režimu nestála. Mnohokrát v pozdní noci u nás zvonili vždy dva chlapíci a maminka ve tmě přes záclonu s hrůzou sledovala, jestli tatínka neodvedou neznámo kam,“ popisuje Alexandra Dohnalová.
Její matkou byla Pavla Ederová, která společně s manželem Josefem Šamšulou sloužila u československé bombardovací peruti ve Velké Británii. I o jejím příběhu informuje historička Karolína Stegurová v nové knize I ženy chtěly bojovat.
Čechoslovačky mohly vstoupit k Britům. Exil pro ně vlastní jednotku nevytvořil
Pavla Ederová se narodila 13. května 1914 v oblasti současného severovýchodního Slovenska. Těsně před začátkem války se rozhodla odejít do Anglie. „Se svojí tetou se 11. února 1939 vydaly ze Slovenska přes Německo a Belgii až do Anglie. Teta Olga si zde chtěla otevřít krejčovský salon a maminka šla do anglické rodiny jako kuchařka a společnice manželů Danových. Pan Dan byl vysoký vojenský hodnostář. Chovali se k ní velmi laskavě až mateřsky a maminka ve svém vyprávění na ně vždy s láskou vzpomínala,“ popisuje její dcera.
Ženy u pomocných pozemních sborů na Středním východě
Jakmile se Anglie zapojila do druhé světové války, zaměstnavatele Pavly Ederové převeleli. A narukovat se rozhodla i ona. To už u britských jednotek mohly bojovat i československé ženy.
„Čechoslovačky mohly v pomocných britských sborech působit od března roku 1941. Právě na začátku toho roku povolili Britové vstup do armády i cizím státním příslušnicím. Souviselo to s tím, že jejich dosavadní nábor britských občanek nebyl dostačující. Tudíž se snažili dovolat pomoci i u spojenců. Domluvilo se, že československé ženy budou vstupovat výhradně do britské armády, že se uvidí, kolik se jich přihlásí, a podle toho se případně zřídí samostatné národní jednotky v rámci britské armády. Ale od Britů už pak tyhle informace nikdo nežádal, takže se domnívám, že československé úřady v tom neměly příliš velkou prioritu,“ vysvětluje historička Stegurová.
S postupem války rostly i možnosti válečného nasazení žen – především proto, že muži odcházeli na frontu a jejich práci tak najednou musel zastat někdo jiný.
„Nejprve mohly ženy pracovat pouze na pěti základních pracovních pozicích – jako řidičky, skladnice, kuchařky nebo kancelářské síly. Postupně vznikl ženský sbor u letectva (WAAF), u pozemní armády (ATS) a u námořnictva (WRNS). U pozemní armády vzniklo pro ženy asi 30 odborných pozic. Co se týká letectva, tak tam ženy mohly vykonávat až 80 různých zaměstnání – jako kreslířky, stenografky nebo třeba baličky padáků. Československé ženy nejčastěji působily jako meteoroložky, řidičky a kancelářské síly,“ vyjmenovává Stegurová.
Pavla Ederová (Šamšulová)
K frontálnímu boji proti nepříteli se ale ženy nikdy přímo nedostaly. Nebylo to ale proto, že by samy nechtěly. „Po celou dobu druhé světové války neexistovala u západních mocností snaha ženu aktivně vystavit boji. I tyto pomocné sbory byly klasifikovány jako nebojové formace britské armády. Ženy nesměly mít zbraň v ruce. Sice s nimi cvičily a uměly s nimi zacházet a čistit je, ale nesměly je používat,“ dodává historička.
Pomáhaly, kde bylo potřeba. I proto se dodnes neví, kolik jich bylo
U britských pomocných sborů sloužilo za války zhruba 200 Čechoslovaček. Přesné číslo není známé, i proto, že exilová vláda nakonec nezřídila samostatné ženské jednotky a evidenci tak vedli Britové. Každá žena, která se chtěla do boje zapojit, ale musela postupovat stejně.
„Přišla na zprostředkovatelnu práce nebo do rekrutační stanice a vyplnila přihlášku, kde specifikovala, jaké má jazykové znalosti a co studovala. Následně ji vyzvali, aby se dostavila k rozřazovacímu testu, a po vyhodnocení jí nabídli pozice, na kterých by mohla pracovat. Pak obdržela potřebné dokumenty a nahlásila se na základnu, kam byla přiřazena a dostala tam vybavení a prvotní školení,“ popisuje historička.
Pavla Ederová přišla k odvodu 29. září 1941 a od října působila u ženských pomocných leteckých sborů WAAF. Vybrali ji na místo kuchařky. „Tady se seznámila s mým tatínkem Josefem Šamšulou, který na stejné základně sloužil u 312. perutě jako zbrojíř, a v červenci 1942 se v kostele v hrabství Middlesex vzali. V říjnu 1942 se v Plymouthu narodila moje sestra Olga a žili v malé vesničce Horrabridge,“ popisuje dcera Alexandra.
Protože československé ženy nevytvořily samostatnou jednotku, navzájem se příliš neznaly. „Britové se ženami mohli nakládat podle potřeby a přiřazovali je tam, kde bylo místo. Tyto Čechoslovačky tak často sloužily na různých základnách jednotlivě. Nemohly tak ani vytvořit nějaký kolektiv, který by pak mohl tlumočit jejich případná přání a požadavky vůči institucím,“ vysvětluje Stegurová.
Čechoslovačky u pomocných leteckých sborů
Jedinou výjimkou byla podle ní skupina asi třiceti Čechoslovaček u pozemních sborů, které sloužily na Středním východě na stejné základně. Protože se ale československé ženy u jednotek vyskytovaly většinou jednotlivě, přátele si hledaly spíše mezi Brity.
„Maminka se zde velmi sblížila a spřátelila s kolegyní Betty a jejím manželem Georgem. To přátelství jí vydrželo celý život, i po válce si dopisovali,“ potvrzuje Alexandra Dohnalová.
Návrat bez oslav. Zpět domů se vojačky už musely vrátit jako civilistky
S koncem války nadešel pro ženy čas dalšího rozhodování. Některé se mezitím vdaly za Brity, měly děti a rozhodly se v zemi už zůstat. Jiné se naopak vracely zpět do Československa. „Maminka chtěla pro své děti bezpečí, Anglii si zamilovala, a tak se jí příliš vracet nechtělo – i proto, že slyšela, co při osvobozování na Slovensku páchali ruští vojáci. Ale můj otec byl velký vlastenec, miloval svou zemi a na návrat se těšil,“ vysvětluje dcera válečných veteránů.
Cesta domů byla ale pro některé komplikovaná a také trochu smutná. Zatímco českoslovenští letci se vraceli jako váleční hrdinové, u žen byla situace jiná. Protože byly součástí britské armády, musely před návratem do Československa demobilizovat a do vlasti přijely zpět bez fanfár a uvítání jako civilistky. Jejich repatriace také trvala poměrně dlouho.
Ženy, které sloužily u britských pozemních sborů na Středním východě, se do Československa vrátily až na jaře 1946 – skoro rok po válce. Neúčastnily se tak ani žádných slavnostních přehlídek a na jejich službu jako by se zapomnělo.
Podobná situace ale nastala záhy i u letců, které ještě v roce 1945 vítali jako hrdiny. „Tatínkovi byla odměnou za návrat šikana, vyhazov z práce a jiné represe, protože za svou vlast bojoval v Anglii, což pro komunisty bylo hříšné a nepřátelské stigma,“ vzpomíná Alexandra Dohnalová.
Většina ze zhruba 200 žen, které sloužily u britských pomocných sborů, nedostala po válce žádné vyznamenání a nepokračovala ani ve vojenské kariéře. O jejich zapojení do bojů na straně spojenců se následujících 40 let ani nesmělo mluvit. Jejich příběhy se tak začaly objevovat až po sametové revoluci, ale vzhledem k nedostatečné evidenci a dlouhé době, která už uplynula, se podle Stegurové i teď stále nacházejí dosud neznámé příběhy československých vojaček.
„Já jsem velmi ráda, že se oba mí rodiče dožili konce bolševika. Hlavně tatínek, ten byl povýšen do hodnosti majora a byla to pro něj, i když už jen krátce, šťastná doba,“ dodává Dohnalová. Její matka Pavla Ederová (Šamšulová) zemřela 8. listopadu 2000.