Před sto lety se narodil biskup Davídek. Za komunismu tajně vysvětil tři ženy i ženaté muže

Podzemní církev, jinak nazývána třeba skrytá, tajná nebo umlčená (latinsky ecclesia silentii), se v historii objevuje v případech, kdy režim praktikování křesťanství zakazuje nebo omezuje. 

Křesťanské neoficiální komunity vznikaly třeba na počátku 20. století v porevolučním Mexiku nebo ještě dříve, mezi 17. a 19. stoletím, v Japonsku. Ostatně o perzekuci křesťanů v zemi vycházejícího slunce natočil film Mlčení režisér Martin Scorsese. Tajná církev, s přízviskem podzemní, přežívá dodnes v Číně.

Důležitou úlohu naplňovaly takzvané podzemní církve ve východním bloku. Totalitní režimy vyhlásily náboženství válku a jeho představitele perzekvovaly. V komunistickém Československu došlo v 50. letech k rozprášení tisícovek řeholníků a řeholnic a stíhání stovek kněží. S některými z nich se komunisté vypořádali prostřednictvím monstrprocesů označovaných jako „Machalka a spol.“ nebo „Mádr a spol.“. 

„Kdykoliv jsem ochoten jít i na smrt,“ napsal v žaláři Davídek

V tomto temném období československé historie, v roce 1950, byl režimem odsouzen také Felix Maria Davídek. Za své duchovní aktivity, pokus o útěk ze země, ale třeba i ukrývání vysílací stanice nebo neodborné léčení osob nakonec dostal 24 let. Roky strávené v žaláři ho ale nezlomily, naopak. 

„V mém životě je důležité, že jsem se narodil, že jsem se stal římskokatolickým knězem a že jsem byl uvězněn komunistickou Státní bezpečností. Zvláště poslední dvě skutečnosti mi daly mnohé pochopit. Nic od vás nečekám, nic od vás nechci. Kdykoli jsem ochoten jít i na smrt,“ napsal po deseti letech za mřížemi. 

Trest byl později tajně vysvěcenému biskupovi nakonec zkrácen na 14 let, a na svobodu tak vyšel do značně uvolněnějších poměrů v roce 1964. „Museli jej z vězení doslova vyhodit, jelikož důsledně trval na tom, že o podmíněné propuštění žádat nebude, aby dal najevo nesouhlas s protiprávním postupem soudních orgánů ve věci své obžaloby,“ napsal ve vzpomínce kněz z jeho fakulty Josef Javora.

Společenství Koinotés poskytovalo věřícím útěchu v těžkých časech

Davídek bojoval za svobodu a o to urputněji za svobodu vyznání. Díky jeho zásluze tak podle pamětníků v komunistickém Československu přežívala, byť tajně, svobodná podstata římskokatolické církve. 

„Přišel s geniálně promyšleným plánem, jak splnit základní právo každého katolického křesťana, zakotvené v Kodexu kanonického práva, který říká, že věřící křesťané mají právo obdržet od pastýřů církve pomoc z duchovních hodnot církve, hlavně z Božího slova a svátostí. Tomuto cíli, nepřipustit nedostatek dělníků a dělnic na vinici, ale udělat vše pro to, aby zde byli, a aby zde byli právě nyní, za těžké situace pro církev, věnuje celou svou energii až do své smrti,“ vzpomíná Davídkův žák a přítel František Mikeš. 

Aby tyto cíle mohl realizovat, založil tajnou církev Koinotés (řecky společenství), které dal základy už krátce po svém propuštění z vězení v roce 1964. Koinotés se pak stala nejvýznamnější strukturou celé takzvané podzemní církve v Československu.

Davídek vypracoval model sestávající z pravidelných a víkendových seminářů, které byly primárně určené pro přípravu budoucích kněží. V roce 1965 se tato setkání rozšířila do celého Československa. Vedle Prahy nebo Brna se konala i například v Košicích, Prešově nebo Popradě. 

Do přednášek zařazoval umění i kybernetiku

Davídkovo učení bylo velmi komplexní a v jistých ohledech i progresivní. „Být stále v činnosti bylo jeho motto, a proto po nás Davídek důsledně požadoval využívání každého mikročasu, jak to nazýval, ke studiu nebo k modlitbě,“ popisuje Mikeš.

Kněz kladl obzvláštní důraz na to, aby si jeho žáci stále rozšiřovali obzor uměním. „Umění nikdy neopomíjí a téměř na každém semináři s ním začíná. Probírá tak s námi od filmů, výstav, hudby a divadel tehdejší doby vše až po nové umělecké útvary, které reflektují napětí lidské duše mezi estetickou a antiestetickou skutečností chaotického světa, a teologizuje je,“ přibližuje Mikeš. 

Vedle aktivního přístupu k umění jako navštěvování výstav nebo filmových představení doporučoval Davídek budoucím kněžím absolvovat jazykové kurzy a vzdělávat se v různých vědních oborech. Sám se velmi zajímal třeba o kybernetiku a do zakládajícího textu společenství dokonce uložil povinnost jednat se znalostí nejnovějších poznatků počítačové techniky. 

Vysvětil desítky kněží, včetně ženatých mužů a tří žen

29. října 1967 přijal Davídek biskupské svěcení, a tak mohl následně vysvětit několik biskupů a přes sedmdesát kněží. Světil i ženaté muže, proti čemuž se několikrát vyhradil Vatikán. V roce 1972 byl vyzván, aby už dál v této činnosti nepokračoval, což ale neuposlechl. Údajně se domníval, že šlo o dezinformaci ze strany Státní bezpečnosti. 

Rozhodnutí světit ženaté mělo i jeden čistě pragmatický důvod. „StB by jen těžko podezírala ženaté muže z přijetí kněžského svěcení,“ píše redaktorka křesťanského měsíčníku Getsemany Barbora Mráčková. 

Do kněžského stavu uvedl tajně vysvěcený biskup také tři ženy. Jednou z nich byla Ludmila Javorová, která byla Davídkovou pravou rukou a pomáhala mu v budování podzemní církve. „Felix Davídek si jistě uvědomoval, jak striktní je vzhledem ke svěcení žen katolická církevní nauka. Touto problematikou se intenzivně zabýval během věznění a pár let po svém propuštění se rozhodl, že přistoupí k činu,“ říká Zdeněk Jančařík, který s Javorovou vedl rozhovor, jenž vyšel knižně jako Ty jsi kněz navěky.

Název knihy poukazuje na to, že Javorová byla v roce 1996 předvolána na brněnské biskupství, které jí z Vatikánu tlumočilo, že má výkon kněžské služby zakázán. Kněžství se vzdaly i další Davídkem vysvěcené ženy. 

Sliby na chalupě, mše v lese. I taková byla podzemní církev

Koinotés nebyla jedinou neoficiální církevní strukturou v komunistickém Československu. Před rokem 1989 existovaly i další. Uskupení kolem Fridolína Zahradníka vzniklo odtržením od Koinotés, jiná společenství se naopak k Davídkovi přidala, například skupiny kolem Antonína Bělohlávka a Václava Dvořáka, kam patřil i Tomáš Halík nebo Petr Piťha. 

Tajně fungovaly i skupiny, které si žily vlastním životem a Davídkova podzemní církev je neovlivnila. Například saleziáni, kteří se formovali mimo jiné prostřednictvím táborů pro mládež. 

Právě k saleziánům se v roce 1981 přidal Ladislav Heryán. Slib složil tajně ve slovenských Tatrách na odlehlé chalupě, popsal kněz, který je označován za „pastora undergroundu“. Vedle toho vzpomněl, jaká úskalí přinášelo ilegální praktikování víry. 

„Mše jsme sloužili po chalupách nebo bytech, někdy i v přírodě. Například v lese, na pařezu. Postavili jsme hlídky, a když někdo šel, tak se to muselo okamžite sbalit,“ vysvětlil. „V lese se slouží mše i dnes, akorát už nemusí být hlídky,“ dodal v nadsázce.

Právě takových mší, svobodných, bez nebezpečí perzekuce, už se muž, který celý život zasvětil boji za onu náboženskou svobodu, nedočkal. Felix Maria Davídek zemřel v 67 letech krátce před revolucí – v roce 1988 při operaci na srdeční slabost. 

Jeho snaha udělat vše pro to, aby navzdory perzekucím existovala církev, kde každý najde útěchu, rezonuje, minimálně v katolických kruzích, dodnes. „Pro jedny byl prorokem, který předběhl dobu, pro druhé neukázněným knězem, neuznávajícím žádnou autoritu. (…) Svatým ho nenazval nikdo, heretikem ale také ne,“ napsal o něm katolický aktivista, který byl vězněn nacistickým i komunistickým režimem, Václav Vaško.