V roce 1949 je vítaly davy nadšených Čechoslováků, o rok později už je bez přítomnosti fanoušků estébáci mlátili na vyšetřovně v takzvaném Domečku. Jedenáct hokejových reprezentantů komunisté v zinscenovaném procesu obvinili z vlastizrady. Přestože rok předtím získali sportovci pro svoji zemi na mistrovství zlaté medaile, komunisté se neostýchali hokejisty poslat do uranových lágrů. Zatkli je přesně před 70 lety.
V roce 1949 byli za hrdiny, rok poté je StB mučila hladem. Před 70 lety zatkli hokejové mistry světa
„Českoslovenští hockeyisté se ukázali být skutečnými reprezentanty lidově demokratické republiky. (…) Každý jim chtěl stisknout ruku a poděkovati za to, že se tak skvěle zasloužili o dobré jméno naší republiky za hranicemi. (…) Hlavní zásluhu na našem vítězství mají Modrý, Trousílek a Konopásek, kteří byli našimi nejlepšími hráči,“ informovalo 22. a 23. února 1949 Rudé právo o zisku zlatých medailí československých hokejistů na mistrovství světa ve Stockholmu. Dva ze tří jmenovaných hráčů už přitom po roce seděli po zatčení na služebně StB v pražské Bartolomějské ulici, kde na ně vyšetřovatelé používali tehdejší brutální výslechové metody.
„Tři dny a tři noci jsem musel chodit bez jídla, bez spaní a beze všeho. Já jsem si říkal, vy mě prostě nemůžete unavit. Ale pravda je jiná. Tak jsem chodil den, říkal jsem si, že to nic není. Chodil jsem noc, říkal jsem si, že to nic není. A druhý den už mi začaly otékat nohy a pak jsem začal krvácet a lezl jsem po čtyřech. Každou hodinu jsem musel cvičit, dělat kliky a dřepy. Jak říkám, bez jídla. Třetí den jsem už volal o vodu,“ vzpomínal v pořadu Kronika v roce 1995 jeden ze zadržených hokejistů, obránce Antonín Španinger.
Odletět nesměli. Údajně kvůli vízům pro novináře
Československému hokeji se po válce začalo dařit. Sportovci přivezli z mistrovství světa v roce 1947 zlato, rok poté stříbro. V listopadu 1948 ale reprezentaci zasáhlo neštěstí. Šest hráčů zahynulo při havárii letadla nad kanálem La Manche. Jejich těla se nikdy nenašla a Státní bezpečnost (StB) začala spekulovat, že muži emigrovali. Hokejisté totiž už ten rok na mistrovství ve Švýcarsku společně uvažovali o tom, že zůstanou na Západě. Nakonec se ale vrátili do Československa.
Augustin Bubník
V roce 1949 opět na mistrovství světa ve Švédsku zvítězili. Jejich triumfální příjezd zpět do vlasti zdokumentovaly i tehdejší noviny. „I podle slov pana prezidenta přispěli jste k proslavení naší lidové demokratické Československé republiky,“ řekl tehdy hokejistům ministr informací a osvěty Václav Kopecký. Rok po únorovém převratu se ale komunisté začali také bát výrazných emigrací, které by naopak pověst republiky mohly značně poškodit.
Ve třech následujících letech po roce 1948 se pro odchod do zahraničí rozhodlo podle historika Prokopa Tomka zhruba 25 tisíc lidí. Nejviditelnější byli samozřejmě známí lidé, umělci a také sportovci. Z mistrovství světa v Londýně se v březnu 1950 nevrátila krasobruslařka Ája Vrzáňová. Po ní se do Velké Británie chystali na mistrovství i hokejisté. Odlétat měli 11. března 1950.
Přestože byli už na letišti, do letadla ani nenastoupili. „Výprava měla odletět v sobotu 11. března v 11:45 hodin. Ačkoli hráči a jejich náhradníci obdrželi britská víza tak, aby skutečně mohli odletět, (…) britské velvyslanectví v Praze do této doby neudělilo víza oběma československým rozhlasovým hlasatelům,“ informovalo Rudé právo 12. března 1950. Stejný důvod sdělili i hráčům na letišti. Zároveň jim řekli, aby 13. března přišli do Tyršova domu v Praze, kde bude rozhodnuto o dalším postupu.
Zklamání zapíjeli u Národního divadla. Tam už čekali estébáci
Podle dochovaných vzpomínek hráči příliš nechápali, proč by absence víz komentátorů Josefa Laufera a Otakara Procházky měla ohrozit jejich start na mistrovství, kde hodlali obhajovat zlato. Britská ambasáda se navíc hájila tím, že víza i novinářům vydala včas.
„My jsme je (víza; poznámka autorky) nedostali ten den, kdy jsme je dostat měli, tedy v sobotu, kdy se mělo odletět. Ale dostali jsme je v pondělí ráno. Čili to mužstvo mohlo klidně odcestovat a my jsme mohli cestovat za nimi, tak jako to bylo vždycky jindy,“ objasnil následně komentátor Procházka v roce 1968 ve vysílání Československé televize.
Předseda výboru pro tělesnou výchovu a sport Josef Truhlář ale přesto i 13. března hokejistům řekl, že jejich účast na mistrovství se ruší. Zklamaní sportovci se proto vyrazili společně rozloučit do svojí oblíbené hospody U Herclíků, takzvané Zlaté hospůdky, která stávala kousek od Národního divadla.
Brankář Bohumil Modrý
Posezení podpořené zřejmě značným zklamáním se ale poněkud zvrhlo. „Vyběhli jsme na náměstí a křičeli jsme Smrt komunistům, Nenecháme si ustřihnout křídla a všechno ostatní,“ vzpomínal v dokumentu Postavení mimo hru na tehdejší večer útočník Augustin Bubník. Ve výčepu už tehdy zřejmě seděli příslušníci StB. Kolem deváté hodiny večer pak do hospody přijelo komando a začalo zatýkání.
Do Bartolomějské převezli celkem 11 hráčů – Augustina Bubníka, Stanislava Konopáska, Václava Roziňáka, Vladimíra Kobranova, Josefa Jirku, Zlatka Červeného, Jiřího Macelise, Antonína Španingera, Přemysla Hainého, Josefa Stocka a Bohumila Modrého. Ten přitom už k reprezentaci nepatřil, své brankářské angažmá v národním dresu ukončil, protože mu komunisté nedovolili hrát v zámoří. Právě Modrý se ale měl stát hlavou údajné vlastizrady.
Monstrproces zůstal tajný. Soud je označil za „flinky“
Po zatčení začali vyšetřovatelé ihned uplatňovat tehdejší drsné metody výslechu. Na to, že mají před sebou zlaté medailisty, kterým ještě rok předtím děkoval sám prezident, nebrali žádný ohled. Hokejisty mučili ve vyšetřovací věznici v takzvaném Domečku na Hradčanech, kde brutální výslechy vedl František Pergl.
„Dal mi ruce do želízek za zády, sedl jsem si na židli, nasadil mi takovou helmici a utahoval ji, až člověku málem praskla hlava (…) Dnes a denně vyšetřování, temnota, nespaní a tak dále. Stále od nás chtěli, abychom se přiznali k tomu, o čem jsme se dozvěděli až při vyšetřování. Měli jsme být skupina, která chtěla rozvrátit zdejší režim. Nejprve jsme si ale mysleli, že jsme zavření pouze kvůli té výtržnosti v hospodě,“ vzpomínal Bubník.
V Domečku dle svých slov zhubnul až na 50 kilogramů. Nedostatek jídla trápil všechny vězněné. „Další chlapci na celách mi říkali, že měli takový hlad, že k oknu lákali vrabce, a že kdyby ho chytili, tak by ho snědli,“ popsal Bubník.
Soud se konal 6. a 7. října 1950. Přestože proces měl mít propagandistický charakter, během vyšetřování komunisté zjistili, že vzhledem k oblíbenosti sportovců by se požadovaný efekt nemusel dostavit. K soudu tak nejen že nesměla veřejnost, ale ani příbuzní souzených.
Za hlavní aktéry soud označil Bubníka a Modrého, u kterých se údajně uvažovalo i o trestu smrti. Modrý nakonec dostal 15 let, Bubník 14 a Konopásek 12 let. Roziňák a Kobranov 10 let, Jirka šest let, Červený tři roky, Macelis dva roky, Španiger a Hainý rok a Stock osm měsíců. Odsouzen byl také majitel hospody Mojmír Ujčík, a to na tři roky.
Hokejistům byl také zabaven majetek a přišli o svá občanská práva. V odůvodnění rozsudku se mimo jiné psalo, že „většina obžalovaných i svým chováním během hlavního přelíčení potvrdila správnost žaloby, že se jedná o flinky, kteří se dostali do národního mužstva nedopatřením a nedostatečnou bdělostí vedoucích“.
Z hrdinů národa udělali zločince. „Byli to lidé, kteří obhajovali Československo nejen proto, že finančně na tom byli mnohem lépe než ostatní pracující, ale hlavně měli určité možnosti ještě okrádati republiku, kterou však při tom sprostým způsobem hanobili. (…) Tito tzv. ,sportovci' byli mnohem horšími nepřáteli než lidé, se kterými se u Státní bezpečnosti setkáváme,“ píše se ve vyšetřovacím spise Státního soudu Praha k procesu.
Rehabilitace se už všichni nedožili
Hokejisté se ještě pokusili odvolat, ale neúspěšně. Při cestě z vězení k odvolacímu soudu se navíc dostali do míst, kde je ještě před několika měsíci lidé vítali jako hrdiny. „Rok předtím jsme byli ve vládním salonku. Přijeli jsme jako mistři světa, naše triumfální cesta z hranic trvala desítky hodin, na prvním nástupišti nás vítala celá vláda, pan Zápotocký, Kopecký… Za rok nato nás na tom samém peróně v želízkách vedli do vládního salonku, těsně ke dveřím přijel anton a místo do autobusu a veliké slávy nás naložili a odváželi do soudní budovy na Pankráci,“ vzpomínal Bubník.
Hokejisté se poté dostali do věznice na Bory a následně do Jáchymova, kde museli přebírat v takzvané Věži smrti uranovou rudu holýma rukama. V roce 1955 vyhlásil prezident u příležitosti 10 let od konce druhé světové války amnestii. A hokejisté se po více než pěti letech dostali na svobodu. Věznění na nich ale zanechalo následky, nejvíce asi na Bohumilu Modrém.
„Když se potom vrátil, tak pořád říkal, že ví, že brzo umře. My jsme mu říkali, že dobře vypadá, co to říká za nesmysly. Ale on už to zřejmě cítil v sobě,“ vzpomínala v roce 1995 Modrého manželka Erika. Bývalý hokejový brankář a dvojnásobný zlatý medailista z mistrovství světa zemřel v roce 1963, bylo mu 46 let.
V roce 1968 se ostatní hokejisté dočkali rehabilitace. V té době už většina z nich trénovala menší i větší kluby, Bubník koučoval finskou reprezentaci. O tom, co vedlo k jejich zatčení a odsouzení, ale dodnes není úplně jasno.
Spekuluje se o tom, že ministr Kopecký se natolik obával jejich emigrace a následné odezvy obyvatel, že rozhodl o jejich uvěznění. Zároveň mělo jít o varování pro ostatní sportovce, kteří by nad emigrací uvažovali.
Všichni odsouzení hokejisté už zemřeli. Jako poslední odešel 18. dubna 2017 Augustin Bubník.
Historik Kalous o procesu s hokejovými mistry světa (zdroj: ČT24)