Když šla Marie Sandová v roce 1936 studovat farmacii, ještě asi netušila, jak osudově to může ovlivnit její život. Po studiu totiž přišla válka a ona jako Židovka už nesměla pracovat ve zdravotnictví. Prodávala ale tajně v plzeňské lékárně. Po transportu do Terezína pak vydávala vězňům léky přímo v ghettu. Medikamentů byl nedostatek, a tak musela nemocným a umírajícím léčiva připravovat často improvizovaně. Přestože jako lékárnice mohla v ghettu zůstat, když jejího manžela zařadili do transportu do Osvětimi, rozhodla se tam odejít s ním.
Terezínská lékárnice chtěla obětovat život pro manžela. Léky Židům rozdávala po lžičkách
„Do Osvětimi jsme odjeli 1. října 1944, skoro na moje narozeniny,“ vyprávěla Marie Sandová v roce 2011 dokumentaristům z projektu Paměť národa. Její životní příběh, ve kterém ji po celou dobu provázela práce v lékárně, nyní popisuje také badatel Tomáš Arndt v připravované knize Lékárny s Davidovou hvězdou v čase šoa.
Jako Židovka v lékárně pracovat nesměla. Přesto v tom tajně pokračovala
Marie Sandová se narodila pod dívčím jménem Arnsteinová 4. října 1916 v Třebívlicích u Lovosic. Po gymnáziu vystudovala farmacii na Karlově univerzitě v Praze a na studiích se také seznámila se svým budoucím manželem – lékařem Jiřím Švarcem, kterého si vzala v roce 1937. Chtěla získat ještě titul z mikrobiologie, ale kvůli uzavření českých vysokých škol už studovat nemohla. A po roce 1940 jako Židovka nesměla pracovat ani v lékárně.
„Před válkou pracovalo v českých zemích 96 farmaceutek a farmaceutů židovského původu. Od 24. dubna 1940, kdy vstoupilo v platnost vládní nařízení o právním postavení Židů ve veřejném životě, už ale v lékárnách pracovat nesměli,“ vysvětluje Arndt. Marie, tehdy ještě Švarcová, tento zákaz ale nedodržela.
Marie Sandová
„Pracovala jsem načerno v jedné lékárně v Plzni v Doubravce. Manžel ordinoval jako praktický židovský lékař a mohl léčit pouze Židy. Když šel večer za pacientem, musel se hlásit na gestapu. Strašně se změnil. Dříve býval veselý a s každým si rád popovídal, každý ho znal,“ vzpomínala pamětnice. A další rána teprve přišla.
Jejího bratra a oba rodiče nacisté odvezli v roce 1941 do ghetta v Lodži. Marie s manželem zase dostali povolání do transportu do Terezína. Odjeli tam 24. října 1942. A přestože byli v ghettu prakticky uvěznění, Marie se mohla alespoň vrátit legálně ke své původní práci – do lékárny.
Nejdříve pracovala v centrální lékárně, nejvíce času ale strávila ve výdejně léků v takzvaných vrchlabských kasárnách, kde byla také bývalá vojenská nemocnice. S léky v ghettu to ale bylo složité. Byl jich nedostatek a farmaceuti museli také vymýšlet různé náhražky.
„Nebylo nic, penicilin tehdy ještě vůbec nebyl. Živočišné uhlí jsem měla v takové krabici, a to jsem dávala po lžičkách. Lidé si pro něj chodili s esšálkem,“ vzpomínala bývalá terezínská lékárnice.
Vybavenost lékáren paradoxně závisela také na tom, jaké medikamenty si do Terezína lidé přiváželi původně pro svoji potřebu. „Do centrální lékárny byly dodávány léky z takzvané ‚šlojsky‘, kde byly příchozím vězňům odebírány osobní věci a majetek včetně léků. Osazenstvo lékárny muselo někdy obtížně identifikovat jednotlivé, neoznačené tablety, pilulky a jiné lékové formy, protože příchozí, ze strachu, že jim budou léky zabaveny, se je různě snažili ukrýt v zavazadlech nebo v oblečení. Jednotlivé léky museli rozeznávat podle barvy, tvaru nebo v některých případech dle továrních značek,“ vysvětluje Arndt.
Tento postup, kdy nacisté odebrali příchozím jejich léky a dodali je pak do lékárny, potvrzuje i Marie Sandová. „V centrální lékárně byl dlouhý stůl, kde se to všechno rozložilo. Věděli jsme, že třeba aspirin byl označený a třídili jsme léky podle barev. Ale u některých tablet nikdo z nás nepoznal, co je to zač.“
„Existovala tady jedna centrální lékárna a každá kasárna, kde byla větší koncentrace nemocných, měla vlastní lékárnu. To znamená, že byly například v hamburských a hannoverských kasárnách pro pracující muže i v sokolovně. Byly rozesety po tehdejším ghettu a léky se do nich distribuovaly právě z centrální lékárny,“ vysvětluje historik Památníku Terezín Tomáš Fedorovič.
Jako vedoucí lékárny do transportu zatím nemusela. Rozhodla se ale následovat manžela
Marie Sandová s manželem
Z Marie se postupně stala vedoucí lékárny a díky tomu byla prozatím uchráněná dalšího zařazení do transportu, tentokrát už do vyhlazovacího tábora. Když ale na seznam vězňů určených k deportaci zařadili jejího manžela, rozhodla se, že s ním dobrovolně do Osvětimi pojede také, i když nemusela.
Při selekci v táboře ale jejího manžela poslali rovnou do plynu, zatímco ji na práci. „Já jsem se pak jedné Polky ptala: Když můj muž šel tam na druhou stranu… ‚Tak ti kouří támhle z komína, můžeš ho dejchat,‘ odpověděla mi,“ vzpomínala Sandová.
Po měsíci v Osvětimi ji poslali na práci do lágru ve Freibergu, kde vyráběla součástky do raket. S postupem fronty na jaře 1945 lágr evakuovali a vězně poslali vlakem pro dobytek do Mauthausenu. Tam měla jejich cesta skončit. Marii se ale povedlo s dalšími dvěma ženami z vlaku u Českých Budějovic utéct a několik dnů do konce války se pak skrývala.
Po osvobození žila v Třeboni, kde začala opět pracovat v místní lékárně. Také se dozvěděla, že oba její rodiče zemřeli. Bratrovi se ale podařilo utéct a přežil. I ona chtěla žít dál. „Bylo mi třicet a chtěla jsem se znovu vdát. Bylo mi jasné, že v Třeboni se nevdám, že musím někam, kde je víc lidí,“ popsala. A proto se přestěhovala do Prahy.
I tady mohla uplatnit svoji kvalifikaci a začala opět pracovat v lékárně. A potkala i svého druhého manžela – Ludvíka Sanda. Znali se už z války. Také on totiž pracoval v terezínské lékárně. V roce 1954 se jim narodila dcera Luisa. Marie Sandová zemřela v roce 2012.