Jakeše do koše! volali demonstrující po 17. listopadu 1989. Předznamenali tím řadu změn, ke kterým došlo po pádu komunismu. V pomyslném koši totiž neskončil pouze generální tajemník ÚV KSČ Milouš Jakeš, ale například i cenzura nebo do té doby nezbytné výjezdní doložky. Cesta k demokracii mohla začít, bylo potřeba ale mnohé změnit a Češi lační po demokracii s tím začali téměř okamžitě.
„Šíří se různé fámy a dezinformace. Jedna z nich praví, že se na Prahu valí tanky: není to pravda. Nenechte se dezinformovat. Je to jedna z posledních taktik odepsaného politického vedení,“ říkal zaplněnému Václavskému náměstí 21. listopadu 1989 komunisty pronásledovaný duchovní Václav Malý. Po něm už na balkon nakladatelství Melantrich vstoupil se svým proslovem Václav Havel, který promluvil o vzniku Občanského fóra. Většina přítomných zakázaného a vězněného dramatika tehdy zřejmě viděla úplně poprvé. Přesto se o měsíc později stal prezidentem. A Čechoslováky čekaly i další velké změny.
Občanské fórum sjednotilo studenty a disidenty, aby mohli vyjednávat s komunisty
Páteční velkou demonstraci 17. listopadu 1989 začali studenti. Jejich požadavkům na svobodu a demokracii ale bylo potřeba dát konkrétnější rámec. Proto přes víkend začali zástupci studentů a disidentů vytvářet společnou platformu, která by dokázala definovat jasné cíle a požadavky.
V neděli 19. listopadu 1989 se tak v pražském Činoherním klubu sešli lidé, kteří vytvořili základ Občanského fóra – hnutí občanských nezávislých aktivit. Úvodní prohlášení sepsal Václav Havel, který se stal neformálním vůdcem fóra. Cílem bylo vést dialog s komunistickými politiky a diskutovat s nimi o požadavcích na změny společnosti.
„Situace je vypjatá a dramatická, na všech stranách se volá po dialogu, a přitom není jasné, kdo a s kým má dialog vést. To, oč usilujeme, je dialog celospolečenský, veřejná a svobodná diskuse o budoucnosti této země,“ uvedl tehdy v Činoherním klubu Havel.
Pod úvodním prohlášením, které požadovalo například propuštění politických vězňů a vyšetření zásahu proti protestujícím studentům, byl kromě Havla podepsán například Jan Ruml, Alexandr Vondra, Václav Malý nebo Petr Čepek.
Sloganem fóra se stalo „Strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny“ a sám Havel při svých prvních veřejných prohlášeních vyzýval občany, že připojit se k nim může kdokoli. Hnutí mělo také vlastní logo s usmívajícím se obličejem, které spontánně už v listopadových dnech vytvořil 24letý student Pavel Šťastný.
Komunisté poprvé za 40 let jednali s opozicí
A od slov v Činoherním klubu k opravdovým činům už vedla krátká cesta. Dva dny po podpisu úvodního prohlášení Občanského fóra se jeho zástupci setkali s komunisty. Na jednání ve Strakově akademii byl tehdy předseda federální vlády Ladislav Adamec. Ten ale výslovně odmítl jednat s Václavem Havlem. Delegace Občanského fóra tak chtěla z jednání odejít, sám Havel je ale údajně přesvědčil o tom, že jde o natolik klíčový historický okamžik, že by ho neměli promeškat.
Havel se tak jednání neúčastnil, na rozhovorech s Adamcem se podíleli například Jan Ruml a Martin Mejstřík a přítomní byli i zprostředkovatelé setkání Michael Kocáb a Michal Horáček. Bylo to poprvé, kdy vládnoucí strana přistoupila na dialog s opozicí.
Adamec tehdy připustil, že by bylo možné vládu doplnit o představitele jiných politických stran a hnutí. Zároveň ale potvrdil, že vláda bude nadále bránit socialismus, přestože je ochotna k těmto ústupkům. „Nejsou otázky, o kterých by se nedalo v klidu, rozvážně a po přípravě hovořit. Dialog o vážných problémech se ale nedá vést na ulici. Vraťte se do škol a začněte hrát v divadlech!“ vyzval tehdy na setkání předseda vlády.
Toto jednání ale bylo pouhou předehrou. Manifestace obyvatel sílily, a i proto se nakonec 26. listopadu 1989 v pražském Obecním domě setkal Adamec i přímo s Havlem. „Tak my se spolu ještě neznáme. Já jsem Havel,“ představoval se vůdce Občanského fóra. „Já jsem Adamec. Těší mě,“ odpověděl premiér za účasti novinářů i televizních kamer.
Adamec se tehdy snažil odvrátit nebezpečí chystané generální stávky. „Pane Havel, pozor. Kdyby se nám rozsypala doprava nebo energetická situace, to už by nikdo v této zemi nedal dohromady. To je třeba, abychom si uvědomili,“ zdůraznil premiér. Havel ho pozval i na chystanou manifestaci na Letné, kde nakonec Adamec skutečně promluvil, ale byl vypískán.
Havel na setkání předložil hlavní požadavky opozice. Fórum požadovalo propuštění politických vězňů, ustavení komise na vyšetření zásahu proti studentům na Národní třídě a odstoupení zkompromitovaných politiků komunistického režimu. „Do konce roku rezignuje Gustáv Husák na funkci prezidenta, u pana Štěpána (Miroslav Štěpán, generální tajemník Městského výboru KSČ v Praze zodpovědný za zákrok proti studentům, pozn. aut.), se domníváme, že při situaci, která je v hlavním městě, by bylo velmi ku prospěchu pokoje v této zemi, aby odstoupil hned ze všech funkcí,“ uvedl tehdy Havel a Adamec slíbil, že požadavky Občanského fóra splní.
Měnila se ústava. Komunisti už neměli neomezenou moc danou zákonem
Už 24. listopadu 1989, týden po brutálním zásahu proti studentům na Národní třídě, se mimořádně sešel Ústřední výbor KSČ. Na jednání samozřejmě dorazil i generální tajemník Milouš Jakeš, který se údajně snažil svoji pozici obhájit přáním „aby ze sálu odešel ústřední výbor naprosto jednotný,“ nebo, „aby strana získala vážnost a autoritu, kterou zejména v posledních dnech ztrácela“. Na přítomné ale podobná slova po posledních vypjatých dnech nefungovala, a proto Jakeš večer oznámil rezignaci svou i všech dalších členů předsednictva. Začátkem prosince byl dokonce za „hrubé politické chyby při řešení politického napětí“ zbaven členství v komunistické straně.
Tak jako v předchozích dnech nabírala situace čím dál rychlejší spád. Pět dní po Jakešově rezignaci a 12 dní po demonstraci na Národní třídě Federální shromáždění vydalo přelomové rozhodnutí. Sami komunističtí poslanci si tehdy odhlasovali zrušení čtvrtého článku Ústavy o vedoucí úloze komunistické strany.
Fakticky to znamenalo možnost svobodných voleb. Ty začala připravovat nová vláda, která vznikla 10. prosince 1989 – takzvaná „vláda národního porozumění“ v čele s Mariánem Čalfou, která už nesestávala pouze z komunistů. První svobodné volby se pak uskutečnily 8. a 9. června 1990 a zvítězilo v nich Občanské fórum, které získalo polovinu všech platných hlasů.
K cestování stačil už jen pas. Do Rakouska okamžitě vyjelo čtvrt milionu Čechoslováků
Návštěva ciziny – především té západní – byla po celou dobu komunismu výsadou vyvolených. Režim, respektive jeho agilní úředníci, rozhodoval o tom, kdo kam pojede, a například dovolená u moře tak nebyla pouze otázkou financí, ale i kádrového profilu cestovatele.
K překročení hranic nestačil pouze platný cestovní pas, ale zájemci museli mít i takzvanou výjezdní doložku. To bylo potvrzení, které vydávalo oddělení Správy pasů a víz. Pro vydání doložky musel cestovatel doložit doporučení zaměstnavatele, školy nebo národního výboru. Většinou následoval i osobní pohovor na kádrovém oddělení, kde bylo potřeba přesně specifikovat cíl cesty a všechny podrobnosti.
Kromě toho bylo třeba získat také takzvaný devizový příslib, který opravňoval k výměně československých korun za zahraniční měnu. Ani splnění všech náležitostí ale neznamenalo automatické udělení výjezdní doložky – to záviselo zcela na libovůli úředníků, případně Státní bezpečnosti, která si některé občany obzvlášť hlídala.
Cesta do zahraničí tak pro mnoho lidí zůstávala pouze nesplněným snem. Proto není překvapením, že ke zrušení těchto omezení došlo velice brzo po pádu komunismu – potřeba výjezdní doložky byla zrušena vládním usnesením 4. prosince 1989. A Čechoslováci tak mohli vyrazit na předvánoční nákupy do zahraničí – což se také hojně dělo, jak dokumentují archivní reportáže České (tehdy Československé) televize.
„Invaze československých občanů do Rakouska pokračuje. (...) Je 11 hodin a už v těchto chvílích orgány Celní a pasové kontroly zkontrolovaly tolik našich občanů jako včera za celý den. To znamená asi 11 tisíc,“ oznamoval tehdy reportér 7. prosince 1989 z jednoho z hraničních přechodů s Rakouskem. Odhaduje se, že během prvního víkendu, kdy bylo možné cestovat už jen s pasem, navštívilo Rakousko asi čtvrt milionu Čechoslováků.
Konec cenzury a do obchodů se opět dostala Kubišová i Hrabal
Svobodu cestování měla doplnit i svoboda projevu. Požadavek na zrušení cenzury se objevoval opakovaně v podstatě po celou dobu komunistické nadvlády. A kromě krátkého období v době uvolnění v roce 1968 dohled nad médii nepolevoval.
Objektem kontroly byly nejen noviny, časopisy a literární nebo hudební díla, ale i samotní autoři a novináři. Na veřejnost se nesmělo dostat nic neschváleného a něco odporujícího komunistickému narativu už vůbec ne.
Požadavek na zrušení cenzury se objevil v petici Několik vět, která vznikla na jaře roku 1989. Svůj podpis pod ni kromě disidentů připojily i známé osobnosti například Josef Kemr, Jiří Suchý nebo Jan Hrušínský.
A ve svém prohlášení mělo požadavek na zrušení dohledu i zakládající usnesení Občanského fóra. „Proto opakovaně požadujeme: Aby byla neprodleně respektována svoboda tisku a informací. Aby nebylo státní mocí bráněno šíření pravdivých a úplných informací, a zejména aby státní mocí nebyly vytvářeny informace zkreslené a nepravdivé, sloužící k manipulaci veřejného mínění, jak je tomu v současných dnech a hodinách,“ stojí v prohlášení z 22. listopadu 1989.
Smršť změn, kterou přinesly listopadové dny, tak doprovázelo i zrušení komunistického dohledu. K tomu došlo fakticky už s koncem roku 1989, formálně to ovšem potvrdil zákon v březnu 1990, který také zajišťoval svobodu sdružování a vznik spolků.
Po letech tak mohly začít opět vycházet knihy a desky od zakázaných autorů, které končily v trezoru. Na pultech se tak znovu objevila Marta Kubišová, Waldemar Matuška nebo Bohumil Hrabal.
Estébáci se báli o výsluhy, a tak začali pálit dokumenty
Konec komunismu znamenal i konec činnosti Státní bezpečnosti, která šikanovala nepohodlné obyvatele Československa celé čtyři dekády. Množství vražd, vynucených sebevražd, násilí a traumat, která příslušníci za tu dobu způsobili celým rodinám, se nedá vyčíslit.
Se změnou režimu koncem roku 1989 bylo většině příslušníků jasné, že jejich zločiny by jim mohly místo klidného důchodu přinést spíše léta za mřížemi. „Někteří příslušníci StB odešli sami už v prosinci 1989 a nešli tak ani k prověrkám, které začaly na jaře. Dobře totiž věděli, že jsou natolik zkompromitovaní, že by prověřováním neprošli a mohli by tak přijít o výsluhu, kdyby komise konstatovala, že se něčeho dopustili. Pokud ale odešli včas na vlastní žádost, tak dostávali výsluhy a odchodné,“ vysvětlil pro Českou televizi badatel Radek Schovánek.
Příslušníci tak odešli sami a doslova ještě „se vší parádou“, protože když se nemuseli podrobit následným prověrkám, nikdo jim už ani zpětně odměny a výslužné nevzal. Ještě před svým odchodem si ale řada z nich chtěla pojistit vlastní „bezúhonnost“.
Podle Schovánka už 25. nebo 27. listopadu 1989 začali estébáci likvidovat kompromitující dokumenty – svazky spolupracovníků i osobní složky disidentů. Oficiální rozkaz k urychleným skartacím pak přišel 1. prosince 1989.
První náměstek ministra vnitra Alojz Lorenc plány na zničení svazků promýšlel podle dochovaných dokumentů a výslechových protokolů intenzivně právě od 27. listopadu 1989, kdy generální stávka potvrdila pravděpodobný konec komunismu v Československu. Rozkaz přišel krátce poté i na pokyn ministra vnitra Františka Kyncla. Důvodem byla také obava příslušníků, že dokumentů by se mohli násilím zmocnit demonstranti.
„Existovala evidence spisů, které má každý přiděleny. Když přišel tento rozkaz, tak příslušník StB podle nařízení svého vedoucího vzal spisy, o kterých si myslel, že by ho mohly kompromitovat, a zničil je. Šlo hlavně o to zničit materiály na disidenty a na lidi, u jejichž zpracování a sledovaní příslušníci věděli, že porušují zákon. Materiály Správy zpravodajské techniky, kde byly svazky odposlechů, se prakticky nezachovaly. Šlo o to zakrýt činnost StB tak, aby lidé nemohli být vyšetřováni za to, že se dopouštěli šikany,“ vysvětluje Schovánek.
Protože dokumentů bylo hodně a skartovaček málo, museli ale příslušníci sáhnout i k jiným řešením. Materiály se tak v prvních prosincových dnech pálily ve spalovnách, v papírnách se ničily v drtičkách a dokonce pálily v kotlích ve věznici ve Valdicích.
Snahy zakrýt stopy si ale všimla veřejnost i média, která přinášela reportáže z různých provizorních spálenišť, kde už lidé nacházeli jen útržky dokumentů. I díky tomuto tlaku nový ministr vnitra František Pinc 8. prosince 1989 skartace zastavil. Velká část písemností ale už byla nenávratně ztracena a jednotlivci samozřejmě ničili další dokumenty dál tajně.
Oficiální rozkaz ke zrušení některých částí StB podepsal ministr vnitra 31. ledna 1990 s účinností od 15. února téhož roku. „Z celkového počtu kádrových příslušníků StB – přibližně 13 500 – jich byla postavena mimo službu necelá polovina. Důležité bylo, že došlo k zastavení operativní činnosti a mimo službu byli postaveni příslušníci StB z krajů, ze správy pasů a víz, z 12. správy v Bratislavě a II. správy StB s celostátní působností, kde fungovaly odbory pro boj s vnitřním nepřítelem,“ vysvětluje Schovánek. Ti, co zůstali, museli projít prověrkami a někteří se navzdory svým zločinům udrželi v bezpečnostních složkách i nadále.
Jedním z nich byl například Vladimír Paleček. „V 80. letech nutil ke spolupráci těhotnou ženu, která pracovala na ambasádě. Dělal to tak brutálním způsobem, že ta žena chtěla po výslechu spáchat sebevraždu. Tento člověk ještě v roce 2008 zastával jedno z nejvyšších míst v Bezpečnostní informační službě,“ připomíná badatel. I v současnosti ještě stále probíhají soudy s některými příslušníky StB, kteří v rámci akce Asanace pomocí výhrůžek, šikany i násilí nutili disidenty opustit Československo.
