Na konci listopadu 1989 měla o dalším vývoji v Československu zřejmě jasno i Státní bezpečnost (StB). Začala proto urychleně likvidovat svazky disidentů i svých vlastních agentů. Materiály se tehdy ničily v papírnách i skartovačkách, ale také se pálily hromadně ve vojenských prostorech. Toho si ale všimla veřejnost a hromadné ničení tak po sedmi dnech mělo oficiálně skončit. Někde se ale skartovalo i dál a zmizelo množství důležitých spisů, které by mohly podat svědectví o praktikách StB.
Dokumenty ničila StB v kotlích i skartovačkách. Svazky je ale možné rekonstruovat, tvrdí badatel
„První skartace začala už kolem 25. nebo 27. listopadu. Oficiální rozkaz, o kterém se nejčastěji mluví, vydal generál Lorenc až 1. prosince 1989. Tehdy ho ale dokonce ani nepodepsal, to musel udělat jeho zástupce Oto Sedlák,“ popisuje badatel Radek Schovánek.
První náměstek ministra vnitra Alojz Lorenc plány na zničení svazků promýšlel podle dochovaných dokumentů a výslechových protokolů intenzivně právě od 27. listopadu 1989, kdy generální stávka potvrdila pravděpodobný konec komunismu v Československu. Rozkaz přišel krátce poté i na pokyn ministra vnitra Františka Kyncla. Důvodem byla také obava příslušníků, že dokumentů by se mohli násilím zmocnit demonstranti.
„V té době nebylo vyloučené, že by se část obyvatelstva mohla materiály bezpečnosti snažit získat třeba i útokem na příslušnou služebnu,“ uvedl do výslechového protokolu z května 1990 Lorenc.
Konec starých pořádků: Pálení archivů StB (1989) (zdroj: ČT24)
Skutečným záměrem skartací ale mohla být spíše snaha zakrýt vlastní chyby a prohřešky, jak upozorňuje Schovánek. „Existovala evidence spisů, které má každý přiděleny. Když přišel tento rozkaz, tak příslušník StB podle nařízení svého vedoucího vzal spisy, o kterých si myslel, že by ho mohly kompromitovat, a zničil je. Šlo hlavně o to zničit materiály na disidenty a na lidi, u jejichž zpracování a sledovaní příslušníci věděli, že porušují zákon. Materiály Správy zpravodajské techniky, kde byly svazky odposlechů, se prakticky nezachovaly. Šlo o to zakrýt činnost StB tak, aby lidé nemohli být vyšetřováni za to, že se dopouštěli šikany,“ vysvětluje důvody ničení dokumentů badatel.
Dokumenty skartovali i pálili v kotlích
Listopadová skartace se někdy označuje přívlastkem „divoká“. Odehrávala se totiž bez jasnějších pokynů a záleželo na nadřízených, mnohdy dokonce i na jednotlivých příslušnících, co vše zničí a co zachovají. Důvodem byla i vágní formulace Lorencova rozkazu, ve kterém stálo, že „je potřeba postupovat tak, aby na útvarech nezůstaly materiály, jež by měly vzhledem k současnému politickému uspořádání kompromitující charakter“.
„Měly být vytříděny materiály, které v budoucnu v novém zřízení nebudou již potřeba, a to dokonce spisy z archivu. Skartace probíhala velmi chaoticky. Na každé správě se ničilo něco jiného. V Brně byla zničena i část archivu, v Plzni zničili registrační protokoly až do roku 1982, zatímco jinde se zachovaly i svazky agentů. Záleželo to samozřejmě i na místních velitelích a na tom, jak byl kdo ,odvážný‘. Nařízení skartace totiž odporovalo tehdy platným směrnicím. Velitelé si tak byli vědomi, že porušují nařízení,“ popisuje Schovánek.
O improvizaci mohou svědčit také způsoby likvidace dokumentů. Příslušníci StB používali klasické skartovací stroje, ale vzhledem k množství ničených listin museli zvolit i provizornější metody. „Skartovacích strojů byl nedostatek, protože na tuto situaci nebyli připraveni. Proto odváželi několik aut plných spisů například do papíren ve Štětí, kde to rozemleli v drtičce papíru. Další auto dojelo do Valdické věznice, kde to spálili v kotlích. Dokumenty pálili i ve vojenských prostorách, například v Kanicích u Brna, kde byl protiatomový kryt – a v současnosti Archiv bezpečnostních složek,“ vysvětluje Schovánek.
Pálení dokumentů potvrdil i očitý svědek – Jaromír Ulč, bývalý major Státní bezpečnosti, který pracoval na kontrarozvědce. „Já osobně jsem byl u generála Lorence, který mě na tuto akci povýšil. Dostal jsem k sobě tři lidi, obešli jsme všechny pracovníky, všechna oddělení, obsah těchto spisů se dal do beden a pod mým vedením se to převezlo a zlikvidovalo. Do blíže nespecifikované spalovny, kde jsme hlídali každý den od rána do večera, aby si náhodou někdo z toho něco neodnesl a aby to bylo všechno spálené úplně, aby třeba komínem nevylétnul papír, který by byl popsaný,“ vypověděl Ulč v rozhovoru pro Paměť národa.
I zničené svazky disidentů by měly jít rekonstruovat
Ničení a přesunů velkého množství materiálů si ale všimla veřejnost. Oficiální zastavení skartací napomohl zřejmě také mediální tlak. Reportáže o pálení dokumentů se objevila v Československé televizi a Občanské fórum žádalo zastavení likvidace svazků. Novým ministrem vnitra se navíc stal 4. prosince 1989 František Pinc. Ten si o tři dny později podle historika Pavla Žáčka pozval Lorence i Sedláka a žádal zastavení skartací. K tomu došlo 8. prosince 1989. Množství důležitých dokumentů už ale bylo ztraceno.
„Přišli jsme o svazek Václava Havla, Jiřího Dienstbiera a ostatní exponované disidenty, kteří byli sledováni až do 17. listopadu 1989. V Praze se StB neodhodlala zničit svazky, které byly v archivu. To znamená, že svazky, které byly uloženy na začátku listopadu, se zachovaly. Pokud ale operativec měl svazek u sebe a týkal se vnitřního nepřítele, tak ho velmi pravděpodobně zničil. Ze spousty dochovaných svazků také zůstaly pouze desky, nebo seznam dokumentů. Přišli jsme o svazky těch nejdůležitějších osob,“ shrnuje Schovánek.
Podle něj by šlo ovšem některé svazky rekonstruovat. Z každého dokumentu StB totiž vznikalo několik kopií, které byly založeny do různých svazků. „Na základě rozdělovníku, který je na každém dokumentu, a na základě jednacích protokolů jsme schopni zjistit, kde všude se konkrétní dokument nachází. Takže pokud se ze čtyř kopií zachová jen jedna, tak dokážeme počítačově svazky rekonstruovat,“ dodává badatel.
Zachované dokumenty nabízí badatelům Archiv bezpečnostních složek
Takzvaných živých svazků, které měli příslušníci StB u sebe, se zachovalo minimum. Schovánek odhaduje, že 90 procent z nich bylo v době po listopadu 1989 zničeno, a to dokonce i po 8. prosinci a oficiálním konci skartací. Dochované dokumenty Státní bezpečnosti shromažďuje již zmíněný Archiv bezpečnostních složek (ABS), který je dává k dispozici badatelům, ale i laikům a nadšencům.
„V badatelnách ABS je přístupných téměř 99 procent archiválií, ať už v analogové (papírové) podobě, nebo ve formě elektronických kopií, a to bez ohledu na to, zda jde o archiválie archivně zpracované či nezpracované. Na jaře 2016 byla také spuštěna aplikace eBadatelna, umožňující registrovaným badatelům dálkový přístup k archiváliím. V dané chvíli mají badatelé v této aplikaci k dispozici zhruba 5,5 milionu skenů a 47 archivních pomůcek,“ vysvětluje ředitelka ABS Světlana Ptáčníková.