Válka v přímém přenosu – tak se říkalo konfliktu v Perském zálivu, který na začátku roku 1991 sledovaly díky televizním kamerám miliony lidí po celém světě. Do operace Pouštní bouře, která měla za cíl osvobodit okupovaný Kuvajt, se zapojili i českoslovenští vojáci z protichemické jednotky. Poprvé od druhé světové války se tak stali spojenci Američanů, Britů a Francouzů. Ti se na ně přesto – jako na své někdejší komunistické nepřátele – dívali nejdřív s opatrností.
„Byli trochu zdrženliví. Byli jsme pro ně takovou atrakcí. Na druhou stranu velice rychle zjistili, že jsme profesionálové, vojáci na svém místě. A že v oblasti protichemické ochrany patříme ke skutečné špičce. V některých ohledech jsme byli většími specialisty než běžní američtí vojáci na naší úrovni. To se pak leckdy prokázalo při konkrétních situacích, kdy spojenci zjistili, že v nás můžou mít skutečnou oporu. Postupně jsme si vybojovali respekt,“ popisuje František Gábor, kterému bylo 20 let, když se svou jednotkou odlétal 11. prosince 1990 do Saúdské Arábie, kde se vojska shromažďovala.
„Zpočátku se na nás dívali s podezřením. S pochopitelným podezřením, protože my jsme v té době byli dokonce ještě součástí Varšavské smlouvy. A přitom na nás najednou museli plně spoléhat, co se týče protichemické ochrany. To ale moje kluky spíš podněcovalo, aby prokázali, že jsou opravdu profíci, a navíc, že hodlají plnit úkoly. Že nehodlají couvnout jen tak před nějakými problémy pouště, tepla, zimy a všeho, co tam nastalo,“ vysvětlil pro ČT24 v roce 2021 velitel československé jednotky v Zálivu Ján Való.
Dvě stovky vojáků odletěly v polovině prosince 1990. Na místě pak musely vybudovat základní tábor a ihned se zapojit do příprav speciální operace Pouštní bouře, která začala 17. ledna 1991, tedy před 35 lety.
Do boje odletěl dvacetiletý Gábor bez rozloučení s rodinou. Doma na něj čekala těhotná manželka
Nasazení československých vojáků do operace po boku západních spojenců nemělo být pouze reálnou pomocí, ale i symbolickým návratem k demokratickým hodnotám po čtyřiceti letech vlády komunismu.
„Prezident Havel trval na tom, aby se i Československo stalo součástí protiirácké koalice. Nechtěl ale, abychom zůstali na úrovni vznešených slov a proklamací,“ vysvětlil velitel Való. Bylo rozhodnuto, že do boje se zapojí právě českoslovenští chemici, kteří tehdy patřili k armádní špičce.
„V Liberci kolovala šeptanda, že se hledají vojáci na speciální akci. A tak jednou, když jsem šel do práce, tak jsem se přihlásil u plukovníka Šmehlíka (zástupce velitele, pozn. aut.), že bych měl zájem se stát příslušníkem té vznikající jednotky. Řekl jsem mu, že můj velitel mě ale nechce pustit. Tak mi pan plukovník poradil, na jaký rozkaz se mám u svého velitele odkázat, a druhý den už jsem byl příslušníkem dobrovolnické jednotky,“ popisuje Gábor.
Válka v Perském zálivu začala 2. srpna 1990, když irácký vůdce Saddám Husajn vtrhl se svojí armádou do Kuvajtu, který záhy obsadil. Okupaci veřejně odsoudila řada států i Organizace spojených národů. Spojené státy vyslaly do sousední Saúdské Arábie na obranu území své vojáky. Následně bylo rozhodnuto o osvobození Kuvajtu. Koalici spojenců tvořilo celkem 33 států v čele s USA, Saúdskou Arábií a Velkou Británií. Úder proti okupantům začal 17. ledna 1991 jako operace Pouštní bouře.
Se svým přihlášením vůbec neváhal. Přestože byl mladý, měl několik týdnů po svatbě a doma měl těhotnou manželku. „Já jsem byl už od čtrnácti let na vojně (na vojenské škole). A pro mě to byl tehdy vrchol mé vojenské kariéry. Byl o to mezi vojáky velký zájem, takže se k jednotce nedostal každý, kdo chtěl, vybíralo se,“ dodává Gábor.
A tehdy 20letý rotmistr šanci zazářit dostal. Když se ale dozvěděl, kdy má odletět do akce, nenašel sílu na to, aby to řekl doma. „Vzpomínám si na poslední volno před nasazením, když jsem byl doma a neměl jsem sílu říct, že odlétám. Manželka ležela v nemocnici, protože měla rizikové těhotenství. A nebyl jsem schopný to říct ani svojí mamince. Rozloučil jsem se s nimi vnitřně, ale navenek jsem o tom nemluvil,“ dodává Gábor.
Rodina se tak o tom, že odlétá do Saúdské Arábie, dozvěděla až z televizních zpráv. Gábor ale ani po letech svého rozhodnutí nelituje. „Já to celý život vnímám tak, že máme určitý závazek k mezinárodnímu společenství. Protože díky zahraničním armádám jsme si po první světové válce vybojovali republiku, která vznikla i díky Američanům, Francouzům, Britům. A zahraniční armády nám znovu pomohly i ve druhé světové válce, abychom republiku obnovili. Takže to cítím tak, že svojí službou na zahraniční misi jsem splatil takový malý dluh a pomáhal jsem zase jinde, kde to bylo potřeba,“ vysvětluje veterán ze Zálivu.
Poté, co přiletěli americkými vojenskými letadly do Saúdské Arábie, museli vystavět základní tábor. Vánoce už tak trávili v poušti. A přestože o válce tehdy věděl celý svět, který ji mohl sledovat téměř nonstop díky televizním kamerám, sami vojáci měli spojení s domovem pouze zřídka.
„Mohli jsme si s rodinami posílat dopisy. Za celou dobu jsem měl dvakrát možnost si zatelefonovat domů a mluvil jsem s manželkou. To byl veškerý kontakt. Teď s odstupem let už vím, že pro rodiny vojáků doma jsou tyto situace hodně těžké, protože se dívají na zprávy, nejsou na místě a nevidí, co se děje, a o to větší mají strach. Kdežto my jako vojáci jsme si za pár týdnů zvykli na nový režim a dokázali jsme v něm fungovat,“ popisuje Gábor.
Federální shromáždění Československé a Slovenské federativní republiky rozhodlo 23. října 1990 vyslat do oblasti Středního východu protichemickou jednotku dobrovolníků. Jednotku tvořilo 206 vojáků, zabezpečovali chemický a radiační průzkum. Dva chemické odřady byly zařazeny do sestavy 4. a 20. saúdskoarabské brigády. Zdravotnický odřad byl dislokován v základním táboře Hafar al Batin. Velení, štáb a třetí protichemický odřad byly dislokovány ve Vojenském městě krále Chálida. Začátkem února 1991 byl vytvořen ještě čtvrtý chemický odřad. (Zdroj: Vojenský historický ústav)
Podle původních předpokladů se českoslovenští chemici neměli pohybovat v první linii, ale pomáhat v záloze. Dohlíželi například na bezpečnost zdrojů pitné vody pro armádu a měli v plánu i školit své saúdskoarabské armádní kolegy.
Západní spojenci se na ně zpočátku dívali s opatrností, možná i kvůli technice, kterou armáda při ostrém nasazení měla používat.
„Já mám zlost, když si na to vzpomenu. Když jsme se doma připravovali, tak jsme si techniku vybírali. A já jsem musel spoustu věcí obměnit, spoustu techniky vrátit. A díky náčelníkovi generálního štábu, ke kterému jsem měl otevřené dveře, a jeho zásahům k té výměně došlo. Takže to, co jsme si vzali s sebou, to bylo perfektní. To, co nám poslali, na co jsme my neměli žádný vliv, to bylo katastrofální. To mě strašně mrzí. Já už o tom moc nechci mluvit, ale to, co nám poslali, třeba ten průzkumný obrněný chemický transportér, to bylo nepojízdné. Šlo tam o životy, opravdu šlo o životy a do takové situace by jednotka neměla takovou techniku dostávat,“ vzpomínal velitel Való.
Gábor naopak potvrzuje, že to byla příležitost, jak se z nich mohli stát lepší vojáci. „Byla to velká životní zkušenost. To nejzásadnější, co jsem si odnesl, je, že když nejde o život, tak se všechno dá zvládnout. Hodně zajímavé bylo pro mě zjištění, jak fungují jiné armády, protože ten systém Varšavské smlouvy, do kterého jsme předtím patřili, fungoval úplně jinak. Výstroj, vybavení, výzbroj… to se vůbec nedalo srovnat. Nemůžu říct, že by to bylo všechno špatně. Spousta věcí byla dobrých, ale například balistická ochrana tehdy neexistovala a řešila se improvizovaně. Na druhou stranu nás vycvičili k tomu, abychom si dokázali poradit za každé situace. Takže záleželo na každém, jak k tomu přistoupí. Ano, dostali jsme třeba vozidla staršího data výroby, ze 60. let, ale snažili jsme se je dát co nejlépe dohromady, opravit, vylepšit,“ popisuje veterán.
A nakolik se jim to povedlo, to se ukázalo při ostrém nasazení v boji při operaci na osvobození Kuvajtu, která začala 17. ledna 1991.
O narození syna se dozvěděl přímo v zákopu
Poté, co se armády spojenců shromáždily na území Saúdské Arábie, bylo rozhodnuto o zahájení operace, během které měli vojáci z území Kuvajtu vyhnat irácké okupanty. A přestože československá jednotka měla dle původních záměrů mít převážně podpůrnou roli, dostala se i do přímých bojů.
„Strach jsem měl, ale u velitele je to jiné. Víte, já rozhodl o nasazení jednotky. Já rozhodl o tom, že chemický průzkum bude jezdit často i před jednotkami prvního sledu, do rizikových oblastí. Neměl jsem strach kvůli sobě, ale uvažoval jsem nad tím, kam jsem ty kluky poslal. To jsem měl velký strach, aby to zvládli,“ popsal velitel Való.
A přímo na frontě se Gábor dozvěděl, že se mu doma narodilo dítě. „Já jsem byl zrovna zahrabaný v zákopu, když mi chlapi řekli, že mám syna. Já jsem tomu napřed nevěřil, protože jsme tam dělali takové žertíky, abychom tu situaci odlehčili. Pak jsem ale zjistil, že je to pravda, a měl jsem ohromnou radost. Syna jsem pak poprvé viděl, až jsem se vrátil domů. To mu byly už čtyři měsíce,“ vzpomíná Gábor.
I on se – navzdory žertům – bál o život. „Já myslím, že to zažil každý, kdo tam byl. V naší jednotce jsme měli několik zraněných, jeden voják zemřel… to asi hovoří za všechno, to nebezpečí bylo reálné. Tehdejší velení armády odhadovalo, že ztráty – nejen zemřelí, ale i vážně zranění vojáci – budou kolem deseti procent. Předpokládalo se, že irácká armáda nasadí zbraně hromadného ničení, které měla k dispozici,“ dodává veterán.
Veteráni jsou stále v kontaktu, byli společně opět v Kuvajtu
Operace Pouštní bouře skončila 28. února 1991 osvobozením Kuvajtu. A místní vítali spojenecké vojáky obzvlášť srdečně. „To byla radost, úsměvy, přátelství. Moc nás vítali, když se dozvěděli, že jsme z protichemické jednotky. Oni se hrozně báli použití chemických zbraní. A jejich přivítání, to byla pro nás veliká odměna za všechno, čím jsme prošli, za příkoří, za tu techniku i za všechno,“ vzpomínal velitel jednotky.
A společně se i dál vídá se svými „kluky“, veterány z protichemické jednotky. Někteří z nich se dokonce v roce 2018 vrátili na místo bojů. „V roce 2018 jsme se domluvili, zaplatili jsme si letenky do Kuvajtu a odletěli. Na místě jsme se pak dozvěděli, že nám Kuvajťané zařídili ubytování v nějakém sportovním klubu. To bylo báječné. Navíc vidět ty jejich oslavy svobody… Oni si to osvobození velice připomínají a jsou to jiné oslavy, než známe z Evropy při podobných výročích. Atmosféra byla úžasná, lidé se scházeli, auta troubila, prostě živelná radost,“ popisuje Gábor. Na letošek opět plánuje setkání se svými spolubojovníky a doufá, že se do Kuvajtu opět společně podívají.
