„Každá válka je jiná, zároveň je ale každá stejná.“ Parafráze věty veterána z války v Perském zálivu Anthonyho Swofforda zprvu příliš neříká, přesto konflikt na Blízkém východě velmi vystihuje. V každé válce umírají lidé, trpí civilisté. Operace Pouštní bouře ale přinesla jisté změny. Ofenziva koaličních vojsk proti irácké armádě Saddáma Husajna se vedla výhradně ze vzduchu a za velkého zájmu médií. Věta reportéra CNN Petera Arnetta „Nebe nad Bagdádem září“ vstoupila do historie. Poslední fáze „války v přímém přenosu“ odstartovala prvními spojeneckými nálety 17. ledna 1991.
„Nebe nad Bagdádem září.“ Před 30 lety vypukla operace Pouštní bouře. Saddám měl čtvrtou největší armádu světa, přesto byly spojenecké ztráty minimální
Anthony Swofford vstoupil do americké armády v osmnácti letech, o dva roky později byl povolán na základnu v Rijádu, kde sloužil jako ostřelovač u jednotek mariňáků. „Než jsme šli do války, sledovali jsme filmy Apokalypsa a Olověná vesta. Bylo to pro nás tehdy něco jako pornografie. To je to, co muži dělají, když jdou do války, mysleli jsme si.“
Příběh amerického mladíka se ale nakonec vyvinul úplně jinak, jako jedna velká metafora na válku v Zálivu. Během svého nasazení totiž nezabil jediného nepřítele, což jen vystihuje tehdy nový styl boje, ke kterému se koalice uchýlila. Během leteckých útoků podnikla přes 100 tisíc bojových letů a shodila téměř 90 tisíc tun bomb. Úloha jednotek v poli byla až druhořadá.
Přestože díky tomu na koaliční straně došlo k velmi nízkým ztrátám, řada vojáků si dodnes nese následky konfliktu. Do obecného povědomí se tento fenomén dostal pod pojmem syndrom války v Perském zálivu, který je souhrnem nejen psychických, ale i fyzických zdravotních potíží související s užíváním chemických látek během nasazení.
V jistých ohledech kontroverzní válka přesně před třiceti lety vstoupila do své závěrečné fáze – operace Pouštní bouře. Ofenziva začala v noci na 17. ledna, trvala necelých 43 dní, přičemž pozemní boje vyšly na pouhé čtyři dny.
Archiv ČST: Protesty ve světě proti válce v Perském zálivu (zdroj: Archiv ČST)
Předvečer bouře
Příčiny války v Perském zálivu sahají do 80. let. Iráckého diktátora Saddáma Husajna tehdy znepokojoval vývoj v Íránu, kde úspěšně proběhla islámská revoluce, a v roce 1980 tak podnikl do sousední země invazi.
Irácko-íránská válka trvala osm let a Husajnův režim ekonomicky zruinovala. Irák dlužil miliardy dolarů Saúdské Arábii i Kuvajtu. Příjmy z ropy, které tvořily většinu irácké ekonomiky, navíc po vyhlášení limitů produkce společenství OPEC klesly. To všechno nakonec Husajna dohnalo k podniknutí invaze do Kuvajtu, která se uskutečnila 6. srpna 1990.
Irácká armáda měla ohromnou přesilu, po krátkém boji se jí tak rozlohou více než dvacetkrát menší stát podařilo obsadit. Blízkovýchodní krize byla na světě, jejím vyústěním byla až válka v Perském zálivu, která odstartovala vzápětí.
Saúdská Arábie oficiálně požádala Spojené státy, aby jejich síly vstoupily na jejich území za účelem obrany. Šestého srpna tak začala operace Pouštní štít s přistáním prvních letek amerických stíhačů v saúdském království. Tehdejší šéf Bílého domu George Bush starší vydal stanovisko, že USA jsou připravené podniknout vojenský zásah proti Husajnovi.
Tíha rozhodnutí byla na OSN, která zvyšovala tlak na Irák prostřednictvím sankcí. To nefungovalo, a tak na konci listopadu 1990 dostal Husajn ultimátum – Bagdád musí do 15. ledna stáhnout své síly z Kuvajtu. Nakonec došlo na operaci Pouštní bouře.
43 dní „vytrvalého deště“
- Generál Norman Schwarzkopf byl první americký generál, který si vymínil, aby operace byla řízená z jeho štábu a ne z Bílého domu.
- Koalice útočila na čtvrtou největší armádu na světě. Desetiprocentní podíl v této armádě měla Republikánská garda Saddáma Husajna – vycvičení, elitní vojáci.
- Během konfliktu se poprvé v historii podařilo sestřelit balistickou raketu. Dokázala to střela Patriot.
- Mechanizovaná divize, která provedla pozemní útok, čítala zhruba 26 tisíc mužů. To představuje několikanásobně větší sílu, než měl generál Patton za druhé světové války.
- Jeden den se námořní pěchotě podařilo dostat do hloubky 30 kilometrů, druhý den 300 kilometrů. Útočila na irácké jednotky, které byly zakopané v obranných postaveních, což do té doby bylo nemyslitelné.
- Plukovník gšt. Tomáš Špok je vědecký pracovník Centra bezpečnostních a vojenskostrategických studií Univerzity obrany
„Před dvěma hodinami zahájily spojenecké vzdušné síly útok na vojenské cíle v Iráku a Kuvajtu. Útoky pokračují během toho, co k vám právě mluvím,“ zahájil 16. ledna večer televizní projev americký prezident George Bush Starší. „Vyčerpaly jsme veškeré úsilí k dosažení mírového řešení, nezbývá nic jiného, než Saddáma z Kuvajtu vyhnat násilím,“ vysvětlil Bush z Oválné pracovny.
Archiv ČST: Koalice v čele s USA spustila ofenzívu v Perském zálivu, začala operace Pouštní bouře (zdroj: Archiv ČST)
Na Blízkém východě v tu dobu bylo ráno 17. ledna, letecké síly koalice podnikly první nálety ve 2:45 tamního času. Americké vrtulníky Apache zničily síť iráckých radarů. Následoval útok stíhaček Strike Eagles na letiště v západní části Iráku. V „hodinu H“, ve tři ráno, pouhých patnáct minut po prvním náletu, bombardéry Nighthawks shodily první bomby na Bagdád. Vzápětí startuje námořní bombardování z Rudého moře a Perského zálivu střelami s plochou dráhou letu Tomahawk.
Spojenecké koalici se tak během několika hodin povedlo paralyzovat protivzdušnou obranu i vzdušné síly. Nebe nejen nad Bagdádem se změnilo k nepoznání na 43 dní „vytrvalého deště“ bomb koaličního letectva. Během operace Pouštní bouře bylo podniknuto v průměru tisíc útočných náletů denně.
V čele koaliční armády byl americký generál Norman Schwarzkopf. Podle něj rychlé vítězství pomohlo zvednout reputaci americké armádě, kterou ztratila v důsledku neúspěšné války ve Vietnamu, i jako prevence vůči jiným autoritářským vůdcům. „Hele, pokud se nějaký jiný bezohledný diktátor bude rozhodovat, že zkusí to samé, možná si to dvakrát rozmyslí,“ řekl po válce. Veterán z konfliktů ve Vietnamu a v Perském zálivu později působil jako vojenský analytik, zemřel v roce 2012.
Norman Schwarzkopf
Noční záblesky znamenající nálety koalice přiváděly irácké vojáky k šílenství. Úvodní spojenecké bombardování bylo tak intenzivní, že mnozí iráčtí vojáci byli zaživa pohřbeni ve svých bunkrech, zatímco ostatní byli tak otřeseni, že se okamžitě vzdávali, někteří dokonce bezpilotnímu průzkumnému letadlu.
Vedení války ze vzduchu trvalo od 17. ledna až do 24. února. Pak na řadu přišla závěrečná, pozemní fáze operace. Američtí a francouzští výsadkáři i s podporou jednotek arabských spojenců pronikli hluboko do iráckých řad. 28. února, tedy pouhé čtyři dny po nasazení pozemních sil, byl Kuvajt osvobozen a operace Pouštní bouře skončila.
GALERIE
Válka v černobílé. Po stopách konfliktu v Perském zálivu
Československá účast byla první zahraniční misí po pádu komunismu
Státy s největším zapojením armádních složek v koalici ve válce v Perském zálivu
Krize v Perském zálivu propukla jen pár měsíců po svržení komunismu v Československu. Václav Havel ještě neměl odsloužený ani rok v prezidentském úřadě a v Saúdské Arábii byli připraveni zasáhnout příslušníci protichemického praporu naší armády. Oficiálně se pak zapojili 1. ledna 1991.
„Byl to zlom, který zlepšil pověst Československa v očích západních demokracií. (…) Obstáli jsme, což spolu s následujícími riskantními misemi na Balkán určitě napomohlo pozdějšímu vstupu Česka do NATO,“ přiblížil patnáct let po konci konfliktu v Zálivu velitel protichemického praporu Ján Való.
Velitel vzpomíná na válku v „přímém televizním přenosu". Pouštní bouře začala před 30 lety (zdroj: ČT24)
Byla to vůbec první zahraniční mise československé armády po pádu železné opony a osm let předtím, než už samostatné Česko vstoupilo do NATO. Účast protichemické jednotky tak byla obzvlášť zásadní pro obraz nově zrozené země, která směřuje na Západ.
Přijetí zhruba dvou stovek mužů (v počáteční fázi 169, po doplnění 198) generály západních velmocí bylo z počátku chladné a podezíravé, brzy ale „hochy z východního bloku“ přijali.
GALERIE
Československá stopa ve válce v Perském zálivu
„Měli nás za zaryté bolševiky s omezeným rozhledem a vymytými mozky, kteří nejsou schopni se orientovat v situaci,“ vzpomněl v rozhovoru pro Aktuálně.cz. „Hrklo v nich ale, když zjistili, že většina našeho štábu mluví anglicky a někteří z nás arabsky či persky. Jejich nedůvěra tak rychle roztála, takže s námi jednali už bez předsudků jako s partnery. Tu důvěru jsme si ale museli velmi tvrdou prací zasloužit,“ dodal.
O mezinárodním uznání a respektu hovoří ostatně i fakt, že Československo bylo jednou z devíti zemí, které byl svěřen post ve velení koalice, stal se jím právě Ján Való. Ze zemí bývalého východního bloku tvořily alianci ještě Maďaři a Poláci, ti ale místo ve velitelství nedostali.
Archiv ČST: Reportáž z tábora československého praporu v Perském zálivu (zdroj: Archiv ČST)
Důsledky
První negativní důsledky války v Perském zálivu se projevily bezprostředně s koncem konfliktu. Ještě než se Husajnova armáda stáhla do srdce Iráku, zanechala za sebou ekologickou katastrofu. V Kuvajtu zapálila 732 ropných vrtů a do moře vypustila zhruba jedenáct milionů barelů ropy.
Po osvobození Kuvajtu vyvstala jako jedna z prvních otázek, zda pokračovat v útoku na Irák a svrhnout režim Saddáma Husajna. K tomu ale koalice neměla mandát OSN a nakonec se k invazi neodhodlala.
Intervence přišla, rovněž bez mandátu OSN, až v roce 2003 za administrativy George Bushe mladšího a v kontextu teroristických útoků v USA z roku 2001. Od té doby je Irák v hluboké hospodářské i sociální krizi, která poskytla podhoubí pro rozmach takzvaného Islámského státu.
- Válka v Perském zálivu vstoupila do dějin žurnalistiky. Zpravodajské kanály, zejména CNN, rozsáhle pokryly konflikt ve svém obrazovém vysílání. Diváci tak mohli z obývacích pokojů svých domovů sledovat záběry z druhého konce planety. Válce se rozsáhle ve svém zpravodajství věnovala i Československá televize.
Archiv ČST: Konec operace Pouštní bouře, úryvek projevu George Bushe staršího (zdroj: Archiv ČST)
Syndrom války
Dalším negativním dědictvím, silně medializovaným, je syndrom války v Perském zálivu. Tím se vracíme k příběhu desátníka Anthonyho Swofforda, který o svém působení na Blízkém východě napsal knihu Jarhead. Od války trpěl posttraumatickou stresovou poruchou, intenzivně mu pískalo v uších a potýkal se s paranoidními pocity. Měl ale štěstí, řada jeho válečných kolegů skončilo hůře.
Zdravotní problémy postihly asi čtvrtinu veteránů z války, někteří je pociťují dodnes. Patří k nim bolení hlavy i celého těla, potíže s dýcháním, nevysvětlitelná únava i porucha vnímání.
Před dvanácti lety to, že syndrom existuje, potvrdil oficiálně i americký Kongres. Podle jeho komise onemocnění způsobily pesticidy a také látka v tabletách, kterou vojáci užívali jako prevenci před účinky nervového plynu.
GALERIE
Operace Pouštní bouře v obrazech