Osmiletá válka mezi Irákem a Íránem je řazena k nejkrvavějším konfliktům 20. století. Boje si na obou stranách vyžádaly na milion obětí a materiální škody se odhadují na stamiliony dolarů. Do konfliktu, který připomínal první světovou válku na evropském bojišti, se zejména dodávkami zbraní zapojily i obě tehdejší supervelmoci. Irácko-íránská válka nakonec skončila bez jasného vítěze, když obě země stáhly vojáky za hranice uznávané před konfliktem. Válku rozpoutal před 40 lety, 22. září 1980, Irák, příměří vstoupilo v platnost 20. srpna 1988.
Hlavní příčinou války byl dlouholetý spor o hranici v oblasti Šatt al-Arab na soutoku řek Eufrat a Tigris, bohaté na ropná naleziště. Na území, o kterém se spolu s ostrovy Abú Músá a Velký a Malý Tumb v Hormuzském průlivu zmiňuje už dohoda z roku 1520, si dělaly nárok obě země. Způsob užívání řeky Šatt al-Arab sice v roce 1937 upravila dohoda, tu ale po republikánské revoluci v Iráku v roce 1958 tehdejší irácký premiér Abdal Karím Kásim označil za neplatnou a požadoval vrácení pětikilometrového pruhu území poblíž íránského Abadánu.
Hrozící pohraniční spor urovnala až dohoda podepsaná v březnu 1975, podle níž Írán získal svrchovanost nad polovinou řeky Šatt al-Arab a tři ostrovy v Hormuzském průlivu, které obsadil v roce 1971, měl vrátit Iráku. Klid ale netrval dlouho, napětí mezi oběma zeměmi se opět vystupňovalo po islámské revoluci v Íránu začátkem roku 1979. Příčinou byly především boje mezi arabskou menšinou a revolučními gardami v íránské provincii Chúzestán. Nato se Irák začal domáhat vrácení tří dosud nevrácených ostrovů v Hormuzském průlivu a zrušení smlouvy z roku 1975.
Na vyhrocení vztahů měl podíl také irácký prezident Saddám Husajn, který se k moci dostal v červenci 1979. Z obav ze šíření islámské revoluce zakročil proti šíitům a íránský ajatolláh Chomejní v červnu 1980 reagoval výzvou k odstranění iráckého vedení.
Obsadit ropná pole
Už od jara téhož roku na hranicích propukaly drobné vojenské střety, válka pak naplno vypukla 22. září 1980, když iráčtí vojáci začali obsazovat íránské ropné území v Chúzestánu. Podle Saddáma Husajna byl útok preventivním krokem, který měl zabránit bezprostřednímu napadení Íránem.
Saddám předpokládal, že porevoluční Írán nebude schopen jeho armádě klást účinný odpor. To ale platilo jen zpočátku a už na jaře 1981 se postup Iráčanů zastavil. Rok po vypuknutí války Íránci zahájili protiofenzívu a donutili irácké vojáky k ústupu, ale za cenu obrovských lidských ztrát. Íránské velení totiž do bojů vyslalo tisíce mladých chlapců, kteří téměř bez výcviku a prakticky beze zbraní šli přímo na frontu. Bez naděje na přežití útočili proti iráckým kulometům a vrhali se do minových polí, kde vytvářeli průchody pro vojáky a techniku za nimi.
V polovině roku 1982 íránské jednotky překročily hranice a pokusily se obsadit přístav Basra. To se jim přes opakované útoky nepodařilo, ale alespoň na čas ovládli část dálnice spojující Basru s Bagdádem.
Koncem roku 1982 se konflikt změnil v zákopovou válku s nepatrnými územními zisky na obou stranách. Až na výjimky, jako íránské obsazení přístavu Fao při ústí Šatt al-Arab v roce 1986, se pak průběh fronty příliš neměnil. V té době Iráčané už běžně používali chemické zbraně, které ale Husajn neváhal nasadit ani na vlastním území proti Kurdům, když je začal podezírat ze spolupráce s nepřítelem.
Stranou bojů nezůstalo ani zázemí, a to zejména íránská města, na která podnikla irácká armáda několik vln útoků – zpočátku leteckých, později raketami Scud. Írán oplatil Bagdádu stejnou mincí. Válečné operace se nevyhnuly ani moři, kde se Iráčané bez většího úspěchu snažili ohrozit íránský vývoz ropy.
Nešťastné angažmá Spojených států
Nešťastně do konfliktu zasáhli Američané, kteří hlídkovali v Perském zálivu. Křižník Vincennes totiž začátkem července 1988 omylem sestřelil íránské civilní letadlo s 298 lidmi na palubě.
USA se ve válce angažovaly už dříve, americké ministerstvo zahraničí vyškrtlo Irák ze seznamu zemí podporujících terorismus a Saddám mohl kupovat americké zbraně. Pozdější americký ministr obrany Donald Rumsfeld (ve funkci 2001–2006), který byl tehdy zvláštním zmocněncem prezidenta Ronalda Reagana pro Blízký východ, dokonce jednal v Bagdádu.
Američané ale v letech 1985 a 1986, byť tajně, podporovali také Írán. Výměnou za dodávky protitankových a protiletadlových střel tak chtěli dosáhnout propuštění amerických rukojmí v Libanonu. Propuštěni byli ale jen dva a kauza nakonec vyústila ve známou aféru Irangate (převádění utržených peněz na konta protivládních jednotek Contras v Nikaragui).
Koncem 80. let už byly obě země válkou vyčerpány a nakonec 18. července 1988 podepsaly příměří, které se opíralo o rok starou rezoluci OSN. Podle ní se vojáci stáhli za předválečné hranice a obě strany si měly vyměnit válečné zajatce. Druhá podmínka ale nebyla dlouhá léta naplněna, výměna zajatců se uskutečnila až v roce 2003. Obě země vyšly z války s velkými hospodářskými škodami, Irák dlužil okolním zemím desítky miliard dolarů. Tento dluh nakonec vedl v roce 1990 i k invazi do Kuvajtu.
