Opilci a nemravní kriminálníci – tak líčil parašutisty Jana Kubiše a Josefa Gabčíka německý vyšetřovatel Heinz Pannwitz. Právě jeho závěrečná zpráva o útoku na Reinharda Heydricha dlouho sloužila jako jediný zdroj informací o této události z 27. května 1942. Pannwitz, který se přesně před 70 lety vrátil do Německa jako svobodný občan, v ní přitom uvedl řadu lží. Cílem bylo také pošpinit Čechy a navzdory skutečnosti z nich udělat ochotné kolaboranty.
„Doložíme, že agenti-parašutisté nejsou jednotkou bojující do posledního dechu, nýbrž že to jsou lidé, co změknou, zhroutí se a pak se sami přihlásí na úřadech. Českému národu neposkytneme obraz o boji do poslední chvíle a o hrdinství,“ napsal v dopise z 19. června 1942 státní tajemník Karl Hermann Frank. To mělo platit pro zprávy v médiích, ale i pro oficiální dokumenty z vyšetřování, jejichž autorem byl hlavní vyšetřovatel útoku Heinz Pannwitz z pražského gestapa.
Právě jeho vyšetřovací zpráva přitom dlouho sloužila i současným badatelům kvůli nedostupnosti jiných pramenů jako hlavní zdroj informací. Pannwitz byl po válce vězněn v Sovětském svazu. Přesně před 70 lety byl ale propuštěn a ihned napsal další verzi vyšetřovací zprávy. A pak ještě jednu v roce 1959. A právě ta se dostala do povědomí lidí nejvíce, protože ji „zpopularizoval“ exilový badatel Stanislav Berton, který ji získal od Pannwitzovy vdovy.
„Pannwitzova zpráva není zprávou odbornou, je to popis událostí pro laika. Exemplář, který je v archivu v Německu, je údajně psán na stroji s velkými typy, jaký se používal pro dokumenty, určené pro krátkozrakého Hitlera. Dá se tedy vyvozovat, že zpráva byla vypracována jako zadání někoho z Hitlerova okolí, nebo snad přímo na jeho žádost, aby byl o událostech atentátu souhrnně informován. Pannwitz to vzal jako výbornou příležitost se řádně pochválit. Ze zprávy samozřejmě vynechal většinu odborných popisů kriminalistického pátrání, protože ty jsou laikovi k ničemu. Velmi vyzdvihl svou (i tak nemalou) roli ve vyšetřování, stejně jako velmi chválil práci svého úřadu, tedy gestapa. Naopak se poněkud roztrpčeně vyjadřoval zvláště o jednání Waffen-SS při zásahu v kostele,“ popisuje zprávu badatel Pavel Kmoch.
Útok na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha se uskutečnil 27. května 1942. Dva parašutisté vyslaní exilovou vládou z Velké Británie – Jan Kubiš a Josef Gabčík – tehdy zaútočili na Heydricha v pražské Libni, když jeho auto projíždělo zatáčkou v ulici V Holešovičkách. Gabčíkovi selhal samopal, ale Kubiš hodil na auto bombu, která vybuchla. Oba parašutisté z místa utekli, zraněného Heydricha převezli do nemocnice Bulovka, kde 4. června 1942 zemřel. Kubiš s Gabčíkem a dalšími výsadkáři se skrývali u rodin, které byly zapojené do domácího odboje. Poslední úkryt našli v kostele sv. Cyrila a Metoděje v pražské Resslově ulici, kde je 18. června 1942 odhalilo gestapo. Všech sedm ukrytých parašutistů při boji zemřelo – většina z nich vlastní rukou.
Zpráva vznikla po konci vyšetřování atentátu 25. září 1942. „Atentátník Josef Gabčík byl známý jako samotář a dobrodruh, který rád čte laciné dobrodružné romány. Neměl přátele a platil za vysloveného opilce. Jeho charakter dokresluje i to, že mu chyběla sebekázeň a svou výplatu opakovaně rozházel a že se často objevoval na pracovišti podnapilý,“ popisoval například Pannwitz lživě jednoho z parašutistů. Za svůj díl práce v protektorátu, kdy byl také členem stanných soudů, které posílaly vlastence na smrt, přitom Pannwitz nebyl nikdy potrestán.
Ze zámečníka policejní vyšetřovatel. Pannwitz se přesunul do Prahy záhy po vzniku protektorátu
Heinz Pannwitz se narodil 28. července 1911 v Berlíně. Byl nemanželským dítětem zemského rady Egona Slawika a z toho důvodu vyrůstal pouze s matkou Paulinou Pannwitzovou, se kterou žil v Magdeburku. „Tam mladý Pannwitz navštěvoval měšťanskou a reálnou školu, poté se vyučil strojním zámečníkem a následně pracoval jako soustružník-zámečník,“ popisují historici Pavel Kreisinger a Jan Zumr v textu Heinz Pannwitz (1911–1975) Kdo byl hlavní vyšetřovatel atentátu na Reinharda Heydricha? v revue Paměť a dějiny.
Jak se ale ze zámečníka stal kriminální vyšetřovatel? Dopomohla k tomu hospodářská krize. „Nastalé nezaměstnanosti jsem využil k tomu, abych dohnal vzdělání a udělal si maturitu. Byl jsem také přijat do pokračovací školy. Již po 1,5 roce jsem mohl složit maturitní zkoušku s hodnocením ‚dobrý‘. Z vlastního zájmu studoval jsem pak pět semestrů filozofii a teologii. Studium jsem financoval ze stipendia a prací při studiu. Mimo jiné jsem často doprovázel jako turistický průvodce a poradce mladé Američany na cestách po Německu,“ popsal sám Pannwitz svůj návrat ke studiu.
Po znovuzavedení branné služby se v roce 1935 dobrovolně přihlásil do armády, kde sloužil rok. Po propuštění se už ale ke studiu nevrátil a přihlásil se v Berlíně do služby ke kriminální policii. V té době byl už členem nacistických úderných oddílů SA (Sturmabteilung). V roce 1937 pak vstoupil do Národně socialistické německé dělnické strany (NSDAP) a z SA přestoupil k SS (Schutzstaffel, ozbrojená organizace NSDAP).
„Od července 1937 do července 1939 působil Pannwitz u berlínského Kripa (kriminální policie, pozn. aut.) a do dvou let se mu podařilo složit všechny potřebné zkoušky, aby mu mohla být udělena policejní hodnost kriminálního komisaře. V té době působil ve funkci náčelníka referátu, který spravoval záležitosti (kasařů) spojené s vykrádáním nedobytných pokladen,“ uvádí Kreisinger se Zumrem.
Nejpozději v červenci 1939, takže záhy po vzniku protektorátu, se Pannwitz přesunul do Prahy, kde působil u německé kriminální policie. V září 1939 se pak z pražské úřadovny gestapa stala řídicí úřadovna, která potřebovala více spolehlivého personálu – především z řad SS, a tak se Pannwitz z kriminálky přesunul na gestapo.
„Pannwitz se stal vedoucím hned dvou referátů, a to II G a II H. To svědčí o jeho silném postavení v rámci celé pražské řídicí úřadovny gestapa. (...) V praxi se jednalo o veškeré vyšetřování atentátů, neoprávněného držení zbraní, podvodných úředníků a do sféry referátu patřila i takzvaná obrana a pátrací služba, tedy otázky ochrany vedoucích osob německého státního aparátu. Referát II H měl v popisu tyto činnosti: (...) vyšetřování německé nekomunistické opozice (například liberálů a šlechty) a přečinů podle zákona o takzvaných záludných útocích na stát,“ upřesňují historici v Pannwitzově portrétu.
Do května 1942 žil Pannwitz v protektorátu v relativním klidu. Řešil pouze drobnější problémy a s manželkou a dětmi vedl zřejmě spokojený život v luxusním bytě v komplexu „Molochov“ na Belcrediho ulici na Letné. „Domy měly na tu dobu špičkové vybavení, výtahy, telefonní boxy v přízemí, v bytech byly zpravidla velké vnitřní haly, šatny, dvě koupelny, pokoj pro služku, loggie a balkony,“ upřesňují Kreisinger se Zumrem.
Nejen do Heydrichova, ale i do Pannwitzova života se ale navždy zapsalo datum 27. května 1942, když Jan Kubiš a Josef Gabčík zaútočili v pražské Libni na protektorův vůz.
Útok na Heydricha měl vyšetřovat Pannwitz. Vedl tým stovky lidí
K útoku na Heydricha, který se zraněním následně skončil v nemocnici na Bulovce, došlo kolem půl jedenácté dopoledne. Odpověď nacistů byla blesková. „Ještě v den akce, 27. května 1942, před polednem byla na popud Heinricha Himmlera ustanovena téměř stočlenná vyšetřovací komise nejlepších policistů a kriminalistů z řad pražské řídicí úřadovny gestapa a německé kriminální policie. Do jejího čela byl jmenován právě SS-Obersturmführer a kriminální komisař Heinz Pannwitz. Při následném vyšetřování mu jakožto vedoucímu vyšetřovací komise podléhala i česká protektorátní policie,“ popisují Pannwitzovo postavení Kreisinger se Zumrem.
„Na služebně propukla horečná činnost. Pod vedením kriminálního komisaře Pannwitze, šéfa referátu II G pro potírání atentátů, byla vytvořena zvláštní komise. K té patřili nejschopnější úředníci služebny. Na pokyn Hlavního úřadu říšské bezpečnosti museli vedoucí (pražské) služebny a také služeben státní policie v Berlíně, Drážďanech, Chebu, Liberci a Karlových Varech dát k dispozici dohromady asi 20 úředníků. Spolu s potřebnými stenotypistkami zahrnovala zvláštní komise kolem 120 osob,“ popsal v poválečné výpovědi bývalý kriminální komisař gestapa Heinz Jantur.
Pannwitz byl následně o tři týdny později – 18. června 1942 – také u odhalení úkrytu parašutistů v kostele sv. Cyrila a Metoděje. I tento zásah spojených sil gestapa a Waffen-SS popsal v závěrečné zprávě, která nese datum 25. září 1942, tedy čtyři měsíce po útoku na Heydricha. V té zevrubně popsal také charaktery útočníků.
Z parašutistů udělal slaboduché opilce, ze sokolů šovinisty
„Atentátník Gabčík má ještě tři starší sourozence, dva bratry a sestru, přičemž mladší bratr zemřel v roce 1933. Rodiče jsou oba negramotní a o vývoj svých dětí se starali jen málo – ty byly ve své životní dráze odkázány zcela na sebe. Otec František Gabčík žil několik let v Americe a v roce 1920 se vrátil zpět do vlasti. Je sociálně-demokratického smýšlení a vždy projevoval uvědoměle čechofilské postoje,“ popsal Pannwitz Gabčíkovo rodinné zázemí.
Jak by ale údajně negramotný Gabčík starší zvládnul žít několik let v Americe? „Rodiče parašutisty Gabčíka nepocházeli z oblasti Slovenska, v níž by se analfabetismus ve větší míře vyskytoval. František Gabčík pracoval před první světovou válkou jako horník v Argentině a USA a ušetřil tolik peněz, že nejen dostatečně zajistil svou rodinu, ale dokonce ještě daroval značnou sumu peněz na Zlatý poklad Československé republiky. Skutečnost, že parašutistův otec nebyl analfabet, dokládá také jeho dopis z 8. srpna 1945, v němž žádá o zaslání úmrtního listu syna Josefa,“ vyvrací Pannwitzovy smyšlenky badatel a archivář Vojtěch Šustek v publikaci Atentát na Reinharda Heydricha.
Podobně se Pannwitz vyjadřoval i o druhém útočníkovi Janu Kubišovi. „Rodina Kubišova je v Dolních Vilémovicích počítána mezi obyvatele s duševně nejnižší úrovní a již kvůli popsaným okolnostem požívá velice špatné pověsti,“ popsal vyšetřovatel atentátu.
Kubišovu pověst na pravou míru uvádí zase například jeho velitel Antonín Barovský, který v návrhu na jeho povýšení v březnu 1941 mimo jiné uvedl: „Vzhledem k mimořádným vlastnostem a poněvadž se výtečně osvědčil na frontě i za těžkých poměrů na půdě Velké Británie, doporučuji jmenování rotmistrem i v tom případě, že nevyhovuje délkou služební doby. (...) Kubiš je statečný, svědomitý, přesný, ukázněný, národnostně velmi uvědomělý, klidný, rozvážný, dbalý zevnějšku, má snahu po vzdělání.“
Pannwitz ve své zprávě zmiňuje i ženy z domácího odboje, které parašutistům pomáhaly. Jejich hrdinství ale považuje spíše za slabost. „Ženy, které se v celé síti angažovaly s obzvlášť fanatickou horlivostí, měly buď syna v legii – např. Moravcová –, nebo se nechaly vést mateřským pudem, jako např. Fafková, která chtěla osamělým chlapcům nahradit chybějící péči matky. U ženského okruhu pomahačů je třeba hledat motivy také v sexualitě. U žen a vůdců Sokola vystupují jasně do popředí jejich šovinistické postoje,“ popsal vyšetřovatel.
Po zradě parašutisty Karla Čurdy a jeho dobrovolném přihlášení na gestapu začalo zatýkání odbojářů a jejich tvrdé výslechy. V koncentračním táboře Mauthausen pak bylo během října 1942 a ledna 1943 zavražděno 294 pomocníků parašutistů z řad domácí rezistence. A polovinu – 150 – tvořily ženy. Historici se shodují, že operace Anthropoid by přitom bez pomoci domácího odboje neměla šanci na úspěch.
Nacisté chtěli také z Čechů udělat národ udavačů. Jednak tím, že v tisku uveřejnili seznam těch, kteří dostali odměnu za informace vedoucí k dopadení parašutistů, ale také tím, co napsal Pannwitz ve své zprávě určené pro nacistické špičky.
V seznamu odměněných domnělých kolaborantů byli ale také ti, kteří žádné důležité informace neposkytli. Například Marie Navarová, která byla na místě útoku v tramvaji a zraněnému Heydrichovi poskytla první pomoc. Na následné výzvy k přihlášení se na gestapo ale nereagovala, dokud ji k tomu pohrůžkami nepřinutilo její okolí. Při výslechu pak nicméně uvedla, že špatně vidí a neudala žádné důležité informace. Odměnu chtěla odmítnout, což jí nebylo dovoleno. Tak ji věnovala na dobročinné účely. A takových domnělých kolaborantů bylo v seznamu odměněných podle historiků více.
„U každého z odměněných je krátké zdůvodnění, za co má peníze obdržet. Z poválečných trestních spisů gestapem finančně odměněných osob lze doložit, že peníze byly vyplaceny i těm, kdo prokazatelně ničím ke stíhání atentátníků nepřispěli a ani přispět nechtěli. Příkladem je trafikant Václav Pražák. Útok na Heydricha viděl z okénka své trafiky. Gestapu ovšem tvrdil, že v tu chvíli zrovna četl noviny a nic neviděl. Byl zatčen, vyslýchán a zfackován. Na své výpovědi ale trval. Přesto obdržel odměnu třicet tisíc korun. Při poválečném vyšetřování se zjistilo, že Pražák gestapu zamlčel dva jemu známé zákazníky, kteří ve chvíli exploze bomby stáli u jeho trafiky,“ vysvětluje Šustek.
„V Berlíně by při odměně dva miliony došlo v obdobných případech přibližně 50 až 100 000 upozornění od obyvatelstva. Český národ byl informován do nejmenších podrobností a vyzýván (…), naše zpravodajské družstvo ale stále znovu potvrzovalo, že strach a hrůza brzdí každého, kdo by jinak byl ochoten vypovídat, ať už z kterýchkoli pohnutek. Zpracovávali jsme přes 1000 vlastních stop, od českého obyvatelstva přišlo k atentátu ve 14 dnech celkem 309 přímých a anonymních hlášení,“ uvedl Pannwitz ve zprávě.
Šustek ovšem jeho sdělení koriguje: „Podle zprávy byla tato udání učiněna během 19 dní od atentátu, tedy za dobu od 27. 5. do 16. 6. 1942, a nikoliv během 14 dní (...) V memoárech Pannwitz počty udání ze strany Čechů značně nadsadil.“ O nedostatku svědectví a udání svědčí snad také to, že ačkoli se parašutisté nevzdálili z Prahy, která byla hermeticky uzavřená, nacistům trvalo tři týdny, než se dostali na jejich stopu. Síť podporovatelů z řad domácího odboje celou dobu odolávala výhružkám i nabídkám odměny a nikdo ze stovek zapojených lidí nezradil.
Navzdory pomluvám zpráva obsahuje i cenné informace
Kromě hanlivých a lživých popisů charakterů parašutistů i odbojářů přesto Pannwitzova zpráva obsahuje řadu důležitých informací. „Není pravda, že zpráva není věrohodná. Naopak, je to vlastně jediné celkem věrohodné vylíčení jak atentátu, tak vyšetřování. Samozřejmě je k ní třeba přistupovat s vědomím, že Pannwitz sám sebe chválil, a své případné chyby zamlčoval. Jasně ale neupozornil ani na chyby jiných, jako třeba Heydrichova řidiče a ochranky Kleina, který v obou rolích v podstatě totálně selhal, ale ani na chybu Heydrichovu, který nařídil Kleinovi při spatření Gabčíka zastavit. Pannwitz obojí zmiňuje, ale nedodává, že nebýt toho, atentát by neměl šanci na úspěch,“ vysvětluje badatel Kmoch.
Právě senzace při „objevení“ Pannwitzovy zprávy v 80. letech vedla k nekritickému chápání dokumentu jako věrohodného svědectví v situaci, kdy jiná svědectví nebyla dostupná. Kromě popisu vyšetřování se tak ale mohla přebírat i domnělá charakterová líčení parašutistů a odbojářů – jejich rodiny nacisté často kompletně vyvraždili, takže nebyl nikdo, kdo by mohl informace uvést na pravou míru.
„Nekritické čerpání poznatků z tohoto druhu pramene je slabinou mnoha jinak úctyhodných historických prací. Na tom nic nemění ani skutečnost, že tyto výpovědi obsahují značné množství skutečné faktografie. Tyto pravdivé informace však zpravidla sloužily pouze pro zvěrohodnění rafinované manipulace s fakty, a proto je naprostá většina těchto pramenů zavádějící. Přílišné používání výpovědí nacistických zločinců jako relevantního zdroje informací jistě ovlivnila skutečnost, že až do roku 1989 neměla většina historiků ze všeobecně známých důvodů přístup ke všem existujícím pramenům a prakticky žádnou možnost studovat v zahraničních archivech,“ vysvětluje Šustek.
Po útoku se Pannwitz přemístil do Finska, Německa a Francie. Po válce nedobrovolně do Sovětského svazu
Co se týče Pannwitzova osudu, tak od září 1942 působil čtyři měsíce ve štábu zvláštního komanda ve Finsku. „V lednu 1943 byl Pannwitz povolán zpátky ke gestapu a přidělen na řídicí úřadovnu do Berlína. (...) V srpnu 1943 byl Pannwitz opět převelen, tentokrát do Paříže, kde se stal vedoucím zvláštního komanda ‚Rudá kapela‘. ‚Rudá kapela‘ byla celoevropská komunistická odbojová a zejména špionážní organizace pracující na území Německa a některých Německem okupovaných území (Belgie, Francie) ve prospěch SSSR. Na úspěchy ‚Rudé kapely‘ reagovali Němci zřízením speciálního komanda Tajné státní policie se stejným názvem. Za sídlo byla zvolena Paříž, poněvadž komando se zabývalo zejména odhalováním agentury sovětské rozvědky ve Francii.“ popisují další Pannwitzovu kariéru Kreisinger a Zumr.
Přestože Pannwitz působil během války v několika státech, jeho manželka s dětmi zůstávala v Praze, která byla nacisty považována za bezpečnou. Do české metropole se tak vracel i Pannwitz. „Pobýval u své rodiny v Praze prokazatelně také v prosinci 1944 během vánočních svátků. Podle poválečného vyšetřování, které vedlo československé ministerstvo vnitra v říjnu 1945, byl v Praze viděn naposledy ještě v dubnu 1945, kdy v rámci dovolené narychlo zařizoval stěhování manželky a dětí do Stuttgartu,“ vysvětlují Kreisinger a Zumr.
V květnu 1945 se pak Pannwitz se svojí sekretářkou Elenou Kempovou a radistou Hermannem Stlukou nechali dobrovolně zajmout Francouzi, kteří je ale okamžitě předali sovětským úřadům.
„Během podzimních výslechů u sovětské SMERŠ pak Pannwitz navrhl sovětské rozvědce, že bude pod jejím velením zpravodajsky pracovat (i se svými někdejšími podřízenými) proti bývalým západním spojencům. Sovětští zpravodajci mu však neuvěřili. Pannwitz byl společně s radistou Stlukou a sekretářkou Kempovou odsouzen 4. prosince 1946 za špionáž namířenou proti SSSR. Všichni tři byli odsouzeni k nepodmíněnému trestu vězení v nápravném pracovním táboře. Nejvyšší trest obdržel Pannwitz – 25 let, Kempová dostala 20 let a radista Stluka „pouhých“ 15 let,“ dodávají historici Kreisinger a Zumr.
V prosinci 1955 byl Pannwitz propuštěn a v lednu 1956, před 70 lety, se vrátil zpět do Německa. Tam okamžitě začal psát druhou verzi své vyšetřovací zprávy atentátu na Heydricha.
„Proč napsal další zprávy? Po válce se nabízel sovětské straně jako zpravodajec, ovšem odseděl si u nich deset let, a to v podstatě za nic. Nepřišla řeč třeba na to, že dělal přísedícího i žalobce u stanných soudů. Ty zprávy po návratu ze zajetí napsal podle mě proto, aby si připravil apologetiku pro případ dalšího vyšetřování, ke kterému ovšem nedošlo. Klade v nich jasný důraz na to, že byl pouze kriminalista, policejní odborník,“ předpokládá Kmoch.
Pannwitz se totiž v Německu usadil v Ludwigsburgu a v roce 1959 pak napsal ještě třetí verzi vyšetřovací zprávy, která už má spíše charakter memoárů. Shodou okolností ve stejném roce a na stejném místě se schylovalo k novému vyšetřování.
„Právě v roce 1959 totiž začalo v Ústřední úřadovně zemských soudních správ v Ludwigsburgu (ZStL) rozsáhlé vyšetřování atentátu na Heydricha v souvislosti s lidickou tragédií. Pannwitz bydlel shodou okolností v tomtéž městě, pár set metrů od svých budoucích vyšetřovatelů z Ústřední úřadovny. Bylo jen otázkou času, kdy si přijdou přímo ke jmenovanému pro náležité informace,“ vysvětlují Kreisinger se Zumrem.
A skutečně přišli. Během 60. a 70. let byl opakovaně vyslýchán a tvrdil například, že nebyl členem žádného stanného soudu, přestože dnes už historici vědí, že byl například součástí stanného soudu s biskupem Gorazdem a Vladimírem Petřkem, které poslal na smrt. Za válečné zločiny, kterých se dopustil na území protektorátu, nebyl Pannwitz nakonec nikdy potrestán. Zemřel 8. srpna 1975 v Ludwigsburgu ve věku nedožitých 64 let.
Podrobnosti licence zde.
