Byly jich tisíce, dnes jejich jména často už téměř nikdo nezná. Ve 20. století zaniklo na území Česka tolik obcí, že jejich seznam už asi nikdy nebude kompletní. Pamětníci mizí, a tak dříve živé vesnice často připomínají už jen opuštěné hřbitovy v lesích. V posledních letech ale klíčí snahy tyto zaniklé osady alespoň připomínat – jednou z nich je i nová publikace.
„Je to strašně smutné, protože když popisujete nějaké takové zaniklé místo a víte, že tam v roce 1935 bylo osm hospod, dva ševci, pět krejčích a tři obchody se smíšeným zbožím a najednou tam po válce nebylo nic, tak to opravdu vede k zamyšlení nad tím, co lidský druh sám se sebou dokáže udělat,“ popisuje práci na své nové třísvazkové publikaci Zaniklé obce badatel Jiří Padevět.
Studie není jen soupisem zmizelých míst, ale rozebírá i důvody, které vedly k jejich zániku. Kromě poválečného odsunu Němců to byly většinou „zásahy vyšší moci“.
Němce měli nahradit Češi a Slováci. Ti ale občas domy jen rozebrali na materiál a utekli
„Většinou byl ten zánik způsoben nějakým státním rozhodnutím. To státní je v uvozovkách, protože ti lidé byli donuceni odejít. Málo z těch lokalit zaniklo tak, že by se ti lidé prostě sami rozhodli a odešli za lepším. Jsou tam i taková místa, ale je jich rozhodně minimum. Takže většinou to byl zánik soukromého ve prospěch veřejného,“ popisuje autor.
V publikaci představuje katalog zaniklých sídel od roku 1945. Tehdy byl nejčastějším důvodem zkázy obcí odsun německého obyvatelstva. Přesto tehdy neexistovala cílená snaha německé vesnice ničit, naopak. Vláda podporovala jejich české „dosidlování“.
„Bylo to státem velmi intenzivně podporováno, byly přidělovány dekrety na domy i na půdu. Byla to v podstatě masová propagandistická akce Pojď s námi budovat pohraničí. Nicméně když se zbavíte tří milionů lidí, tak je moc nemáte vlastně kým nahradit. Takže do pohraničí se dostávali lidé, kteří za prvé neměli k tomu regionu vůbec vztah, a za druhé to byli třeba lidé ze Slovenska, Češi z Maďarska, z Banátu, kteří neměli vlastně vztah ani k tomu státu. A často to byli lidé, kteří se tam skutečně přišli jenom obohatit. Vybydleli ty domy a zase odešli dál, třeba do další vesnice. A řada z těch obcí tak skutečně během padesátých let takto zanikla,“ popisuje Padevět postupný rozklad původně německých obcí.
Takovou vesnicí byly například Jasánky v okresu Český Krumlov. Tato osada se poprvé v písemných pramenech objevuje v roce 1379. V roce 1930 zde stálo 22 domů a žilo 129 obyvatel, mimo jiné truhlář, kolař, porodní bába a také zde byl hostinec a dva obchody. V roce 1938 se místo stalo součástí Německa a po druhé světové válce museli němečtí obyvatelé odejít a osada byla částečně dosídlena. Podle záznamů zde ale v roce 1950 žilo už jen osm obyvatel a ti museli následně domy opustit, protože místo spadalo do hraničního pásma. „Dnes existenci osady nepřipomíná prakticky nic,” dodává Padevět.
Se zánikem obcí přitom jejich obyvatelé občas pomáhali i aktivněji než jen svým pouhým odchodem.
„Často to byly lokality opravdu na periferii, nevedly tam ani pořádné cesty, nebyl tam třeba zaveden ani vodovod. Takže ti noví usedlíci tam nevydrželi a následoval druhý exodus, který už byl dobrovolný. Lidé odešli ze své vůle a ty domy začaly chátrat, nebo je dokonce ti odcházející začali rozebírat na stavební materiál,“ upřesňuje Padevět.
To byl i případ obce Kfely v Karlovarském kraji, která byla poprvé v písemných pramenech zmíněna v roce 1489. V roce 1930 tu žilo 260 obyvatel, z toho 252 Němců. Lokalita byla v roce 1938 připojena k Německu, po válce zase musela většina obyvatel odejít. Do obce, která byla podle Padevěta díky svým hrázděným domům považována za jednu z nejkrásnějších v kraji, se pak nastěhovali horníci ze Slovenska, kteří pracovali v místním uranovém dole.
„Když byl ten důl z důvodu ukončení těžby uzavřen, tak si ti horníci většinu domů opravdu rozebrali na trámy, na cihly, naložili to na vlak a na Slovensku si z toho vybudovali nové domy. Takže ten zánik, který popisuji, je zároveň velmi často vlastně zrozením něčeho nového,“ vysvětluje autor studie.
Nejvíc obcí zmizelo v okolí Českého Krumlova. Po zmizelých vesnicích zbyly jen hřbitovy a keramika v lesích
Kromě vyhnání německých obyvatel byla v dalších letech příčinou zániku obcí i „státnická“ rozhodnutí. „Důvodem zániku obcí bylo například budování hraničního pásma v padesátých letech, těžba uhlí a dalších nerostů nebo vznik průmyslových areálů a vojenských výcvikových prostor, ale i výstavba vodních děl – přehrad a nádrží,“ vypočítává Padevět.
Takový osud potkal i obec Jedlina/Nový Losimtál na Tachovsku. V pramenech se objevuje od roku 1626. V roce 1930 tu žilo 540 obyvatel a byl zde kostel, četnická stanice, tři hostince, a dokonce nemocnice, která se postupně změnila ve starobinec a následně v léčebnu duševně nemocných. Lokalita byla v roce 1938 připojena k Německu a v dubnu 1945 tudy procházel pochod smrti do koncentračního tábora Flossenbürg. O několik dní později o obec svedly boj jednotky americké armády a němečtí vojáci. Po válce museli němečtí obyvatelé odejít a obec se stala součástí hraničního pásma. Ve věži kostela si pohraničníci zřídili svoji pozorovatelnu.
„V roce 1990 byl opraven památník padlým v první světové válce, který je kromě pozůstatků hřbitova jedinou výraznou připomínkou existence obce. V lokalitě lze nalézt velké množství opracovaných kamenů porostlých mechem, pozůstatky zdi nemocnice a propady půdy do bývalých sklepů,“ popisuje autor publikace. Právě různé drobné pozůstatky lidské činnosti – například keramika uprostřed lesa – bývají často posledními svědky toho, že zde kdysi bydleli lidé.
Nejvíce zaniklých obcí od roku 1945 se nachází právě v pohraničí. „Úplně nejpostiženější byl dnešní okres Český Krumlov, kde zaniklo víc než čtyři sta lokalit včetně různých samot. Ale tam je to dáno tím, že kromě těžby uhlí se tam sešly všechny ty velké důvody tehdejšího zániku obcí, to znamená vyhnání českých Němců, budování hraničního pásma, vznik vojenského výcvikového prostoru a ještě stavba Lipenské přehrady. Pak byl velmi postižen také dnešní okres Prachatice. Ale v podstatě nejvíce těch zaniklých obcí bylo opravdu v pásu těch takzvaných Sudet od Jindřichohradecka směrem na západ přes Aš a nahoru na Chomutov až na Broumovsko a k Bruntálsku. Takže ten prstenec okolo dnešní České republiky – vlastně kromě té východní hranice se Slovenskem – je plný – respektive prázdný – těch obcí, které zmizely,“ popisuje Padevět.
Slovo Sudety by podle Padevěta mělo přestat být pejorativní. Potrvá to možná ale ještě několik generací
Některé obce v pohraničí se ale obnovit, respektive udržet podařilo. Přesto je na nich dle Padevěta vidět i po osmdesáti letech od odsunu Němců vykořenění zdejších obyvatel i nezájem vnitrozemí.
„Když se podíváte na volební mapu, jak kde lidé volí, a srovnáte ji s mapou nacistického záboru z roku 1938, tak je to velmi podobné. Je to zřejmě tím sociálním složením, ale mě to strašně mrzí, protože zrovna tyhle kraje, ať už to je třeba Lounsko nebo Krušné hory, jsou podle mě výrazně turisticky atraktivní. Akorát že ty regiony turistům, především zahraničním, toho na můj vkus nabízejí velmi málo. Ale pokud třeba jedete po silnici z Loun na Most, tak ta krajina je podle mě krásnější než Toskánsko. Akorát tam nejsou ty penziony a hotely a není si tam kde dát pořádný oběd. A pro tu krajinu je to strašná škoda, i když zase na druhou stranu, možná, že ta krajina tím od nás může lépe odpočívat“ popisuje Padevět.
Přesto nepřestává věřit, že se dříve oblíbené a zalidněné lokality vrátí ke svému původnímu životu. „Já pevně doufám, že to slovo Sudety přestane být pejorativní, jak ve vztahu k vyhnání Němců, tak v tom smyslu života dnešních obyvatel. A pevně doufám, že tam vzniknou skutečné regionální elity, které se postarají o to, aby se tyto končiny dostaly zase do středu zájmu. Aby tam lidé chtěli bydlet, aby tam chtěli pracovat. Ale myslím si, že já se toho už asi nedožiju, protože to je běh ještě tak na jednu, dvě, možná tři generace,“ dodává Padevět.
Už nyní se ale situace mění k lepšímu, což je vidět i na snaze připomínat si zaniklá místa. Objevují se nové pomníky i informační tabule. „Podle mě vzniká spousta sdružení, slovy Václava Havla spousta ostrůvků pozitivní deviace, kde se lidé snaží o nějaký kulturní a společenský život, o uvědomování si paměti toho místa,“ dodává autor publikace.
„Ty obce se znovu připomínají, například různými informační panely, pamětními deskami, opravenými kapličkami, nebo zachovalými hřbitovy. Ta krajina opravdu podle mého názoru minimálně za posledních dvacet let znovu ožívá,“ tvrdí Padevět.
Obcí zanikly tisíce, statisícům lidí to pravděpodobně změnilo život
Některá sídla připomínají pamětní tabule, jiná na svou připomínku teprve čekají. A jiná existují dál, jen s jiným účelem. Padevět popisuje, že na místech některých zaniklých, nebo částečně zaniklých obcí vznikají například rekreační osady. Místo tak zůstává živé alespoň v sezoně a nese často své původní jméno. „Možná to svědčí právě o tom, o čem jsme mluvili na začátku, že ten zánik nemusí vždy znamenat úplný zánik, ale může být startem něčeho nového,“ dodává Padevět.
Ve své publikaci, kterou věnoval zaniklým obcím, jich zmiňuje nižší tisíce. Ještě více je ale lidských osudů, kterých se tyto zkázy obcí dotkly. „Když narazím na nějakou hmatatelnou připomínku toho, že na nějakém místě žili lidé, tak mám chuť - a dělám to - že se třeba dotknu kamene nebo stromu a představuju si, kdo tam žil, proč musel odejít, jestli musel odejít po právu, nebo jestli to byla vlastně nevinná oběť nějakých historických tektonických zlomů. Těžko vyčíslit, kolik těch lidí bylo – těch, co museli odejít, těch, co jim pak pomáhali a jejich osudy se tím také změnily. Myslím, že to budou desetitisíce, možná statisíce osudů. Což je děsivé,“ dodává Padevět.
