Takzvaná „Fronta na maso“ – monumentální Stalinův pomník na pražské Letné – stál na místě necelý rok, když se nad jeho existencí už začaly stahovat mraky. Před 70 lety totiž začal XX. sjezd Komunistické strany Sovětského svazu. Tehdejší první tajemník Nikita Chruščov na něm poprvé veřejně odsoudil Stalinovy zločiny a vytváření jeho kultu osobnosti. Projev byl tajný, brzo se ale dostal do světa. A Stalinova sláva začala uvadat. Příslib společenského uvolnění ale Sověti následně rázně utnuli.
„Zvůle jedné osoby podněcovala a připouštěla zvůli jiných. Hromadné zatýkání a vysídlování tisíců a tisíců lidí, popravy bez soudu a normálního vyšetřování vyvolávaly mezi lidmi nejistotu, strach, ba i pobouření. (...) Kult osobnosti nabyl takových obludných rozměrů hlavně proto, že Stalin sám všemožně podněcoval a podporoval glorifikaci své osoby,“ uvedl tehdy před delegáty sjezdu Nikita Sergejevič Chruščov. Bylo to poprvé, kdy vládnoucí strana uznala chyby – dávala je ale za vinu konkrétnímu člověku, který pochybil, ne celé ideologii.
Přesto to znamenalo obrovský zlom nejen pro Sovětský svaz, ale i pro všechny jeho satelity včetně Československa. Kult „tatíčka Stalina“ se začal hroutit stejně jako o pár let později jeho oslavné sousoší na Letné. Chruščovův projev se přitom nejprve neměl dostat k cizím uším, natož k veřejnosti za hranice. Čechům tuto zprávu ale o několik týdnů později přinesly „balóny svobody“.
Tři roky po Stalinově smrti komunisté promluvili o jeho zločinech. Stěžoval si na něj už i Lenin
Sjezd Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS) začal 14. února 1956. Zpočátku nic nenaznačovalo tomu, že by mělo jít o přelomové jednání nejvyšších komunistů v zemi. Byl to tedy první sjezd bez Stalina, který zemřel 5. března 1953 a na předchozím XIX. sjezdu byl samozřejmě váženým hostem. Na začátku dalšího sjezdu komunisté uctili minutou ticha jeho památku a začali jednat.
„Delegáti hovořili o novém šestiletém hospodářském plánu, ‚diskuse‘ probíhala tradičním způsobem – posluchači dostali předem připravené odpovědi na předem dohodnuté otázky a poslušně tleskali na správných místech. Poslední den ale tento rutinní sjezd ‚vybuchl‘, první tajemník strany Nikita Chruščov si připravil skutečnou ideologickou ‚bombu‘,“ popisuje ve studii Zrození disentu ukrajinský historik Radomyr Mokryk.
Chruščovův přelomový projev zazněl až po konci oficiálního programu sjezdu, v noci z 24. na 25. února 1956. Před ním také musely sál opustit všechny zahraniční delegace.
„První tajemník ÚV KSSS (Ústřední výbor Komunistické strany Sovětského svazu, pozn. aut.) vyšel na pódium a další čtyři hodiny s jednou přestávkou pronášel projev, který změnil běh sovětských a světových dějin. Chruščov svým charakteristickým emocionálním způsobem s častými odbočkami z připraveného textu zavrhl kult osobnosti ‚vůdce národů‘ Josifa Stalina. Vraždy, čistky, zrada Lenina, kult vlastní osoby – všechna tato obvinění házel Chruščov z tribuny do sálu, kde sedělo ohromené publikum,“ popisuje Mokryk.
Chruščov v projevu velice často srovnával Stalina s Leninem, kterého dával za vzor morálky a dobré komunistické práce. Stalin podle něj Leninův odkaz pošpinil.
„Ústřední výbor strany se po Stalinově smrti začal přísně a důsledně orientovat na objasňování nepřípustnosti glorifikace jedné osobnosti a její připodobňování jakémusi nadčlověku s nadpřirozenými vlastnostmi boha, neboť něco takového je duchu marxismu-leninismu cizí. Tento člověk pak jakoby všechno ví, všechno vidí, za všechny myslí a všechno může udělat; ve svém jednání je neomylný. (...) Taková představa o člověku, konkrétně řečeno o Stalinovi, se u nás pěstovala mnoho let,“ otevřel první tajemník svoji promluvu k delegátům.
Svoji filipiku proti Stalinovi přitom opíral o konkrétní důkazy – dopis Lenina a jeho družky Naděždy Krupské.
„Stalin je příliš hrubý a tento nedostatek, který se jakžtakž dá trpět ve styku mezi námi komunisty, nelze trpět u generálního tajemníka. Proto soudruhům navrhuji, aby uvážili, jak Stalina z této funkce přemístit, a jmenovali na ni jiného člověka, který by se ve všech ostatních směrech lišil od Stalina jen jednou předností, že by totiž byl snášenlivější, loajálnější, zdvořilejší a pozornější k soudruhům, méně náladový atd.,“ napsal údajně Lenin v prosinci 1922. Krupská s Leninem si v dalších dopisech pak stěžovali na Stalinovu hrubost a vulgárnost a žádali po něm omluvu, nebo úplné přerušení styků.
I to bylo pro Chruščova argumentem, proč obraz „zbožštělého“ Stalina přizpůsobit více realitě. „Nejednal na základě přesvědčování, vysvětlování a neúnavné práce s lidmi, ale na základě vnucování svých orientací, na základě vyžadování bezpodmínečného podřizování se jeho názoru. Ten, kdo se tomu stavěl na odpor nebo se snažil dokazovat svůj názor, svou pravdu, byl předem odsouzen k vyloučení z řídícího kolektivu a k pozdější morální i fyzické likvidaci,“ připustil tajemník snad poprvé veřejně, že Stalin likvidoval nepohodlné soudruhy, jak se mu právě zamanulo, a uvedl do praxe spojení „nepřítel lidu“, což byl ve skutečnosti každý nepřítel Stalina.
„Stalin odvrhl leninskou metodu přesvědčování a výchovy a přešel z pozic ideového boje na cestu administrativního potlačování, na cestu hromadných represí, na cestu teroru. Stále rozsáhleji a tvrdošíjněji jednal prostřednictvím trestních orgánů a často při tom porušoval všechny existující normy morálky a sovětské zákony,“ pokračoval dál Chruščov.
Závěrem upozornil, že by se tyto informace přesto neměly dostat na veřejnost. „K otázce kultu osobnosti musíme přistoupit se vší vážností. Tuto otázku nemůžeme vynášet mimo stranu a tím spíše ne do tisku. Proto o ní referujeme na neveřejném zasedání sjezdu. Je třeba znát míru, neživit nepřátele, neodhalovat před nimi naše rány. Myslím, že sjezdoví delegáti správně pochopí a ocení všechna tato opatření,“ uzavřel Chruščov.
Vznikla speciální vyšetřovací komise. Odhalila, že Stalin téměř vyvraždil dřívější komunisty
Co vedlo prvního tajemníka strany k tak přelomovému vyjádření tři roky od Stalinovy smrti? Sám tvrdil, že toužil odhalit pravdu. Svůj projev podložil závěry vyšetřování takzvané Pospelovy komise, kterou vedl sovětský historik a vysoký stranický činitel Pjotr Pospelov. Komise vznikla koncem roku 1955 a jejím úkolem bylo vyšetřit Stalinovy zločiny od roku 1934. Tehdy se začal totiž ve velkém zbavovat svých odpůrců pod záminkou stranických čistek. Šetřením komise bylo mimo jiné zjištěno, že ze 139 komunistů, kteří tehdy tvořili nejtvrdší jádro strany, jich dal Stalin zabít 98.
„Vyšetřovatelé shromáždili přesvědčující fakta o Stalinových zločinech, doplněná o řadu přímých svědectví obětí represí, které se vracely po diktátorově smrti z gulagu. Závěrečná zpráva popisovala ‚skandální porušování sovětského práva, hromadné zatýkání naprosto nevinných lidí a kruté mučení‘ a konstatovala, že se jednalo o ‚naprosto neomluvitelnou‘ kapitolu ve stranických dějinách,“ popisuje historik Mokryk.
Po získání závěrů komise začal Chruščov společně se svými kolegy sestavovat přelomový projev. „Finální verze tajného projevu byla upravována a diskutována členy politbyra ještě několik dní před konáním stranického sjezdu na konci února 1956 a jeho podoba se nakonec stala jakýmsi kompromisem mezi účastníky diskuse. Definitivní verzi si ale již upravil Chruščov sám,“ dodává Mokryk.
Přestože zprávu Chruščov pronášel za zavřenými dveřmi, v průběhu dalších měsíců se pak dle plánu předčítala po celé zemi na regionálních stranických setkáních, a seznámila se s ní tak postupně většina obyvatelstva. Ještě dříve se ale dostala za hranice na Západ, přestože to bylo to poslední, co si komunisté přáli.
Projev se k Čechoslovákům dostal z nebes. Přilétly s ním „balóny svobody“
Před zveřejněním v západních médiích musela Chruščovova zpráva ale absolvovat tajnou a poměrně dlouhou cestu. „Polský novinář Viktor Grajewski text na jaře 1956 získal na sekretariátu vedení PSDS (Polská sjednocená dělnická strana, pozn. aut.) ve Varšavě a předal ho izraelskému velvyslanectví,“ vysvětluje ve studii Destalinizace v letácích Svobodné Evropy v revue Paměť a dějiny historik z Vojenského historického ústavu Prokop Tomek. Z Izraele se zpráva následně dostala do Spojených států, kde v červenci vyšla v The New York Times. To už ale o ní věděli i Čechoslováci – ovšem tajně.
„Z československého vedení byl plně informován první tajemník KSČ Antonín Novotný, který s ním (projevem, pozn. aut.) ale seznámil předsednictvo ÚV KSČ až více než měsíc po projevu, v době před zasedáním ÚV KSČ konaným 29. a 30. března 1956,“ dodává Tomek. Přesto se informace neměly dostat k nestranickým uším. Zpráva ale doslova spadla z nebes.
Rádio Svobodná Evropa organizovalo od počátku 50. let operace, při kterých na území Československa pomocí balónů shazovalo různé zprávy. První operace měla krycí název „Winds of Freedom“ (Závan svobody) a z balónů se snášela k Čechoslovákům ujištění o tom, že Západ se zajímá o osudy lidí za železnou oponou a přiloženy byly i informace o vlnových délkách, na kterých lze naladit západní rozhlas. Od roku 1954 pak balóny shazovaly speciální časopis s názvem Svobodná Evropa. A prostřednictvím něj se mohli lidé v komunistickém Československu dozvědět i o tajném Chruščovově projevu.
„Číslo 47 Svobodné Evropy (datované z dubna 1956) otevírá úvodník Stalinský mýtus sa zrútil. Chruščev (sic) obviňuje Stalina. Nepokoje v Gruzínsku. Zmätok medzi komunistickými potentátmi na Západe. Úvodník informoval rámcově na základě zpráv zahraničních novinářů a diplomatů o projevu a o kritice Stalina za čistky a chyby při obraně státu. Popisoval i zmatek, který projev vyvolal,“ vysvětluje Tomek.
V úvodníku se čtenáři dozvěděli i pravděpodobné zdůvodnění takového náhlého sovětského obratu: „K zavržení Stalina donutila dnešní sovětské vůdce domácí a mezinárodní situace. Nasazením masky ‚rozumných lidí‘ se chtějí v zahraniční politice pokusit o dosažení toho, čeho nemohl dosáhnout ‚nerozumný‘ Stalin hrubým násilím. Pokud jde o domácí frontu, přestal tam stalinský teror být účinnou metodou. Dnes už i Sověti uznávají, že válka není nevyhnutelná a že se má soutěžit o vyšší životní úroveň. Je to dlouhodobý program, při kterém bude třeba brát daleko více ohledů na potřeby a tužby obyvatelstva.“
Situaci se Svobodná Evropa věnovala i v dalších číslech. „Událost rozvíjel i mimořádný oboustranný leták s názvem Stalinova modla se kácí, jehož šíření nad československým územím je doloženo rovněž v dubnu 1956. Pod heslem Dneska tě ctí za svatého… připomíná citáty z oslavných článků z Rudého práva na Stalina zejména od Václava Kopeckého a Antonína Zápotockého. Text pokračuje pod nadpisem A… zítra budeš sviňák překladem ze švýcarských novin Neue Zürcher Zeitung informujících o obsahu Chruščovova tajného projevu na XX. sjezdu KSSS. To vše je doplněno karikaturou Stalina a Chruščova, jejímž autorem byl patrně český výtvarník a pracovník Miroslav Šašek,“ popisuje Tomek.
Kromě prvních kusých zmínek o proslovu se ale postupně k obyvatelům Československa dostalo i celé znění Chruščovova referátu. Nezvyklá 31stránková brožura ve formátu 155 na 210 milimetrů byla vytištěna v nákladu milionu kusů a nad území Československa se dostala v polovině června 1956, to znamená zhruba čtyři měsíce po Chruščovově vystoupení na sjezdu strany.
Ke kolika lidem se ale skutečně dostala, známo není. „Vysílání balonů s letáky seznamujícími čtenáře s textem slavného Chruščovova projevu, s komentáři a souvisejícími informacemi mohlo mít v roce 1956 vliv na část populace a přispívalo k udržení základní úrovně informovanosti a společenské nespokojenosti, která měla přes všechno současné zpochybňování znatelný rozsah,“ domnívá se Tomek. A veřejnost skutečně povědomí o „poststalinském tání“ měla, jak ukázal další vývoj situace.
Závan revoluce utnuly tanky. Modla se skácela, režim ale zůstal
Odvrat od Stalina a možný začátek nové doby byl na jaře 1956 cítit ve vzduchu a promítnul se pravděpodobně do několika zlomových momentů. „Na jaře 1956 vyvolaly pozornost zejména dvě události, II. sjezd československých spisovatelů ve dnech 22. až 29. dubna 1956 a studentský majáles 20. května v Praze. Spisovatelé požadovali tvůrčí svobodu a hovořilo se i o perzekvovaných nekomunistických intelektuálech. Komunistickému vedení se však na rozdíl od Polska a Maďarska podařilo dostat situaci pod kontrolu a pacifikovat dílčí a nekoordinované snahy o změny ve společnosti,“ vysvětluje Tomek.
Právě v Maďarsku nabrala situace dramatičtější spád. Napětí a nejistota po únorovém sjezdu KSSS se postupně promítly do menších i větších manifestací proti režimu. V Budapešti ale vypuklo 23. října 1956 dokonce povstání. Spontánní výbuch nespokojenosti obyvatel s autoritářským režimem ale skončil poměrně záhy. První výstřely padly ještě tentýž den u maďarského rozhlasu. Do ulic vjely sovětské tanky a povstání bylo 10. listopadu 1956 definitivně potlačeno. V ulicích zůstaly dle odhadů historiků tisíce mrtvých.
Počáteční naděje v jakési společenské uvolnění tak poměrně brzo pohasly. Ke změnám přesto došlo. V rámci destalinizace začaly postupně mizet symboly zbožšťování tehdejšího vůdce. Stalinovo tělo bylo po jeho smrti v březnu 1953 nabalzamováno a uloženo do Leninova mauzolea vedle těla jeho předchůdce. Místo se také přejmenovalo na Mauzoleum Lenina a Stalina. V říjnu 1961 bylo ale rozhodnuto o likvidaci Stalinových pozůstatků, které byly z mauzolea vyjmuty a pohřbeny u zdi Kremlu v obyčejné dřevěné rakvi, která ale byla zalita betonem.
Oslavný Stalinův pomník, který vyrostl na pražské Letné v květnu 1955, se také dočkal svého konce. Jeho likvidace začala na podzim 1962. Nejprve byly sbíječkami odstraněny hlavy postav a jejich ruce, torzo bylo obaleno pletivem a odstřeleno 19. října 1962. Zbytek sochy byl zlikvidován ještě 6. listopadu téhož roku.
Podobný osud pak potkal i Klementa Gottwalda, který se Stalinem v mnohém inspiroval. Zemřel pouhých devět dní po něm. Gottwaldovo tělo bylo také nabalzámováno a uloženo do památníku na Vítkově. Společně s pádem kultu svého idolu se pak Gottwaldovy pozůstatky musely z památníku také v roce 1962 přesunout. Následně byly zpopelněny a uloženy do společného hrobu funkcionářů KSČ na pražských Olšanských hřbitovech.
Pád Stalinova kultu sice znamenal částečný obrat v komunistické politice, k uvolnění ale nedošlo. Místo Stalina ohlásili sovětští komunisté „návrat ke kořenům“ a symbolem zbožšťování byl napříště už pouze nedotknutelný Lenin. Přestože došlo k uznání Stalinových zločinů, bylo na ně pohlíženo jako na slabost jednotlivce, ne na vlastnost politického zřízení. To si své nároky například na cenzuru zachovávalo v nezměněné podobě – může o tom svědčit i fakt, že oficiálně vyšel Chruščovův projev v Československu až po pádu komunismu v roce 1990.
