Snad žádný dobrý western se neobejde bez skalpování nepřátel. Pro Čechy exotická praktika, kterou znají zřejmě především z knih a filmů o Divokém západě má přitom své kořeny i v Evropě a mnohem hlouběji než v době bojů původních Američanů s bílými kolonizátory. Zároveň se kolem skalpování dlouhodobě šíří řada mýtů. I ty chce vyvracet nová obsáhlá kniha věnovaná právě těmto vlasovým trofejím.
„Vzadu na hlavě, od vrcholu dolů, se nožem udělá řez, načež se kštice i kůže v obličeji pomalu a pečlivě stáhne z lebky. (…) Skalp pod vlasy se oddělil rychle, ale stáhnutí kůže v oblasti nosu, očí a uší vyžadovalo větších fines a zkušeností,“ popsal finský etnograf Rafael Karsten „výrobu“ zmenšených hlav zvaných tsantsa ze stažených kůží s vlasy, jak ji praktikovali peruánsko-ekvádorští Šuárové. Právě podobné hlavy jsou i ve sbírkách českého Náprstkova muzea. Ve své obsáhlé monografii s názvem Dějiny skalpování se její autor Martin Rychlík zabývá i otázkou, zda je etické podobné „trofeje“ – byť s etnograficky cenným významem – vystavovat.
„Kolem reálného historického skalpování vznikla spousta mýtů, povídaček i nesmyslů, které někdy šíří – často z ideologických důvodů – dokonce i profesionální historici, vědci, antropologové a aktivisté. I proto vznikla tahle zvláštní knížka,“ popisuje okolnosti vzniku autor, který tak také navazuje na jednu ze svých předchozích monografií – Dějiny vlasů.
A snaží se napravit i mylný předpoklad, podpořený právě i velkou oblibou westernů, že skalpování bylo doménou původních obyvatel Ameriky. „O skalpování se píše přímo v Bibli, bylo praktikováno i u raně středověkých Franků, Vizigótů, jako trest jej znaly anglosaské zákoníky, a dokonce, jak naznačují také někteří kronikáři, k němu asi někdy sáhli i ‚pohanští‘ polabští Slované,“ dodává Rychlík.
A přestože jde o praktiku pokoření nepřítele, která by měla patřit už jen do minulosti, filmů, nebo učebnic, autora vedly ke vzniku publikace současné konflikty. „Finálním podnětem k dopsání knihy byly po 24. únoru 2022 i aktuální události na východě Evropy, kde se ruští vojáci a různé jejich bojůvky dopouštějí krutostí a zločinů proti lidskosti, o nichž jsme si dávno mysleli, že nepatří do ‚civilizovaného světa‘. Fotky vytrhaných zubů z ruských mučíren na východní Ukrajině, rozbitá města, mrtvé děti, masové hroby i chlubení se lebkami zabitých ukrajinských vojáků zaplavily sociální sítě,“ vysvětluje autor.
Skalpům se tančilo, nabízelo se jim jídlo i osoušely vdovské slzy
„Vlasy a vousy mají jedinečné vlastnosti. Nezadržitelně rostou. Obnovují se, jako by žily, a proto jim byla odedávna připisovaná magická moc. Kadeře symbolizovaly plodnost, sílu. I samu duši,“ vysvětluje Rychlík touhu uzmout nepřátelům skalp, to znamená minimálně část pokožky hlavy i s vlasy, někdy ovšem kůži z celé hlavy i s ušima a nosem.
Podle některých národů tak měla na majitele skalpu přejít síla pokořeného nepřítele, jindy se skalpovalo i z pomsty. „Vybojované pačesy někdy doslovně ‚osušily slzy‘ pozůstalých (u Seneků či Načézů) a rituálně ukončovaly truchlivé období, nejčastěji vdov (včetně irokézských). Řada kultur věřila, že skalpy z poražených soků jim přinesou ‚magickou sílu‘, pořídí si tak vlastně do dalších bojů ‚spojence‘ (kalifornští Kokopové, kmen Gran Chaca) nebo získají kuráž, takže Pueblané nabízeli skalpům svých nových ‚pomocníků‘ i pokrmy a Menominíové mívali hole se skalpy, jimiž ‚připojili‘ duše poražených svým vlastním padlým válečníkům,“ popisuje autor.
Praktiky různých kmenů byly různé – to je i základní poselství monografie, která mnohé z nich popisuje. „Cestou z výpravy se kožky sušily na slunci, napínaly na tyče a z váčku se do kůže skalpů vtírala škodlivá medicína, aby ten, kdo byl skalpován a případně ještě žil, jistojistě zemřel – jedno, jak by byl daleko. Doma se pak skalpům zpívaly extatické písně a tančil skalpový tanec. Trofej si nakonec od bojovníka převzala jeho sestra či blízce spřízněná žena, obdarovala hrdinu předměty či látkou, aby si ‚očistil ruce od krve‘,“ popisuje Rychlík praktiky Menominiů z Wisconsinu.
Skalpování ale nebylo jen americkou praktikou, objevuje se mnohem hlouběji v historii a geograficky mnohem blíže i českým zemím.
Skalpy si brali i staří Římané a Bójové. Ve Vietnamu pak Američané řezali uši
„Zatím asi nejdávnějším nálezem, u nějž se alespoň seriózněji uvažuje o eventuální souvislosti se záměrným ‚odvlasením‘, je mezolitická lebka z jeskyně Margaux poblíž městečka Dinant ve valonské části Belgie. V hrobě s ostatky asi desítky žen z doby před zhruba 9200 lety byla nalezena i lebka (označená CR3), na které jsou patrné četné řezy: ‚Ty na horní části čela a v oblasti týlu mohly vzniknout při odstranění pokožky z hlavy. Proto lze řezné stopy interpretovat jako součást pohřebních rituálů,‘ uvádí Michel Toussaint i s ohledem na nejspíše záměrně odstraněné čelisti,“ popisuje autor první nálezy pozůstatků lidí, kteří pravděpodobně byli skalpováni zhruba sedm set kilometrů od současných českých hranic.
A skalp neodřezávali v minulosti pouze předci Belgičanů, ale i seveřané. „Další už evidentní stopy skalpování pocházejí ze Skandinávie, jsou mírně mladší. Lebka asi ‚dvacetiletého muže se stopami po řezech‘ pochází z jihošvédské středoneolitické lokality Alvastra, z doby přibližně před 4800 lety dle radiokarbonového datování. Zachovaná hlava byla nalezena v létě 1917, přičemž ‚škrábance‘ na přední části brzy poté vedly archeologa Otto Frödina k domněnce, že za vrypy může být zodpovědná dávná skalpáž. Detailní ohledání pak provedl anatom Carl M. Fürst z Lundu, podle nějž řezy dokládaly ‚úmyslné skalpování‘ na čerstvě dekapitované hlavě; hlavní řez na čelní kosti byl nejsilněji veden zleva, je tam totiž hlubší, takže ‚skalpující osobou byl zřejmě pravák‘; moderní osteologické metody takový zákrok v roce 1991 potvrdily,“ vysvětluje Rychlík.
A dle archeologických nálezů pravděpodobně skalpovali i staří Římané, zvláště na podrobených územích, například i na Blízkém východě. „I z jiných pramenů judaismu se zdá, že krutý akt stažení kůže nebyl u římských mocipánů provincie Judea ojedinělý. Nějakou svoji sbírku skalpů čili stažené kůže z hlav (asi včetně kštic) mívala údajně skoro každá legie v Palestině,“ vypočítává autor, který vystudoval etnologii a dějiny a teorii kultury na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
Ve své studii zmiňuje dokonce doklady o tom, že skalpovat měli i přímí předci Čechů – keltský kmen Bójů, který obýval dnešní české území. O jejich praktikách se totiž zmiňuje římský spisovatel a historik Titus Livius ve svých Dějinách.
„Padl také (Quintus) Postumius, který vydal veškerou svou sílu, jen aby unikl zajetí. Výzbroj padlého vojevůdce spolu s uťatou hlavou přinesli Bójové vítězoslavně do svého nejposvátnějšího chrámu. Potom vyprázdnili hlavu, stáhli z ní kůži, jak je u nich zvykem, a lebku vyložili zlatem. Lebka jim pak sloužila za posvátnou nádobu, z které o slavnostech konali úlitbu a také ji užívali jako poháru kněží,“ uvádí Livius, že u Bójů „to bylo zvykem“.
A nadneseně – zvyk brát si z boje lidské trofeje se z toho stal ve 20. století i pro část Američanů. „Válka ve Vietnamu, jež přinesla po skončení roku 1975 trauma americké společnosti, zrodila bezpočet hrůz. A jednou z nich bylo – zcela prokazatelně – i skalpování Vietnamců, jehož se dopouštěli někteří američtí vojáci. Investigativní novináři Michael Sallah a Mitch Weiss, kteří dostali za svoji práci Pulitzerovu cenu, doložili v sérii novinových článků a knize Tiger Force (2006) zrůdnosti, jež v asijském konfliktu praktikovali členové jedné ‚elitní‘ čety téhož jména. Ano, brali z bojů trofeje,“ upozorňuje Rychlík na to, že Američané Vietnamcům uřezávali uši a nosili je jako trofeje.
Skalpovaní někdy přežili. Američané si k domům věšeli indiánské uši
V současnosti nejlépe doložené a popsané jsou ale techniky skalpáže v Severní Americe. I v tomto ohledu se ale objevuje řada dezinformací. „Prokázaná značná šíře kosterních nálezů – od horského Peru přes Mezoameriku, Arizonu či Colorado až po východ USA a sever Kanady – dostatečně vyvrací v posledních dekádách tak populární a také vysoce ideologizovanou tezi, že zlozvyk skalpování přivezli ‚ušlechtilému divochovi‘ teprve až ‚mravně zkažení‘ běloši. Tak prosté to jistě nebylo, byť se na pozdějším rozšíření skalpování zásluhou vykupování trofejí bílí muži (a ženy) vskutku hanebně podíleli,“ uvádí Rychlík.
Zároveň upozorňuje na to, že skalpování se pravděpodobně vyvinulo z lovu lebek – odnášet ale pouze část kůže s vlasy se postupem času ukázalo praktičtější než na cestách schraňovat celou hlavu.
Odnímání „pouze“ kůže s vlasy také znamenalo naději pokořeného nepřítele na záchranu života. Skalpování ostatně přežila řada lidí a mnozí pak o tom poskytli cenná svědectví, například Robert McGee.
„Už ve svých třinácti letech byl roku 1864 skalpován indiánem Malou želvou, který vedl zhruba 150 bojovníků Siouxů-Brulé, ovšem své zhanobení i vyvraždění karavany na stezce Santa Fe Trail u Little Cow Creeku přežil. Jen dvě hodiny po masakru tam dorazili vojáci z Fort Larned a spatřili hrůznou scénu: ‚Všichni [osadníci] byli skalpováni, všichni byli zohaveni nepopsatelným způsobem… Jak se tak pomalu pohybovali mezi neživotnými ostatky, velitel průzkumníků přišel k tělům dvou chlapců, z nichž oba byli skalpováni a příšerně zraněni, avšak bez ohledu na svá zmrzačení, jakkoliv se to zdá podivné, oba ještě žili. Jemně, jak to jen šlo, je muži zvedli, okamžitě převezli do Fort Larned a předali do chirurgovy péče. Jeden z hochů zemřel pár hodin po příjezdu do špitálu, ovšem ten druhý – Robert McGee – pozvolna nabyl sil a vyšel z utrpení v poměrně slušném zdraví.‘ Dle dobové literatury přišel 18. července ‚o kůži zvící 64 palců čtverečních až k uším‘; razantní řez dokládá i fotka dospělého McGeeho s takřka holou lebkou a s pouhou ‚přehazovačkou‘ vlasů nad čelem a s nemnoha zbytky porostu na zátylku – svůj příběh po dekádách vyprávěl i novinám,“ popisuje Rychlík a v knize zmiňuje i velice sugestivní líčení skalpování lidmi, kteří při této ztrátě vlasů a kůže zůstali často naprosto při vědomí.
O skalpování a jeho eskalaci se zmiňuje i český cestovatel a etnograf Miloslav Stingl. „Skalpování bylo jistě krutým obyčejem, ale nesmíme zapomínat, že pravý rozvoj skalpování nastal teprve s příchodem evropských obchodníků (kteří na svém vynálezu – ocelovém skalpovacím noži – dosahovali až 800 procent zisku) a s koloniálními mocnostmi, které se pro své cíle nestyděly ponoukat indiány k lovu skalpů velikými prémiemi (…) nejlépe platili Angličané – dvanáct liber za jeden francouzský skalp,“ popisuje Stingl ve své knize Indiáni bez tomahavků.
Vykupování skalpů nepřátel a nájemné skalpování se ale nestalo pouze doménou původních Američanů, kteří by to podle některých „měli mít v krvi“.
„Kolonisté se rychle naučili oplácet indiánům řezáním a veřejným vystavováním jejich hlav. A přiučili se také v braní skalpů stejně efektivně a rutinně, jako to dělali indiáni. (…) Nejslavnější etapa kupčení s vlasy se ale váže k americko-mexické hranici a Apačům, kteří takřka neustále pustošili severní státy špatně chráněné nepočetnými vojáky presidia. Střety s nativními populacemi v Mexiku zkoušeli kolonisté řešit dle Friedericiho už záhy, v letech 1616 až 1618, kdy vypsali ‚první nabídky na prémie za hlavy, což předstihuje o dvacet let podobné odměny vyplácené Novoangličany za války s Pekoty‘. Už koncem 18. století byli dle Thomase Peotta v širší oblasti severních provincií Nového Španělska (od Kalifornie po Texas) sem tam hodnoceny zásluhy za dodané ‚indiánské uši‘, visící pak bizarně u domů se sušenými papričkami,“ vysvětluje Rychlík.
Honba za skalpy a penězi tak došla až k bizarní situaci, kdy si svojí hlavou nemohl být nikdo jistý. Ralph A. Smith, jenž zpracoval téma během let 1835 až 1850, éru hodnotil následovně: „Nikdy jindy v amerických dějinách se lidé nezajímali o vlasy někoho jiného ani se nechovali podezřívavěji, když jim někdo pohlížel na hlavu. Každý ambiciózní člověk v pohraničí si prohlížel vlasy svých bližních, možná i vlasy své vlastní rodiny. Téměř každý, kdo nosil prameny vlasů – ať vně, či uvnitř osad –, měl šanci, že o ně přijde.“
Vystavit, nebo nevystavit? Společnost je rozpolcená
Dnes už „indiánské uši“ a skalpy nevisí volně u domů se sušenými papričkami, ale jsou často v soukromých i muzejních sbírkách. A současní kurátoři řeší, jak s nimi naložit.
Přestože jde o etnograficky cenné předměty, stále to jsou také lidské ostatky, které navíc zemřelí „nevěnovali“ dobrovolně. Co tedy s nimi? Pohřbít je, nebo se je snažit vrátit alespoň do země původu, když už je většinou nereálné předat je příbuzným? I touto otázkou se Rychlík zabývá a zmiňuje průzkum dánského Národního muzea k výstavě Powwow: Tančíme, tak žijeme, který se uskutečnil před 12 lety.
„(Dánské muzeum) má ve sbírkách několik pravých skalpů, a přestože žádné zákony ukazování lidských trofejí nebrání, personál a kurátoři muzea se rozhodli skalpy nevystavovat – z respektu k americkým indiánům. Příchozí (do muzea) měli možnost naskenovat QR kód a odpovědět na jasný dotaz: Má Národní muzeum vystavovat skalpy? Podle získaných výsledků se zdá, že se dánská veřejnost rozdělila takřka na polovinu. Pár dnů před ukončením výstavy Powwow na jaře 2013 ‚celkem 53,1 procenta návštěvníků, kteří možnosti hlasovat využili, volilo proti vystavování, kdežto 46,9 procenta hlasovalo pro vystavení skalpů‘,“ dokládá Rychlík.
Jasný návod nepředkládá. „Snad je dobře, že vznikla i takováhle ‚hnusná kniha‘, jež extenzivním způsobem a bez příkras vypočítává činy, které jsou schopni lidé udělat lidem. Závěrem se sluší osobní přiznání: ani mně jakožto autorovi se nepsala snadno. (…) Skalpovalo se v obou Amerikách ještě dávno před Kolumbem, v Eurasii, výjimečně v Africe anebo v jihovýchodní Asii. Skalpáž svým způsobem dokládá, jak si lidé mnohde cenili ‚magických vlasů‘, tedy jejich životní síly, a jak se ji snažili uzmout jiným lidem, které leckdy za opravdové lidi ani nepovažovali. Važme si toho, že nežijeme ve strachu o vlastní krk – či o pačesy,“ dodává autor.
