Čtrnáct řádků, šedesát šest slov – tolik věnovala československá média oznámení o jaderné katastrofě v Černobylu. Rudé právo vydalo první zmínku o havárii v úterý 29. dubna 1986, až tři dny po incidentu. Už od pondělí se nicméně díky zprávám ze zahraničí mezi lidmi objevovaly informace o uniklé radiaci a nebezpečí. V komplikované situaci byli čeští odborníci – tušili nebezpečí, mluvit o něm ale nesměli.
„My jsme v práci mezi sebou mohli řešit všechno a taky jsme o tom mluvili. Ale říkali jsme to třeba i našim kamarádům, aby byli opatrní. Náš vnuk byl také v té době na škole v přírodě, kam se nám podařilo dovolat, a prosili jsme učitelky, aby děti každý večer pečlivě sprchovaly, protože byly samozřejmě celý den venku,“ vzpomíná Irena Velartová, která v době havárie pracovala v Centru hygieny záření pod Státním zdravotním ústavem.
Přestože Velartová od pondělí v práci viděla, že jim přístroje hlásí zvýšené hodnoty radiace a na pokyn „shora“ začali okamžitě provádět různá měření, informace se na veřejnost nesměly dostat. „Tak jsme aspoň rodině a známým doporučovali, ať kvůli možné radiaci nepijí teď mléko, ale dávají si raději nějaké starší, sušené,“ vysvětluje Velartová.
Oba pracovali v oboru jaderné energetiky a radiace – oficiální zprávy se ale nedostaly ani k nim
Irena Velartová (*1932) se do Centra hygieny záření dostala v 70. letech. „Já jsem byla až do roku 1972 v Ústavu fyzikální chemie Akademie věd. Pak jsem si našla inzerát, že nabízejí místa ve Státním zdravotním ústavu. Napoprvé mě ale odmítli – pak jsem se dozvěděla, že snad proto, že jsem se jim zdála příliš chytrá, když jsem předtím pracovala na Akademii věd. Mezitím jim ale v Centru hygieny záření odešel náhle jeden laborant, takže mě nakonec vzali,“ popisuje Velartová. Práce se zářením byla riziková, měla tak různé příplatky a výhody.
„Když se někde instaloval nějaký zdroj záření, například v nemocnicích nové rentgeny, tak my jsme na to dohlíželi a proměřovali jsme, jestli je to bezpečné. Pracovali jsme dokonce třeba i na letišti, kde jsme přímo v letadlech kontrolovali některé přístroje,“ popisuje pamětnice.
A o své práci mohla mluvit i s manželem – Walterem Velartem (*1928). Ten totiž pracoval v ČEZu na Odboru jaderné energetiky a byl jedním z prvních českých odborníků v této oblasti. Postgraduální kurz jaderné energetiky dokončil v roce 1957.
„Myslím, že jsem jedním z posledních žijících pamětníků začátků jaderné energetiky u nás, věnoval jsem se jí v ČEZu celý život,“ vzpomíná Walter Velart. Pravidelně také přispíval do časopisu Jaderná energetika, kde na pokračování vycházel například i pětijazyčný slovník, který vytvořil se svým kolegou Josefem Fuksou.
Velartových se situace kolem Černobylské havárie i díky profesnímu působení silně dotkla. I oni ale trávili ještě víkend v blažené nevědomosti – k výbuchu v Černobylské elektrárně došlo v sobotu 26. dubna 1986 brzy ráno.
„Byl víkend, my jsme jeli na chatu, sázeli jsme tam saláty, pracovali jsme s hlínou a mezitím na nás padal ten spad. To jsme ještě nic nevěděli,“ vzpomíná Velartová. Hned v pondělí v práci ale zjistili, že něco není v pořádku.
Radiace se měřila i v Československu. Výsledky se ale nesměly dostat na veřejnost
„V pondělí jsme přišli do práce a přístroje nám začaly hlásit podezřelé hodnoty. Oficiálně nikdo nic nevěděl, nesmělo se o tom mluvit. My jsme ale byli požádáni, abychom prováděli měření. Kolegové létali v helikoptérách a měřili radiaci v ovzduší. Hlášení jsme pak přes naše vedení odesílali na Ústřední výbor KSČ, k ministrům, vládě. Tam z toho prý byli všichni vystrašení, ale nevěděli, co by měli dělat. K obyčejným lidem se ale nesmělo dostat nic,“ popisuje Velartová.
V pondělí se skutečně ještě nikde žádné informace neobjevily. A úterní zprávu převzala československá média bez jakýchkoliv dotazů od sovětské agentury TASS.
Zpráva se navíc objevila až na předposlední – sedmé – stránce novin. „Vláda se všechno snažila ututlat a nějaké objektivní informace nesdělovala. Sice to byl už rok 1986, ale pořád šlo o Sovětský svaz a proti němu si nikdo jít netroufal,“ vysvětluje Velart. I on o události v Černobylu věděl od pondělí.
„Já jsem se o tom dozvěděl v práci od kolegů, ale jen neoficiálně, neobjevila se ani u nás žádná oficiální zpráva, žádné pokyny. My jsme se s kolegy samozřejmě mezi sebou zajímali o to, co se tam asi stalo, co to způsobilo,“ vzpomíná pamětník. Ani tehdy, ani potom, se k nim ale nedostaly žádné oficiální zprávy, sdělení pro odborníky v jaderném průmyslu nebo jakékoli pokyny k revizi stávajících postupů.
Walter Velart přitom na různá možná nebezpečí v jaderné energetice sám upozorňoval několikrát. I vzhledem k politické situaci ale jeho námitky končily pouhou ignorací.
„Například jsem se zúčastnil v Moskvě jednání o jaderné energetice, kde jsem se dotazoval, zda by ochrana reaktorů neměla být silnější. Tehdy už se v Americe projektovaly například jaderné systémy, které měly dvakrát větší ochranu a byly dimenzovány tak, že by vydržely i pád letadla. Ale Rusové to odmítali, ještě si ze mě utahovali, jestli by prý ta ochrana neměla být rovnou trojitá? A moji kolegové mi říkali, ať se držím radši zpátky, že nemá cenu se na to ptát,“ popisuje Velart.
Radiaci měřila i čerstvá absolventka Dana Drábová
S manželkou tak pouze sledovali, jaké informace se koncem dubna 1986 dostávají na veřejnost a byli pobouření tím, že se neobjevují pravdivé ani kompletní zprávy.
„Neinformovali dostatečně a objektivně. Vláda tudíž ani nepodnikla některá opatření, ke kterým se přistoupilo jinde. Všude se dávaly jódové tablety, u nás nic. Jelikož jsme ale oba pracovali v této oblasti, tak se k nám určité informace přece jen dostaly,“ potvrzuje Velart. Snažili se tak alespoň varovat své známé.
„První zprávy k nám tehdy přicházely ze Švédska, protože tam v té první vlně zaznamenali radioaktivitu v ovzduší. A i u nás pak létaly helikoptéry a měřily ty hodnoty ve vzduchu, ale spíš jen informativně, vláda s tím nic nedělala,“ připomíná Velartová.
Její kolegyní byla tehdy i začínající Dana Drábová. „Pamatuju si, že v tom měření se tehdy hodně angažovala. Byla ambiciózní a věnovala tomu hodně času. Plno mých kolegů už bylo spíš postarších, měli rodiny, ale Dana byla tehdy mladá, brala i víkendové služby, lítala v té helikoptéře a měřila radiaci v ovzduší,“ vzpomíná pamětnice.
Ani jeden z manželů nezaznamenal, že by Černobylská havárie způsobila nějaké výrazné změny v jejich pracovních oborech. Možná to bylo i utajováním informací, které se nedostaly ani k odborníkům.
„Oficiálně se po Černobylu nic neměnilo. Vše, co jsme o havárii věděli, jsme i jako jaderní odborníci fakticky zjistili jen ze zpráv z ciziny, nikdo oficiálně neznal podrobnosti. Ta tragédie se nijak nepromítla do výstavby nebo nařízení ohledně jaderné energie u nás,“ potvrzuje Walter Velart.
Určitý strach z Černobylu a podcenění jeho následků je provází dodnes. Zvlášť Irenu Velartovou, která se zaměřovala právě na vliv radiace na lidské zdraví.
„Kolem roku 2000 jsem byla na operaci se žlučníkem a tehdy jsem tam potkala několik poměrně oproti mě mladých žen, které měly problémy se štítnou žlázou. A i sestry si tam šeptaly: No jo, to je z toho Černobylu... Protože tady u nás se žádný jód nedával a ta štítná žláza je na to ozáření citlivá. To podezření už budeme mít vždycky,“ dodává Velartová.
