Televize, rozhlas i noviny byly v Československu roku 1986 plně ovládané vládou a tedy komunistickou stranou. Informace o tom, co se děje v Černobylu, tato média zpočátku neměla, ani později ale neinformovala pravdivě.
Čtyřicet let po největší jaderné katastrofě v dějinách lidstva nás stále fascinuje, jak se mohlo stát, že se o ní lidé nedozvěděli včas. Klíčovou roli v tom hrála tehdejší média, která byla ve východním bloku pevně ovládaná státní mocí a tedy komunistickými diktaturami. V tomto dílu seriálu Stín atomového věku o tom vypráví historik Matěj Bílý z Akademie věd.
Že se v Rusku něco stalo, zjistili ve švédské jaderné elektrárně 28. dubna, tedy dva dny po samotné katastrofě. A teprve 29. dubna se potom všechno dostalo do médií – ovšem to, jak to média pojala, bylo velmi rozdílné na obou stranách železné opony. Mohla československá média vlastně udělat něco jiného?
Byl bych velmi skeptický v tom, že tehdejší českoslovenští novináři měli volnost v tom, jak o takto závažných tématech informovat. Ostatně typickým heslem ve vztahu k cenzuře v normalizačním Československu bylo, že nejlepší formou cenzury je kádrová politika, to znamená obsazení redakcí lidmi, kteří jsou z pohledu tehdejší komunistické moci velmi spolehliví.
Kdyby i mezi těmi prověřenými novináři chtěl některý dělat nějakou investigativu, měl by vůbec na to prostor a šanci?
Myslím si, že ne, že to je velmi ahistorický pohled na to, jak tehdejší média ve státně socialistickém, pozdně normalizačním Československu fungovala.
Když se podíváme na první zprávy, které vyšly 29. dubna, tak vypadaly velmi podobně: přejímaly agenturní zprávy sovětské agentury TASS. Nařídil československým novinářům někdo z komunistické strany, jak zpravodajství mělo vypadat?
Přiznám se, že to netuším. Řekl bych, že informací o tom, co se v Černobylu stalo, bylo velmi málo. Nedisponovalo jimi v té době, kdy československá média začala o událostech v Černobylu informovat, ani nejvyšší vedení Komunistické strany Československa. Bylo o tom podobně jako vedení dalších komunistických stran v zemích východního bloku zpraveno sovětskými představiteli se značným odstupem.
I nejvyšší představitelé, prezident a generální tajemník komunistické strany, tak měli stejně málo informací jako řadoví obyvatelé Československa?
Dá se předpokládat, že informační kanály, které měli, byly o něco sdílnější. Určitě věděli, že ta situace je poměrně závažná. Nedá se říci, že by měli tak málo informací, jaké sdělovaly ony tři věty, ze kterých se skládal první článek v Rudém právu, který o incidentu v Černobylu informoval. Ale rozhodně se nedá mluvit o tom, že by věděli, k jak rozsáhlému poškození černobylského reaktoru došlo, jak závažná je radiační situace na místě a jak náročná bude likvidace této havárie. Dá se ovšem předpokládat, že státní orgány a stejně tak stranické orgány měly v následujících dnech informace o tom, jaká je radiační situace na československém území, a v tom už se míra jejich informovanosti a informovanosti obyvatelstva rozcházela.
V pozdějších dnech se zprávy zaměřovaly na uklidňování, že radiační situace na území Československa, případně v okolí Černobylské elektrárny, se zlepšuje. Dalo by se tedy mluvit v případě dopadů o určité bagatelizační kampani?
Vůbec první zprávy o radiační situaci v Československu uváděly, že nebyla zaznamenána žádná zvýšená úroveň radiace. To se bavíme o konci dubna. V následujících dnech tisk a další média přiznávaly, že k určitému nárůstu radiace v Československu došlo. Ale zdůrazňovalo se, že radiace klesá. A typické je, že k tomu nebyla žádná expertní debata, žádné informace, které by řadovému obyvatelstvu umožňovaly orientovat se v tom, jaká radiace byla v Československu naměřena a co to vlastně znamená.
Obrovským štěstím nakonec bylo to, že jakkoliv sem ten mrak dorazil mezi 29. a 30. dubnem, tak dopady nakonec opravdu naštěstí nebyly tak vážné. Ale tam, kde chybí konkrétní informace, vzniká prostor pro dezinformace, pro šeptandu. Jak to tedy vnímali tehdejší obyvatelé?
Obecně byla v Československu roku 1986 taková společenská atmosféra, že oficiálně prezentovaným informacím v tisku, v televizi, v rozhlase se nepřikládala velká důvěryhodnost. To se nepochybně projevilo i ve vztahu k černobylské havárii. Zásadní bylo, že informace, které byly podávány oficiálními československými zdroji, a informace z neoficiálních zdrojů, ať už šířené takzvanou šeptandou, nebo zahraničními rozhlasovými stanicemi, které vysílaly v češtině – především Svobodná Evropa nebo Hlas Ameriky, se dramaticky rozcházely.
Poslech těchto rozhlasových stanic nebyl v tehdejším Československu rozhodně okrajovým jevem. Ostatně i antikomunistická opozice sdružená v Chartě 77 v otevřeném dopise tehdejšímu československému parlamentu vyzývala k větší transparentnosti ohledně informování o černobylských událostech a zmiňovala západní média. Informace, které v té době byly prezentovány v západních médiích, ostře kontrastovaly s tím, jak o Černobylu informovaly československé úřady a československá média.
Akce, kterou jste zmínil, byla organizovaná hlavně Annou Šabatovou, Janem Šternem a Martinem Paloušem, což byli tehdejší mluvčí Charty 77. Jaká byla reakce úřadů?
V zásadě nulová. Ten dopis nebyl oficiálně nikde zveřejněn, byl šířen v samizdatu spolu s dalšími dokumenty Charty, vyšel v několika exilových periodikách, ale samozřejmě se mu nedostávala žádná publicita. Ostatně tendence snižovat publicitu černobylských událostí byla jednou z prvních strategií československých úřadů.
Pokud se podíváme na vůbec první zmínku o černobylské havárii v hlavním tehdejším československém deníku Rudém právu, vydávaném komunistickou stranou, tak se jednalo o kratičkou zprávu na předposlední straně. Navíc, kdo měl v ruce Rudé právo, tak ví, jak nepřehledný byl jeho formát, takže tato zpráva mohla velmi snadno zapadnout. A v zásadě podobný formát měly zprávy o Černobylu i v následujících dnech, byť tedy byly o něco sdílnější než ona úvodní zpráva o třech nebo čtyřech větách.
Měli jsme možnost v rámci přípravy tohoto seriálu mluvit i s ukrajinským likvidátorem Alexandrem Kupným, který tu situaci zažil v Sovětském svazu. A on zmiňoval: „My jsme věděli, že nám lžou, že nám neříkají celou pravdu, ale netušili jsme, že nám lžou až tolik.“ Jak na to informování vzpomíná vaše rodina? Protože vy jste se narodil pár dní po černobylské katastrofě.
Byl to typický příklad, jakým způsobem se šířily neoficiální informace, to znamená formou takzvané „šuškandy“. Moje matka v poslední fázi těhotenství byla varována osobou, která byla blízká naší rodině, abychom rozhodně nevěřili oficiálním zprávám. Radiační situace podle toho člověka byla podstatně horší, než úřady připouštěly, takže mí rodiče tomu uzpůsobili chování, to znamená omezili konzumaci některých potravin, pohyb v otevřeném prostoru a tak dále.
Více se dozvíte v podcastu, který si můžete přehrát na všech podcastových platformách.
