U katastrofy Černobylské jaderné elektrárny se nedá najít jedna příčina. Bylo jich totiž vzhledem k nekompetenci komunistického režimu tolik, že by to vydalo na zvláštní pořad. Tady je.
Stačila jediná noc k tomu, aby se z „nejbezpečnějšího atomového reaktoru na světě“ stala radiaci vyzařující ruina. Co přesně se té noci stalo, vysvětluje Lenka Frýbortová z Fakulty jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT v Praze.
Šéfkonstruktér černobylského typu reaktoru Anatolij Alexandrov o něm řekl, že z jeho pohledu byl bezpečný zhruba jako samovar a že by ho klidně postavil na Rudé náměstí. Byly tyto reaktory bezpečné jako samovar?
Minimálně do té noci si to všichni mysleli. Na druhou stranu samovar taky může v důsledku narůstajícího tlaku vybuchnout, takže je to otázka.
Postavila byste takový reaktor na Rudé náměstí, anebo případně na Václavské náměstí?
Na Václavské náměstí určitě ne. A konkrétně u těch reaktorů typu RBMK vlastně ani nevím, jestli bych je ještě v dnešní době někde stavěla. Pokud bychom se bavili o moderních elektrárnách, tlakovodních třeba, které máme v České republice, tak opět na Václavské náměstí asi ne, přece jenom to má nějakou atmosféru, kterou by ta elektrárna narušila. Ale když to otočím, nevadilo by mi bydlet u jaderné elektrárny.
Sověti věděli, že reaktor je problematický
Vědělo se v sovětském jaderném průmyslu o možných rizicích tohoto konkrétního typu reaktoru?
To asi záleží, na jaké pozici ten daný člověk pracoval. Obecně na nejvyšších pozicích, nebo řekněme na pozicích vývojářů, se vědělo, že tento reaktor má vývojové i designové problémy. Vědělo se, že výkon je velmi nestabilní na nižších hodnotách. Vědělo se, že existuje takzvaný kladný dutinový koeficient reaktivity, ale nevěděli to operátoři, nevěděli to lidé, kteří ten reaktor obsluhovali. A to nejenom osudnou noc, ale ani ty předchozí noci. Nevěděli, že už došlo k nějakým incidentům na jiných reaktorech.
Vědělo se například o incidentu, který se stal už jedenáct let předtím na Leningradské jaderné elektrárně? Mimochodem je to elektrárna, která s těmito, byť modernizovanými, typy reaktorů funguje dodnes. Tehdy to byl velmi závažný incident.
Ano a bylo to přesně tak, jak jsem říkala: věděli to jen někteří. Nevěděli to ti, kteří to potřebovali vědět, aby dokázali posoudit důsledky svých rozhodnutí na té blokové dozorně. Protože bohužel operátoři, kteří tam pracovali, neměli úplně komplexní znalosti toho, jak jsou některé jevy provázané, takže nevěděli, proč některé věci jsou důležité. Takže si mohli dovolit třeba nerespektovat nějaké pravidlo, protože nevěděli, že to má nějaké další důsledky, které mohou být velmi závažné.
Jinými slovy, z manuálů věděli, co mají dělat, ale často nevěděli proč něco nemají dělat.
Přesně tak.
Incident z roku 1975 obsahoval i vypuštění radioaktivních látek volně do prostředí, a to z elektrárny, která byla zhruba padesát kilometrů od tehdejšího Leningradu, dnes Petrohradu.
Přesně tak. Nicméně je potřeba podotknout, že z hlediska závažnosti se bavíme o úplně jiné události. Byla to ale jedna z těch událostí, která potvrdila, že tam jsou nějaké problémy designu, že může dojít k událostem, které jsou nežádoucí. A konkrétně tady došlo, jestli se nepletu, k destrukci jednoho palivového kanálu. Pak byly další události na třetím bloku Černobylské elektrárny, kde také došlo k nějakým problémům právě s kladným dutinovým koeficientem reaktivity.
Jeden muž, dvě jaderné katastrofy
Další spojitost mezi tímto incidentem z roku 1975 a tím v Černobylu je osoba Vitalije Borce. To byl člověk, který leningradský incident viděl, a zároveň to byl člověk, který připravoval onen konkrétní experiment, který se stal pro Černobyl osudovým. Když popisoval svému kolegovi, co se tehdy v roce 1975 stalo, tak to připodobnil k tomu, jako kdyby rozjel auto do pomalých rychlostí a pak v momentě, kdy šlápnul na brzdu, tak to auto začalo naopak zrychlovat. Že zhruba takto, v tomto principu, se reaktor RBMK choval. Nicméně, pojďme do Černobylu, do konkrétního času, kdy se osudový experiment připravoval. V čem spočíval?
Nebyl to experiment, šlo vlastně o test. Abych to vysvětlila, začnu od začátku. Aktivní zónu reaktoru musíte chladit za všech okolností. Za provozu i při odstaveném reaktoru. Abyste mohli chladit, potřebujete nějaká čerpadla. Čerpadla potřebují elektrickou energii. A z tohohle pohledu ty reaktory jsou do jisté míry velmi zranitelné, protože když ztratíte vnější napájení, tak nějakou dobu trvá, než naběhnou záložní diesely. Konkrétně v případě Černobylu to bylo nějakých 40 až 50 sekund.
Test, který mimochodem měl být proveden už při spuštění elektrárny, ale tehdy to bylo neúspěšné, měl dokázat, že turbína, která se bude ještě stále dotáčet po výpadku elektrického proudu, bude schopna pohánět hlavní cirkulační čerpadla, a tím pádem prohánět vodu reaktorem nezbytných čtyřicet sekund, než naběhnou diesel generátory.
Aby test mohli realizovat, potřebovali snížit výkon. Problém byl, že tento test byl považován za záležitost elektrotechniků. Vůbec se neřešilo, jestli a jaké dopady může mít na jaderný reaktor. V dnešní době bychom řekli, že neproběhla analýza rizika. Nebyly zhodnocené důsledky pro jadernou bezpečnost. Nicméně v té době to brali jinak: elektrikáři to prostě přepojí, zkontrolujeme, že to funguje, odstavíme, hotovo. Takže takhle to mělo nějakým způsobem vypadat.
První zádrhel samotného experimentu byl v tom, že přišel požadavek z Kyjeva, že nemohou odstavit reaktor, protože je potřeba ještě dodávat elektrickou energii. To znamená, přibližně 24 hodin před havárií začaly přípravy. Postupně začali snižovat výkon, začali se připravovat na provedení testu, dostali se na nějakých padesát procent, což odpovídá asi 1600 megawattů. A v tu chvíli přišel požadavek na to, že musí počkat, že je potřeba dále dodávat elektrickou energii. A tohle zdržení trvalo asi osm hodin.
A to už se projevily první problémy a náznaky toho, jak vlastně fungoval přístup k provozu reaktoru. Zaprvé, už v té době odpojili některé bezpečnostní systémy, protože součástí testu byla blokace poměrně různých a mnoha bezpečnostních ochranných signálů, které by v případě problému reaktor zastavily. Ale pokud by došlo k aktivaci ochranného signálu, tak by to přerušilo test, tím pádem by test byl zase neúspěšný. Tyto ochranné signály tedy zablokovali a pak osm hodin provozovali reaktor bez dostupných bezpečnostních systémů.
Další věc byla, že kvůli zdržení se vyměnila směna. Lidé, kteří přišli do práce, předpokládali, že jdou k odstavenému reaktoru. Místo toho se dozvěděli, že reaktor je pořád na výkonu, budou provádět test, o kterém neslyšeli a na který nebyli připraveni.
Co se dělo dál? Poslechněte si celý díl podcastu na podcastových platformách:
