Bývala krásná a slavná. Lidé z okolí přicházeli ve svátečních šatech a tancovali do rána. S lodičkami v rukou se pak ženy a dívky vracely na boso přes kopce do svých chalup. Tančírna v Račím údolí pod Rychlebskými horami byla perlou této části Sudet. Pak Češi vyhnali Němce a Sudety zpustly. Ještě nedávno byla Tančírna ruinou. „Centrum je tam, kde si ho vytvoříte,“ říká výtvarnice Zdeňka Morávková z Tančírny. Spolu s dalšími lidmi z Javornicka udělala Tančírnu zase krásnou a slavnou.
Jaký byl v Tančírně rok 2017?
Letos se nám dařilo. Poznali jsme, že o Tančírně už ví hodně lidí v celé republice. Jsou to takové maličkosti, které mi dělaly radost. Na koncert písničkáře Oldřicha Janoty přijel pár až z Uherského Hradiště a rovnou si tady v Rychlebských horách udělali vandr.
Často k nám odněkud z Jeseníků sestoupili lidé a říkali, že když se ptali, kam by ještě mohli zajít, všichni jim radili Tančírnu. Smáli se, že máme skvělé píárko, když si nahoře platíme lidi, aby turisty posílali do Tančírny.
Takže už je slavná.
Je to fajn. Už můžeme stát na vlastních nohou a nejsme závislí jen na nějaké podpoře.
Co se dělá v Tančírně v zimě?
V zimě máme pauzu. Tančírna se nedá vytopit, takže jsme odkázáni na prostor pro několik desítek lidí v přízemí, kde děláme besedy a různá setkání. Dosud jsme se zaměřovali na historii a osobnosti našeho sudetského kraje. Měli jsme tu pamětníky, archeologa, historiky z archivu.
V příštím roce to chci pojmout trochu aktivisticky. Budu zvát lidi, kteří se v Česku podílejí na něčem zajímavém, aby tady přednášeli.
Patří mezi ně třeba kavárník Ondřej Kobza, který se v Praze aktivně stará o veřejný prostor. Nebo Veronika Hurdová známá tím, že provozuje blog Krkavčí matka. Když čekala třetí dítě, manžel jí tragicky zemřel a ona moc hezky popisuje, jak se s tím vyrovnává, jak tu obrovskou změnu ve svém životě překonala, ale také co pozitivního se může v životě člověka dít. Takové lidi stojí zato do Tančírny v Rychlebských horách pozvat.
Daří se to? Chtějí přijet?
Už domlouváme termíny. Lidé sem chtějí jezdit. To se právě letos hodně změnilo. Už nás hromadně oslovují známí hudebníci. Hlásí se, že chtějí v Tančírně hrát. Připadá jim sice, že jsme někde na konci světa, ale pochopili, že ten náš prostor je výjimečný. Tančírna v Račím údolí už je prostě dobrá značka. Muzikanti a kapely jsou tam v kvalitní společnosti.
Jak je to tedy s tím vaším koncem světa?
Všem říkám, že to není konec světa, ale začátek. Historicky býval Javornický výběžek navázaný na Vratislav. Měli tady své letní sídlo vratislavští biskupové. Ten region byl velmi bohatý, protože Vratislav významně dotovala a díky tomu vznikla také Tančírna. Ovšem nejen tančírna, ale také zámek na Jánském vrchu nad Javorníkem a spousta dalších staveb, takže náš kraj býval letním zázemím dnešní Wroclawi.
Žila na různých místech v Česku i v zahraničí. Cestovala po celém světě. Nakonec se s manželem usadili v osadě Zálesí v Rychlebských horách a založili rodinu. Výtvarnice Zdeňka Morávková pracuje v kulturním centru Tančírna v Račím údolí, kde má na starosti program. Aktivní je však v celém regionu. V Bílé Vodě spolupracovala na vzniku křížové cesty s keramickými plastikami zobrazujícími úděl člověka v krajině Sudet. Na hřebeni nad Zálesím opravila s manželem a přáteli malou kapli. Přeměnili ji na galerii.
Však nás už také Poláci vnímají jako místo, kam je dobré jezdit. Jsou v tom velmi akční a Tančírnu také objevili. Pro lidi z Brna nebo Prahy jsme zase atraktivní tím, že je možné se v Rychlebských horách na nějakou dobu prostě ztratit a vypnout. Doslova. Na mnoha místech tady totiž často není ani signál.
U Pražáků a Brňáků vám to asi dělá dobrou image, pokud si myslí, že jste zapadákov. Takže bych řekl, že jim to ani moc nevymlouváte. To byste byli sami proti sobě.
Rozhodně jim to nevymlouváme. Současně ale děláme všechno tak, abychom tady z Tančírny a okolí naopak vytvořili určité centrum. Pořádáme česko-německý festival, který jsme záměrně pojmenovali ‚V centru‘.
Centrum je totiž všude, kde si ho dokážete udělat. Záleží jen na tom rozhodnutí. Pokud chci, aby centrum bylo tady, tak si ho tu prostě vytvořím. Tím pak mohu ovlivnit i další lidi, aby to tak začali vnímat. Může to znít namyšleně. Jako že budujeme druhou Prahu. Tak to ale nemyslím.
Znáte v Česku podobná místa, která se stala těmi centry na okraji, jako u vás?
Vzniklo jich už dost a přibývají další. Minulý rok jsem začala sledovat, jak se to probouzí. Hodně se to týká Sudet, ale možná i jiných míst. Překvapila mne třeba proměna vesnice Valeč v západních Čechách. Poprvé jsem tam byla někdy před dvaceti lety. Tehdy to také bylo ‚middle nowhere‘, místo uprostřed ničeho. Zanedbaný zámek, barokní sochy a široko daleko nic. Teď už to ale žije. Přistěhovali se tam lidé, začali hospodařit, obnovují jabloňové sady.
Zajímá mne také místo, které se jmenuje Prameny. Přestěhoval se tam člověk napojený na lidi z kultury a dalších oborů. Pořádá festivaly s přednáškami třeba z antropologie. Říkala jsem si, kdo tam asi na takovou přednášku může přijít? Ale daří se to.
Kdybych zrovna neměla nějakou vlastní akci v Tančírně, asi bych tam jela, přestože je to přes celou republiku. Takže vnímám, že se něco velmi pozitivního děje. Byť to teď tak v Česku na první pohled nevypadá.
Různé pokusy oživit pohraničí vznikaly už v devadesátých letech. Novousedlíci s nadšením přišli, zjistili, že to nezvládnou a zase odešli. Čím to je, že se to teď daří?
Je to souhra několika okolností. Například naše rodina není bezvýhradně závislá na obživě, kterou bychom měli přímo tady. To nám dává svobodu. A nejsme v tom sami. Řada lidí pracuje přes internet a mají zakázky po celém světe. Ať už prodávají zboží přes e-shop a posílají zboží třeba někam do Ameriky, nebo se živí reklamou, jako můj muž. Možnosti internetu jsou obrovské.
Česko-německý festival pořádá Tančírna v Račím údolí ve spolupráci s Němkou Serafine Lindemann. Její matka se v roce 1920 narodila na Javornicku. Žije v Hamburku a stala se pravidelným účastníkem festivalu. Pamatuje předválečnou dobu, kdy česko-německé vztahy v Sudetech ještě normálně fungovaly. Mluví česky i německy. Její dcera Serafine Lindemann je kurátorkou a zajímá se o výtvarné umění. Spolu se Zdeňkou Morávkovou hledá na Javornicku lidi, se kterými by se prostřednictvím umění mohla znovu zabývat tématem Sudet. První festival se podařilo uspořádat v roce 2015.
Takže máme stabilní příjem a nejsme přímo závislí na hospodářské situaci tohoto kraje. On se totiž o ten kraj nikdo moc nestará. Stát na pohraničí pořád víceméně kašle. Hodně však pomohl vstup do Evropské unie. To je další faktor, proč tady mají nově příchozí větší šance než v těch devadesátých letech.
V Sudetech hrají evropské dotace obrovskou roli. Možná by se našlo i něco negativního, ale tady byly použity velmi účelně. Tančírna je toho skvělým příkladem.
Důležitá je také skutečnost, že přišla doba, kdy Češi začínají znovu cítit nadšení z pěkných míst ve své vlastní zemi. Už jsou do jisté míry vycestovaní a nemají pocit, že třeba až v Jižní Americe objeví něco zásadního. Klidně jedou do českých hor a užijí si to stejně dobře, nebo lépe než někde daleko v cizině.
Budujete své nové centrum na konci světa a současně k tomu díky internetu využíváte výhody globalizace. Není to paradox?
Není. Vnímám to jako možná jedinou naději pro venkov. Nejen český, ale vůbec evropský. Venkov se vylidňuje a práce na dálku je možná jediný způsob, jak lidi na vesnici udržet.
Neumím si představit, že by se všichni dokázali uživit hospodařením. Část našich přátel se o to snaží, ovšem je to pro ně spíš takový přivýdělek. Znám tady jenom jednu rodinu, která se hospodařením uživí úplně.
Co dělají?
Mají farmu. Pěstují brambory a měsíček lékařský, který prodávají různým firmám na výrobu léčiv. Chovají krávy a kozy, takže si hodně potravin vyrábějí sami pro sebe. Rozhodně neplánují, že budou mít někdy luxusní auto, nebo že budou jezdit na přepychové dovolené. Jsou spojení s místem, které obývají, a žijí skromně.
Jejich životní styl zapadá do toho, co popisuje Hana Librová ve své známé knize o dobrovolné skromnosti ‚Pestří a zelení‘. Mají krásný pestrý život. Lidé, kteří mají jiné představy, by však jistě měli pocit, že takhle strádají.
Mně se váš život také jeví jako velmi pestrý. Pořád děláte nové věci. O něco se pokoušíte. Získala jste letos nějakou novou zkušenost?
Pochopila jsem, že pokud tady chci zůstat, je nutné pečovat o vztahy s lidmi kolem sebe. Jako všude jinde se tu vztahy rodí a zase zanikají. Ovšem tady je mnohem zásadnější, jak ten vztah vybudujete.
Když jsem žila ve městě a přestala jsem si s někým rozumět, bylo to méně důležité. Trochu to zveličuji, ale nemělo to nějaký zásadní dopad na to, jak se budu cítit. Ovšem pokud tady nějaké vztahy končí, protože si přestanu s lidmi rozumět, může to můj život velmi ovlivnit. Nejen soukromý život, ale i ten veřejný.
Současně je ovšem důležité, být v těch vztazích autentický. Nemělo by to vést k tomu, že se začnete nějak ohýbat nebo krčit jenom proto, aby to nějak plynulo.
To mně přijde asi výrazně těžší než ve městě. Lidí je tady málo a všichni, kteří jsou aktivní, se znají. Takže jsme jako pod lupou. Je to typický venkov, ale na mne to výrazně dolehlo až letos. Ve městě bych byla asi mnohem radikálnější ve snaze něco prosadit.
Jaké vztahy máte s lidmi, kteří v Rychlebských horách žili už dávno před vámi? Mám na mysli potomky osadníků z poválečné doby, kteří se nastěhovali do německých chalup.
Většinou velmi dobré. Dávají najevo, že si váží toho, co tady děláme. Snad jedinou výjimkou je právě ten česko-německý festival. Lidé se ptají, proč protežujeme Němce. Proč zveme umělce z Německa, když přece máme dost českých.
Někdy vůbec nepochopí, že jde o moment setkávání. A ne o kádrování podle národnosti. Občas se stane, že dojde k nějakému takovému nedorozumění. Většinou mám ale takovou zkušenost, že když ti lidé najdou odvahu, nepíšou to jenom někam na web, ale osobně přijdou, hned si to vyjasníme.
Nakolik je pro vás důležitá historie kraje a osudy lidí, kteří v něm kdysi žili?
Naprosto. Díky česko-německému festivalu se pořád rozšiřují moje kontakty do Německa. Potkávám v Německu stále více lidí, kteří mají předky v Česku. Mám v tomhle smyslu z letošního roku velký osobní zážitek.
U nás v Zálesí stával kdysi barokní kostel svaté Barbory. V roce 1989 byl zbořen. Zůstala tam jenom suť, ale také krásný německý hřbitov, který bude vyhlášen kulturní památkou. Suť toho kostela zarostla křovím, lidé tam založili černou skládku. V rámci festivalu ‚V centru‘ jsme se rozhodli na tom místě nějak pracovat.
Sešlo se tam několik umělců z české i německé strany. Architekti ve spolupráci s Němkou Manuelou Hartel, která dělá performance, tam postavili ‚Bránu pro Barborku‘. Podle kostela svaté Barbory. Postavili bránu s houpačkou a na ní měla Manuela noční performanci, při které zpívala svou báseň. Přišlo hodně lidí, a to místo začalo být velmi navštěvované.
Pořád sem někdo jezdil a ptal se, kde je ten kostel. Všimli si toho naši přátelé z letní Prázdninové školy Lipnice, kteří pořádají zážitkové kurzy, a přivedli sem lidi na kurz nazvaný Genius loci. Pozvali také místní obyvatele, chalupáře, prostě všechny, kteří mají se Zálesím a okolím něco společného.
A přišel také pan Schiedeck. To je poslední Němec, o kterém víme, že se v Zálesí narodil. Stáli jsme v kruhu a každý měl říct, kde se narodil a jak se sem dostal. Velmi staří lidé, mladí i děti. Byli jsme tam společně a dávalo nám to ohromný smysl.
Máte vůbec ještě čas malovat?
Neměla jsem. Pro Národní galerii jsem ovšem v létě pořádala malířský plenér a tam mi to docvaklo. Pořád dávám příležitosti druhým lidem a jen velmi málo sobě. Ten plenér se velmi vydařil. Byli tam šikovní lidé, mnozí se rozmalovali a měla jsem z toho radost. Ovšem uvědomila jsem si, že vůbec nekrmím svoji duši. V listopadu jsem si to pak u nás v domě přeskládala, vytvořila jsem si malý ateliér a začala malovat.
Do čeho se pustíte?
Nikdy jsem neměla moc ráda abstraktní tvorbu. Přišlo mi to trochu jako manýra. Teď mám ale potřebu namalovat pravdu. Udělala jsem už nějaké skici a zkouším, jak by se dala pravda zobrazit. Tím se teď zabývám.
