„Jeden člověk? Za tři dny?“ divili se lidé v ulicích Prahy, když se letos setkali se zvláštním tvorem Homo cucullus. Osoba ověšená obaly, jež průměrný Čech vyprodukuje za tři dny, byla petkami a pytlíky zcela zahalena. „Obchodníci jsou schopni nabízet třeba vejce bez skořápky. Žloutek s bílkem zabalí do tetrapaku a tvrdí zákazníkům, že pro ně dělají to nejlepší. Svět se přitom topí v odpadech,“ říká v rozhovoru Petr Hanzel, spoluzakladatel iniciativy Bezobalu, která v roce 2017 otevřela už druhou bezobalovou prodejnu a během kampaně vypustila do pražských ulic Hominidae cuculli, neboli „lid obalový“.
Možná také díky vaší kampani se v uplynulém roce začala česká média věnovat problému s odpady častěji, než tomu bylo dříve. Alespoň rešerše to potvrzují. Jaká je vaše zkušenost se současným trendem?
Nemám přesně přehled, v jakém poměru je v médiích zpravodajství o bezodpadovém hospodaření vůči tomu odpadovému… Odpadové mne až tolik nezajímá. Ale obecně máte pravdu. Informací o problémech se záplavou obalů, ve kterých se svět topí, skutečně přibývá. Média i veřejnost se o ně začínají zajímat více než dosud. Například studie o tom, že v roce 2050 bude v oceánech více plastu než ryb, v médiích a na sociálních sítích hodně rezonovala. Zdá se, že v zemích západního střihu je to zřetelný trend. Jakmile se zvyšuje životní úroveň, mají lidé více času zabývat se otázkami životního prostředí.
Ovšem v zemích, které na tom nejsou tak dobře, to neplatí. Měl jsem letos přednášku pro skupinu aktivistů z Ukrajiny a mluvili jsme o tom, že na Ukrajině větší část obyvatel ještě ani netuší, co je to třídění odpadu a recyklace. Takže tam v médiích informace třeba o plastových mikročásticích ve vodě nebo trendech Zero Waste asi moc často nenajdeme.
Co jste aktivistům z Ukrajiny přednášel?
Byli to mladí lidé se zájmem změnit něco k lepšímu v místě, ve kterém žijí. Bavili jsme se o našich zkušenostech, o tom, že je možné začít úplně od nuly a založit malé podnikání s krámkem, ve kterém bude zboží bez obalů. Není to sice mašina na peníze, ale dá se v tom podnikat a budovat na tom skromnou živnost.
Co vás k projektu Bezobalu přivedlo?
Někdy před pěti lety jsem se vrátil z pobytu v zahraničí a viděl tehdy nový dokumentární film o plýtvání jídlem. Jmenuje se ‚Z popelnice do lednice‘. To mi otevřelo oči. Do té doby jsem si vůbec neuvědomoval, jak rozsáhlý globální problém to je. V kontrastu se skutečností, že velká část světa trpí hladem, mně přišlo absurdní, že se třetina až polovina jídla vyhodí. Promítali jsme si ten dokument s přáteli několikrát a začali vymýšlet, co s tím budeme dělat.
Založili jsme iniciativu ‚Zachraň jídlo‘ a uspořádali na Václaváku happening. Z potravin, které by se jinak vyhodily, jsme uvařili oběd pro tisíc lidí a rozdávali ho tam zdarma. To byl takový první výrazný moment, kdy jsme se sami za sebe pokusili vyslat o těch problémech veřejnosti nějakou zprávu.
Ve stejné době začal také vznikat projekt ‚Bezobalu‘, kdy jsme zase s partou jiných lidí chtěli udělat něco dalšího, čím bychom mohli zmenšit ty hromady odpadů, které v domácnosti produkujeme. Jedna kamarádka nám vyprávěla o prodejně Unpackaged v Londýně, kde se vše prodávalo pouze na váhu a bez obalů. Funguje tam asi od roku 2006. Tohle nám připadalo skvělé a rozhodli jsme se, že se do něčeho podobného pustíme taky.
Takže jste otevřeli prodejnu?
Bylo to v roce 2014 a šlo nejprve o takový obchůdek spíše jen pro komunitu lidí, která už tady byla a přemýšlela o těch problémech stejně jako my. Postupně ale začali přicházet další zákazníci a byl to vlastně první obchod svého druhu v České republice.
Spoluzakladatel a šéf iniciativy Bezobalu, která usiluje o co nejmenší produkci komunálního odpadu. V roce 2016 uspořádal Petr Hanzel s kolegy konferenci o Zero Waste. Pozvali světovou ikonu tohoto životního stylu Američanku Bea Johnson, která dokáže celoroční odpad své čtyřčlenné rodiny vměstnat do jediné zavařovací sklenice. Díky konferenci byla přeložena i její kniha Domácnost bez odpadu.
Zpočátku jsme vlastně dělali výzkum. Testovali jsme, jak to může fungovat, sháněli jsme dodavatele, kteří jsou schopní zásobovat obchod zboží bez vlastních obalů. Museli jsme řešit legislativní a hygienické předpisy. Prostě všechny tyhle věci, se kterými jsme se museli poprat, aby bylo všechno, jak má být a úředníci nám to hned nezavřeli. Bylo s tím hodně práce, ale vyšlapali jsme cestu.
Kromě toho, že jste měli nějaké informace o tom obchodě Londýně, jeli jste si prodejny bez obalů někam prohlédnout?
Koupil jsem si mezinárodní jízdenku na vlak a vyjel na cestu přes Německo, Dánsko, Norsko a Švédsko. Na druhou průzkumnou výpravu jsem pak vyrazil do Itálie. Tam už je takových obchodů více. Projel jsem několik měst, potkal se s majiteli, vyptával se co a jak.
Co jste tam viděl?
Majitelé jsou vesměs výrazné a zajímavé osobnosti. Lidé, kteří původně dělali něco jiného, ale tohle je chytlo a dává jim to větší smysl. V Itálii vycházejí bezobalové trendy do značné míry z tradice. Lidé si tam velmi potrpí na místní potraviny a to jde s prodejem bez obalu dobře dohromady. Většina bezobalových obchodů v Itálii má dodavatele z okruhu maximálně sedmdesát kilometrů. Říkají tomu ‚chilometro zero‘ a pro nás to zní jako sen. Především v severní Itálii totiž zemědělci dokáží vypěstovat téměř cokoli. Takže například i rýži tam mohou zákazníci nakoupit od místních dodavatelů.
Vy zase můžete z lokálních zdrojů prodávat řepku.
To je samozřejmě další téma. Důsledkem toho, jak české zemědělství vypadá, je u nás variabilita producentů malá. Přesto už jsme ale našli dodavatelů poměrně hodně. Sami se nám postupně začali ozývat a dnes jich máme okolo pětasedmdesáti. Z okruhu sedmdesáti kilometrů od prodejny samozřejmě všichni nejsou. Ovšem zjistili jsme například, že se v Česku pěstují třeba i skvělé luštěniny.
Jiný velmi šikovný podnikatel z Moravy nám zase dodává výbornou čistou čokoládu. A není to obchodník, který by čokoládu dovážel. On ji sám vyrábí. Máme několik dodavatelů, kteří už patří na české poměry mezi velké firmy. Snaží se vyrábět své zboží zásadně z domácí produkce, převážně v bio kvalitě. Pak máme střední dodavatele, až po ty úplně malinké, kteří nám každý rok prodají třeba jen několik kilogramů ořechů.
Dokážete si na sebe vydělat?
Ten první obchod z roku 2014 už je více než rok v černých číslech. Letos jsme otevřeli nový, podstatně větší, který teď rozjíždíme. Současně ten obchod slouží jako školící centrum. To je důležité. Postupně tam budeme školit zájemce z celé republiky, kteří chtějí vlastní bezobalové obchody otevřít. První školení jsme rozjeli už letos. Máme na to malý grant od ministerstva životního prostředí a budeme v tom pokračovat i v roce 2018. Zadarmo to dělat nemůžeme, proto se snažíme sehnat na to dotace, aby ta školení byla pro zájemce finančně dostupnější.
Co je to za lidi, kteří se k vám hlásí do učení?
Letos přijeli z Jihlavy, z Opavy, z Olomouce, z Prahy. Takže pestrá směs z celé republiky. A v Jihlavě už dokonce stihli letos otevřít. Tam se do toho pustily dvě mladé sestry. Vlítly do toho úplně po hlavě, bez jakýchkoli zkušeností s podnikáním. Jsou ale přesvědčené, že to chtějí dělat a za pár měsíců po školení už měly svůj obchod. Držím jim palce a jsem zvědavý, jak to bude v takovém menším městě fungovat.
Jak pro své prodejny získáváte zákazníky?
Snažíme se třeba dělat kampaně. Upoutat pozornost. Vytvořili jsme takové bizarní postavy. Říkáme jim lidé obaloví neboli Hominidae cuculli a sklidili jsme s nimi ohromný úspěch. Chodili ulicemi, lidé se za nimi otáčeli, fotili se s nimi, chtěli si povídat. Fungovalo to náramně.
Kdo je Homo cucullus?
Je to živý člověk obalený plastovým odpadem, který se rovná třídennímu odpadu průměrného Čecha. Je toho dost. Homo cucullus je do toho plastu zabalený úplně celý. Ptáme se lidí na ulici, jestli vědí, za jak dlouho jeden člověk vyprodukuje tolik odpadu. Odhadují, že tak za týden, čtrnáct dnů. Jsou pak velmi překvapení, když jim to prozradíme. Loni jsme tento koncept otestovali a letos pustili kampaň.
Dělali jsme osvětu a současně sháněli peníze na nový obchod. Ukázalo se, že to byl dobrý nápad. Pěkně se to všechno propojilo. Na Hithitu jsme potom vybrali skoro milion dvě stě tisíc a přispělo nám asi devatenáct set dárců. Byla to na Hithitu čtvrtá nejúspěšnější sbírka.
Kolik máte v obchodě lidí?
Dva prodavače a jednu provozní. Jsou to naši zaměstnanci. Ta ryze komunitní fáze, kdy nám v obchodě pomáhali dobrovolníci, je už za námi. Teď sháníme dobrovolné pomocníky hlavně na nějaké akce, jakou byla třeba naše kampaň v ulicích.
Stále fungujete jako neziskovka?
Ano. Pro novou prodejnu už jsme ale založili společnost s ručením omezeným. Hlavně proto, abychom dokázali, že bezobalový obchod může fungovat samostatně a je životaschopný bez nějakých grantů a dotací. Peníze, které vydělá, budeme vracet do neziskovky na kampaně, školení a osvětu.
Co vlastně nabízíte v regálech?
Sortiment už máme opravdu slušný. Kromě sušených potravin, které jsme letos rozšířili o další položky, máme také potraviny čerstvé. Ovoce, zeleninu, pečivo, mléčné výrobky, nápoje a podobné věci.
Z Česka?
Čerstvé věci jsou všechny z Česka. Nápoje a mléko prodáváme ve vratných obalech, na které vybíráme zálohu. Funguje to úplně stejně, jako kdysi. Koupíte si mléko ve flašce a pak ji přinesete zase zpátky. Dodavatelé už nám mléko v těch lahvích přivážejí. Kromě potravin nabízíme také drogerii. Můžete si načepovat šampón nebo mýdlo. Odsypat si prací prášek. Také máme krémy a kosmetiku. Ty jsou ve vratných obalech podobně jako mléko.
Vajíčka máte taky?
Máme.
Bez skořápek?
Ne, ne. Ve skořápce. Vejce bez skořápek jsou ale neuvěřitelnou absurditou konvenčních obchodů s potravinami. Skořápka je pro vajíčko přece ten nejlepší obal. Vymyslela ho sama příroda. Výrobci ale přišli s tím, že je lepší prodávat vejce bez skořápky v umělých obalech. A přesvědčují zákazníky, že je to pro ně takhle lepší. Hospodyně už se prý nemusí obávat kousků skořápek v těstě a tak dál. Stačí jen otevřít tetrapak, vylít vejce na pánev a smažit omeletu. Je to úplně postavené na hlavu. Dokonce i banány už se na trhu objevily oloupané a bez slupky. V plastovém obalu. Samozřejmě.
Proč to výrobci dělají?
Je to prostě takový trend. Přesvědčit zákazníka, že se o něj výrobci a obchodníci dobře starají. Že pro něj chtějí to nejlepší. Že mají něco „navíc“. I kdyby to bylo ve skutečnosti na úkor přirozené kvality potravin, protože do nich musí přidat spoustu konzervantů a podobně.
Kdo k vám chodí nakupovat?
Je to hodně barevná paleta lidí. Zpočátku jsme předpokládali, že to budou spíš zákazníci s alternativním způsobem života. Lidé podobně smýšlející jako my. Ti samozřejmě u nás nakupují také, jinak ale naše předpoklady neplatí. Máme stálé zákazníky, kteří chodí v drahém značkovém oblečení. Mámy na mateřské či sporťáky dbající na zdravou výživu. Dámičky v lodičkách a kostýmech. Byznysmeni v přepychových kabátech.
Najdou se mezi vašimi movitými zákazníky lidé, kteří obchod bez obalu podpoří i jinak, než nákupem?
Máme takové štamgasty. Jeden pán nám třeba koupil do skladu novou pokladnu. Stála padesát tisíc.
Štamgasty říkáte?
Jistě. Mnoho zákazníků se k nám vrací. V tom je asi hlavní smysl toho, co děláme. Změnit zažité návyky lidí. Naši štamgasti nám říkají, že už se při nákupu v klasickém obchodě necítí dobře. Už jim to přijde divné, koupit dvacet deka sušenek v obrovské krabici, která je z poloviny prázdná. Nechtějí už strkat všechno do plastových pytlíků, které potom vyhodí. Už je to prostě netáhne. Kouzlo konvenčního marketingu u nich pominulo.
To vás musí ohromně motivovat.
Samozřejmě, že z toho máme radost.
A co vás demotivuje? Necítíte někdy bezmoc, když vidíte ty přeplněné nákupní vozíky? Banány v plastu? Vejce v tetrapaku? Asi mi teď vysvětlíte, že každý musí začít sám u sebe, že jen tak to změníme a tak dál. Ovšem přece jen, s jakým pocitem sledujete ty nekonečné zástupy lidí v supermarketech?
To nevím. Já tam nechodím. Bezmoc necítím. I cesta je cíl a uvědomělých spotřebitelů na ní stále přibývá.
Jak vy sám jste letos ve svých bezobalových výkonech pokročil? Kde máte nastavenou laťku? Měříte si to nějak?
Neměřím. Beru to spíše intuitivně. Vidím, že odpadu, který se doma hromadí, je průběžně opravdu čím dál méně. A jak se rozšiřuje sortiment v našem obchodě, tak nemám potřebu nakupovat zboží někde jinde v obalech. Průměrná produkce odpadu na jednoho Čecha je asi tři sta čtyřicet kilo ročně. Můj odpad se ještě do zavařovačky asi nevejde, ale odhaduji, že do metráku se určitě vejdu.
