Hranice mezi Sudety a zbytkem Česka je sice už dávno historií, viditelná však zůstává. Oblast postihla válka a vysídlení Čechů, po válce naopak odsun Němců a příchod nových obyvatel. Bývalé Sudety mají jizvy, které se hojí velmi pomalu – i proto, že stát oblasti nevěnuje pozornost. V rozhovoru pro ČT24 to říká Terezie Vávrová, která se zabývá otázkou česko-německého smíření a vede sdružení Antikomplex, které se zaměřuje na kritickou reflexi nedávné minulosti.
Sudety mají jizvy, které se hojí velmi pomalu. Mladí ale přicházejí s otevřeným srdcem, říká historička
Terezie Vávrová, ředitelka spolku Antikomplex
Kde najdeme kořeny problémů českého pohraničí?
Se vznikem republiky v roce 1918 se dominantně německy mluvící oblast ocitá v novém státě, který je multietnický, i když nepříliš přiznaně. Československé vládě trvá dlouho, než najde cestu, jak s těmito obyvateli začít komunikovat a jak je oslovit, aby se začali podílet na společné demokracii a aby se její zástupci v parlamentu cítili skutečně přizváni.
V pestrém státě se ale německy mluvící obyvatelé cítí znevýhodněni a odcizeni od státu, nedochází ke vzájemnému souznění. V oblasti bývalých Sudet propukají radikální nálady, se vzestupem Německa se objevují názory, že by se k němu české pohraničí mělo připojit.
Slogan Heim ins Reich (Domů do Říše), oslovuje velkou část německy mluvících obyvatel. A dochází k rozkolu s Čechy, který vrcholí právě odtržením Sudet a připojením k Říši, což se v české paměti propsalo jako klíčový moment zrady – vzali nám republiku, která se stala neubránitelnou.
Tato událost se po válce odrazí i v tom, že vysídlení Němců probíhá na začátku velmi divoce, německy mluvící obyvatelé jsou lynčováni. To se do krajiny propisuje zásadním způsobem, protože odchází velká skupina lidí – zhruba 3,5 milionu Němců, kteří mají k této krajině vztah, rozumí jí, vědí, jak se o ni starat a jak v ní žít.
Události: Pohraničí se z obsazení a následných událostí dodnes nevzpamatovalo (zdroj: ČT24)
Místo nich přicházejí lidé, kteří ten vztah nemají. Část z nich je do pohraničí nalákána různými vládními programy nebo dokonce donucena tam odejít. To se podepisuje na oblasti bývalých Sudet dodnes. Když se podíváme na různé sociodemografické údaje, tak vidíme, že ten kraj není v pořádku, je poznamenaný.
Souvisí to se ztrátou vztahu k místu, určitému vykořenění, k doplnění skupinami obyvatel, kteří se tam necítí doma a nejsou schopni si vazbu vytvořit. Vidíme také určitou exkluzivnost center, která nasávají hlavní část osidlovací vlny, jako je Cheb, Ústí nad Labem nebo Liberec. Potom ale zůstávají rozsáhlé oblasti, které dosídleny nejsou. A dnes se to už těžko bude dít například proto, že tam nejsou pracovní místa.
Krajina si zranění z první republiky i z následků druhé světové války nese dál a je to viditelné dodnes. Zároveň je ale svou opuštěností magická. Láká tím mladé dobrodruhy, kteří se vracejí a pátrají po různých kořenech, obnovují zaniklá místa a paměť tam navracejí.
Ale do jisté míry to jsou lidé, kteří se dokázali od bolavé minulosti oprostit, přicházejí s otevřeným srdcem a bez pocitu viny. Sudety mají jizvy, které se hojí velmi pomalu a asi budou potřebovat ještě spoustu času a investic, aby se srovnaly se zbytkem republiky.
Je hranice mezi pohraničím a zbytkem země stále viditelná?
Při pohledu třeba na mapu exekucí je zřejmé, že nejhorší situace je právě v oblasti bývalých Sudet, v Ústeckém a Karlovarském kraji. I sociodemografické údaje jako porodnost nebo nezaměstnanost neustále ukazují dělicí čáru, kde Sudety byly a kde nebyly. Vše ukazuje na jasnou spojitost.
Oblasti se nepodařilo dosídlit tak, aby se zahladila přetržená kontinuita. Osidlování neproběhlo v takovém měřítku, jak bylo potřeba. Současně kraje trpí tím, že část sídel úplně zanikla, zanikla i část průmyslu. Inovační potenciál se dnes soustřeďuje na centrum a bývalé Sudety zůstávají opuštěnou periferií.
Jaká je cesta ven? Jaké mají tyto oblasti potenciál?
Proces zahojování Sudet je dlouhý a zdlouhavý i z toho důvodu, že mu není věnována pozornost. Ani po revoluci v roce 1989 nedochází k tomu, že by se tam objevily nějaké zajímavější investice nebo že by se pohraničí stalo centrem pozornosti vládních programů a investic.
Trochu tomu ale pomáhá napojení regionů na přeshraniční sousedy – rozvíjí se spolupráce s Bavorskem, Saskem i Polskem, která je štědře dotovaná z EU. To je způsob, jak bolavý region zahojit nebo přispět k jeho postupné „normalizaci“ ve smyslu návratu lidí, práce a celkového rozvoje.
Odchod lidí do Prahy a dalších center je asi nevyhnutelný, ale podpora infrastruktury a vzdělání může přispět k tomu, že se z pohraničí stane vyrovnaný a prosperující kraj. Spousta mladých lidí, kteří se tam dnes vrací, ví, proč jdou zpátky. Protože se jim tam líbí a nachází v přírodě odpověď na to, co postrádají ve městě. Potenciál je velký, jenom ho podpořit.
Může být cestou třeba turistický ruch? Nemůže to naopak kraj poškodit?
Turismus může pomoci v tom, že přinese kapitál a rozvoj služeb. Současně by bylo dobré, aby se z oblasti nestal skanzen. Je potřeba budovat lokální identitu, která by odolala těmto svodům a vyprázdnění. V některých oblastech pohraničí se to už dnes daří. Turismus je ale dvojsečný v tom, že lidé přijdou a odejdou. Nezůstávají. Důležitější cestou je investice do vzdělání a infrastruktury, která pomůže lidem v regionu zůstat a rozvíjet ho.
V pohraničí však nachází spousta lidí inspiraci a snaží se místa rozvíjet. Neratov v Orlických horách je jedním z příkladů, kdy obec začala nejen budovat kapacity pro turisty, ale otevřely se tam třeba chráněné dílny, místní farnost spolupracuje se zbytkem obce.
Tančírna v Račím údolí v Rychlebských horách, teď už slavné místo, byla iniciativou několika lidí společně s obcí Bernartice. Opravili krásnou původně německou tančírnu a teď je to tahák místního kulturního života. Chodí tam jak turisté, tak i místní.
Když má někdo dostatečnou energii a odvahu a nebojí se postavit se nánosu historické paměti, tak vznikají skvělé projekty a iniciativy. Když je místo magické, spoustu lidí uhrane. A pak se můžou dít velké věci…