Cheb je živoucím svědkem dějin. Vztahy Čechů a Němců v něm zanechaly unikátní stopy

• mas

12. 8. 2018|Zdroj: cheb.cz, Gebrian versus, Šumná města, ČT24, archiweb.cz

Náměstí v Chebu se skupinou gotických měšťanských domů

Zdroj: ČT24/Jan Langer

Za německými památkami není třeba vyrážet za hranice. Vysoké střechy německých kupeckých domů, císařskou falc, Bismarckovu rozhlednu nebo vojenský hřbitov padlých příslušníků Wehrmachtu nabízí i Cheb. Většina jeho obyvatel ostatně městu až do vysídlení říkala německy Eger.

Bouři vztahů mezi Čechy a Němci nejlépe ukazuje osud chebského letiště. Město ho zbudovalo ještě na zakázku rakousko-uherské armády v letech 1916 až 1917. Cheb se tak stal místem zrodu letectví v českých zemích, když zde vznikla vůbec první ranvej.

Jedinou byla i v nově vzniklém Československu. Právě tady se také nacházela všechna použitelná letadla. Jenže Cheb se rychle stal součástí samosprávné provincie Deutschböhmen, jejíž většinoví sudetoněmečtí obyvatelé nechtěli mít s převážně slovanským státem nic společného a organizovali připojení k Německu.

Vláda v Praze odmítala připustit odtržení pohraničního pásma se strategickými pohořími. V listopadu 1918 se proto do Chebu vydala výprava setníka Jaroslava Rošického, která letiště rychle obsadila. Vojenské vítězství zajistilo historickou hranici, zároveň však hlavní problém v podobě nespokojeného obyvatelstva necítícího loajalitu k novému státu jenom odsunulo.

Na první ranveji v zemi se brzy poté odehrál první vzlet a s ním i první tragédie. Pilot Václav Antoš havaroval nedaleko za chebským nádražím. Zemřel po převozu do nemocnice.

Letiště s postupem času získávalo na významu a na tamní škole se vycvičily stovky pilotů. Mnozí z nich se pak proslavili v bojích druhé světové války. Ještě před jejím vypuknutím se však areál společně s celými Sudety v rámci mnichovské dohody dostal pod vládu nacistického Německa. Škola tu zůstala, od této chvíle však cvičila piloty Luftwaffe.

Nacisté uspořádali na anektovaném letišti velkolepou podívanou. V říjnu 1939 na něm slavnostně přistála vzducholoď D-LZ 130 Graf Zeppelin. Událost přilákala na 120 tisíc lidí. Pak už začala ranvej sloužit výhradně válce.

Na konci dubna 1945 se boje chýlily ke konci a chebské letiště se stalo centrem bojů mezi americkou a německou armádou. Při nich bylo úplně zničeno. Myšlenky na obnovu nevydržely dlouho. V roce 1947 úplně zaniklo a dnes na jeho místě stojí jen pamětní kámen.

Nedaleko něj vznikla v roce 2010 další vzpomínka na hrůzy války, totiž německé válečné pohřebiště, kam byly přemístěny ostatky skoro osmi tisíc německých vojáků padlých za války z celého území Česka.

Germánské runy v zapomenutém pohraničí

Kousek na západ od Chebu stojí další výmluvná ukázka spletitých osudů pohraničního kraje. Na Zelené hoře se do výšky osmnácti metrů tyčí Bismarckova věž. Žulová stavba tu v roce 1909 nahradila dřevěnou rozhlednu, která nabízela výhled osmnáct let. Vznikla díky veřejné sbírce a měšťané ji pod vedením architekta Rolfa Beiera dokázali postavit za necelý půlrok.

Stavba ve vilémovském slohu září oslavou němectví, zevnitř jsou dokonce v kamenech vyryté starogermánské runy. Nacionální Všeněmecká strana také prosadila pojmenování rozhledny po slavném kancléři Otto von Bismarckovi, který díky mimořádně inteligentní diplomatické a válečnické strategii dokázal v roce 1871 sjednotit Německo, vypudit z něj definitivně Habsburky a získat pro něj bohatstvím oplývající Alsasko s Lotrinskem na úkor Francie.

Po druhé světové válce se rozhledna ocitla v ochranném pohraničním pásmu, které komunistická moc uzavřela. Oficiálně proto, aby mohla bránit výdobytky socialismu před západoněmeckými revanšisty a tábor míru před kapitalistickými válečnými štváči. Jediné, čemu však pásmo ve skutečnosti bránilo, byla cesta Čechoslováků z čím dál více zaostávajícího totalitního státu na prosperující a svobodný Západ. Pro sledování emigrantů si komunisté postavili jen kousek od rozhledny vlastní, vyšší věž.

Pásmo vytvořilo zónu zapomnění, v níž se ztratila i Bismarckova rozhledna. Ostatně lidí, kteří by si ji mohli pamatovat, na Chebsku zbylo jen málo. S vyhnáním sudetských Němců zmizela i historická paměť a oblast osídlili lidé, kteří přišli odjinud. Po pádu železné opony mohla proto být znovu objevena. Město ji v roce 2005 zrekonstruovalo a v současnosti už opět slouží k vyhlídkám do krajiny.

Vysoké střechy jako známka bohatství

Hlavním lákadlem Chebu je však historické jádro města. Tomu dominují kupecké, částečně hrázděné domy v souboru zvaném Špalíček. Začal vznikat už ve 13. století a postupně se pak rozrůstal téměř dvě stě let. Podle nejstaršího zobrazení z roku 1472 je půdorys komplexu jedenácti domů zachován do současné doby.

Kvůli nedostatku místa a malým parcelám stavby nabyly na výšce. Stísněnost Špalíčku ukazuje i Kramářská ulička, která je široká jen 160 centimetrů. Mnohapatrové jsou také některé střechy. Jejich výška měla dávat najevo bohatství jednotlivých kupců. Čím více pater měl, tím víc prostoru kupec potřeboval pro své zboží a tím vypadal bohatší.

Tato tradice se přenesla i na ostatní domy na náměstí Krále Jiřího z Poděbrad. Jeho pojmenování není náhodné. Český král ve městě v letech 1459 až 1467 pobýval, aby urovnával tehdejší spory mezi Čechy a říšskými knížaty.

Rokoko střídá gotiku

Špalíček však na náměstí zdaleka není jedinou zvláštností. Domů hodných pozornosti je na něm celá řada. Nejslavnější je hned jeden z nejstarších, totiž Pachelbelův dům, kde byl dne 25. února 1634 zavražděn Albrecht z Valdštejna. Velký zájem o zhlédnutí místa činu vedl už v roce 1873 k otevření městského muzea, které dodnes nabízí návštěvníkům valdštejnské památky a uměleckořemeslné sbírky.

V dolní části náměstí je také jediný dochovaný čistě gotický patricijský dům v Chebu. Úzký a černě natřený Schirdingerův dům má dispozice už z doby založení náměstí na počátku 13. století. Samotná stavba je však o dvě stě let mladší. Jeho černá barva vyvolala mezi obyvateli Chebu rozpaky, památkáři však tvrdí, že přesně tak kdysi vypadal.

Hned vedle strohé černé gotiky bije do očí kontrastující růžové rokoko. Gablerův dům je sice v jádru také gotický, ovšem v 18. století byl zásadně přestavěn a výsledkem je bohatě členěná a jemnými ornamenty zdobená rokoková fasáda s alegoriemi čtyř ročních období.

O kus výš stojí za návštěvu nejstarší chebský zájezdní hostinec v domě U dvou arcivévodů. Hosté se v něm ubytovávají a stravují už od roku 1531. Asi nejslavnějšími nocležníky byli v roce 1803 rakouští arcivévodové Johann a Ludwig. Od nich dostal hostinský povolení dát si na nově přestavěnou fasádu v barokním stylu jejich zlatý reliéf. A ten ji zdobí dodnes.

Jen kousek od náměstí stojí na vršku nad Ohří Chebský hrad. Ve 12. století ho začal stavět rod Štaufů, který vládl celé tehdejší Svaté říši římské, tedy útvaru spojujícímu pod císařskou korunou značnou část střední Evropy. Štaufové hrad postavili ve stylu císařské falce a dnes je jediným představitelem tohoto stylu v celém Česku.

Unikáty se skrývají i mimo centrum

Typická německá architektura je k vidění i mimo nejužší historické jádro města. Třeba v Májové ulici 20 stojí červený činžovní dům z roku 1909, na který upozornil architekt David Vávra v cyklu Šumná města. Průčelí domu ukazuje německý Heimatstil: není symetrické, zdobí ho střední arkýř a horní patra odlehčuje hrázděné zdivo tolik oblíbené německými architekty. Okna mají různé tvary a německost je patrná i v detailech draků.

Jen o kus dál ve stejné ulici pod číslem 31 stojí ukázka meziválečné architektury. V ní už rozdíly mezi tím, jak stavěli Češi a Němci, zdaleka nejsou tak patrné. Mohutný dům od Karla a Josefa Haberzettlových vznikl v roce 1929 jako banka. „Dominuje mu půlkruhové nároží na bedrech atletického svalovce,“ popsal dům a jeho nejvýraznější sochu Vávra.

Ten také upozornil, že Cheb může zaujmout i milovníky soudobé architektury. Musí se vydat kousek za nádraží k pramenu Maškovského potoka, kde na ně čeká meteorologická pozorovatelna od architektky Aleny Šrámkové. Strohá a elegantní věž je z cihel, které dominují i bezprostřednímu okolí.

Architektonickou soutěží ke kvalitním stavbám

Cheb je také skvělou ukázkou toho, jak je důležité, aby města při stavbě nebo rekonstrukci veřejných prostor vypisovala architektonické soutěže a nepřidělovala zakázky jen tak. V nedávných letech totiž chebská radnice investovala do dvou velkých projektů a rozdíl mezi nimi je propastný, jak upozornil architekt Adam Gebrian ve svém pořadu Gebrian versus na Streamu.

Jak se vyplatí nechat architekty soutěžit, mohou lidé vidět na ulici Svobody. Vítězná kancelář a69 architekti transformovala tamní pěší zónu v roce 2011 za 135 milionů korun. Čisté a nijak zvlášť výrazné prostředí se nepere s fasádami starých a barevných domů. V ulici rostou nově zasazené stromy a pod nimi lákají k posezení praktické lavičky.

Rozpaky budí snad jen informační sloupky. Číst je lze jen s otočením hlavy o 90 stupňů. Oči návštěvníka však stejně přitahuje zem. Středem dlažby se táhne rafinovaný odvodňovací kanálek. Jeho mříž tvoří významná data a události z dějin města.

Jak dopadá rekonstrukce bez soutěže, si lze prohlédnout na autobusovém nádraží. Projekt za 110 milionů korun přisoudila radnice firmě Dopravní stavby a venkovní architektura. Ta postavila absurdně předimenzovaný prostor s těžkotonážními kovovými konstrukcemi, jejichž jediný smysl je nést lehké stříšky.

Aby toho nebylo málo, stříšky jsou skleněné a neposkytují tak plnohodnotný stín. Některé z nich navíc kvůli umístění vysoko nad zemí neochrání ani před deštěm. Vrcholem nepromyšlenosti celé stavby jsou kovové hroty tyčící se do nebes. Fungují totiž jako hromosvod, a proto na nich musí být cedulka „Nedotýkat se při bouřce“.

Po všech stránkách nepovedená autobusová stanice je přitom v těsném sousedství vlakového nádraží z přelomu 50. a 60. let 20. století „Kdyby se za ty peníze opravilo nádraží, lidé mohli čekat v něm a venku by byla jen točna. Bylo by to tisíckrát lepší řešení,“ poznamenal Gebrian.

Město jako takové nicméně nabízí rozmanitou podívanou. Na své si přijdou milovníci historie, obdivovatelé středověku, vášniví turisté i zájemci o ukázky kvalitní i nekvalitní soudobé architektury.