1938 strana 2 z 2

Uzavření mnichovské dohody a rozhodnutí, že Československo odevzdá Německu Sudety bez boje, byl počátek velké demoralizace českého národa, soudí někdejší ministr zahraničí a předseda Valného shromáždění OSN Jan Kavan (ČSSD). Podle poslance a bývalého šéfa české diplomacie Karla Schwarzenberga (TOP 09) se Češi naučili po Mnichovu kapitulovat a kolaborovat. Shodli se na tom ve speciálním vysílání ČT24 k 80. výročí od podepsání mnichovské dohody.

Před osmdesáti lety se Evropou proháněla diplomatická smršť, jejímž cílem bylo jediné, totiž odvrátit smršť vojenskou. Ústřední postavou překotných vyjednávání o osudu střední Evropy se stal britský premiér Neville Chamberlain. Tíhu událostí na jeho bedra svalila nerozhodnost francouzská, československá, sovětská i americká. Většina tehdejší společnosti jeho snaze tleskala. Jedním z mála, kdo tušili její marnost, byl Winston Churchill.

Armáda byla připravena na hranicích a čekala každou minutou německý útok. Místo toho přišly zvěsti o nové konferenci. V noci na 30. září 1938 čtyři evropské mocnosti podepsaly dohodu, která ukončila období první československé republiky. Prezident Edvard Beneš pozván nebyl, diplomati, kteří na jednání přispěchali, museli počkat v hotelu pod dohledem gestapa. Mnichovská noc vrhá svůj stín už 80 let.

Mnichovskou dohodu podepsal za Francii tehdejší ministerský předseda Édouard Daladier. Země galského kohouta se chtěla za každou cenu vyhnout válečnému konfliktu. Jednak na něj nebyla připravená a také se v té době ještě nevyrovnala s následky první světové války. O podpisu dohody se ve Francii dnes téměř nemluví.

Ministerský předseda Andrej Babiš (ANO) označil mnichovský diktát za „nejtragičtější událost“ v české historii, podle pověřeného ministra zahraničí Jana Hamáčka (ČSSD) představuje trauma, které nelze zapomenout. K podpisu dohody, ve které čtvero velmocí rozhodlo o územním okleštění Československa ve prospěch třetí říše, došlo přesně před osmdesáti lety.

Většina Čechů zná mnichovskou dohodu, neumí ale správně určit, které státy ji uzavřely, a zapomínají na účast Itálie. Pro polovinu Čechů je současně tatáž dohoda stejně traumatizující jako byla okupace Československa v roce 1968. Vlastní zábor Sudet pak Německu stále neodpustila třetina obyvatel. Vyplývá to z exkluzivního výzkumu společnosti Nielsen Admosphere pro Českou televizi.

Odpověď na věčnou otázku z podzimu 1938, co by se stalo, kdyby se tehdy Československo rozhodlo bránit nacistickému Německu, hledal ve svém filmu režisér Michal Najbrt. Dokumentární fikce z roku 2008 nabízí mnoho rekonstrukcí včetně virtuálních bojových scén a Česká televize ji odvysílá v neděli 30. září od 9:35 na ČT2.

V noci z 29. na 30. září 1938 podepsali premiér Velké Británie Neville Chamberlain, předseda francouzské vlády Édouard Daladier, italský diktátor Benito Mussolini a německý nacistický vůdce Adolf Hitler mnichovskou dohodu. Před 80 lety tím v podstatě předznamenali počátek druhé světové války. Mnichovský diktát nejen zlikvidoval demokratické Československo, ale také výrazně usnadnil naplňování Hitlerových expanzivních plánů.

Zatímco v Praze vnímali před 80 lety mnichovskou dohodu jako šok a zradu, v Německu byla naopak velebena jako brilantní úspěch, který zvedl kredit Adolfa Hitlera. Méně známým aspektem je vliv dohody na plán skupiny důstojníků wehrmachtu, kteří chtěli zabránit válce.

S výročím podpisu mnichovské dohody v roce 1938 se znovu objevuje otázka, zda se Československo mělo německé agresi bránit. I když se země na boj připravovala, nakonec k němu nedošlo. ČT24 se na názor zeptala několika českých poslanců.

Československo se před 80 lety připravovalo na konflikt, ve kterém už vlastně bylo. Na konci léta se totiž začaly německé bojůvky v Sudetech pouštět do střetů s československými ozbrojenými složkami. Jinak tomu nebylo ani v Ústí nad Labem.

Česko si tento týden připomene 80 let od podpisu mnichovské dohody. Následující události změnily osudy tisíců lidí žijících v pohraničí. Významně se dotkly například Českých Velenic, kde přitom v roce 1938 žilo přes osmdesát procent Čechů.

Československo bylo jedinou zemí, která si v předvečer druhé světové války mohla vybrat, zda bude bojovat. Hitlerovu pomnichovskou územní expanzi totiž už nebrzdila ani diplomatická jednání. Rozhodným faktorem v úvahách o národní obraně ale byla síla protivníka – německá vojenská mašinérie Československo převyšovala ve vzdušných silách a na straně Berlína stála i zeměpisná výhoda.

Boje, pro který vznikly, se nedočkaly. Dodnes jich ale stojí napříč republikou stovky jako tichá připomínka toho, co mohlo být. Malé bunkry, velké betonové pevnosti i podzemní komplexy z 30. let měly pomoci s obranou proti německé invazi. Dnes, tedy 80 let poté, co se jich Německo zmocnilo bez boje, jsou z nich unikátní turistické cíle. Přístupná je většina existujících dělostřeleckých tvrzí či jejich torz, nahlédnout lze i do některých malých bunkrů.

Všeobecná mobilizace československé armády ukázala před 80 lety připravenost statisíců Čechů a Slováků postavit se hrozbě ze strany nacistického Německa se zbraní v ruce. Po týdenním vzedmutí vlasteneckého odhodlání, které nastalo po 23. září 1938, ale přišla mnichovská dohoda a s ní také konec nadějí. Konečné rozhodnutí pražské vlády podvolit se nátlaku velmocí a nebojovat vyvolává i po osmi dekádách smíšené pocity.

Obyvatelé Liptaně na Bruntálsku si v sobotu připomněli 80 let starou tragédii, k níž v obci došlo týden před podpisem mnichovské dohody. Skupina radikalizovaného německého obyvatelstva tehdy zastřelila šest příslušníků československé Stráže obrany státu. V sobotu událost zrekonstruovaly kluby vojenské historie z celé Moravy a Slezska.

Události, ke kterým v druhé půli roku 1938 v Československu (a především v jeho pohraničí) docházelo, vyvolávaly u celého národa oprávněné obavy. Silně prožíval chmurný podzim i spisovatel Karel Čapek, který se v těžkých chvílích snažil národ povzbuzovat svými novinovými příspěvky. Do září osmatřicet tak spadá i jeho Modlitba tohoto večera, Čapkův zřejmě nejsilnější publicistický apel, jenž sice zachycuje úzkost z budoucnosti mladé republiky, lidem se ale současně snaží dodat víru.

Kdy začala druhá světová válka? Každá učebnice dějepisu nabídne jednoduchou odpověď: 1. září 1939. Tehdy skutečně vyhlásilo Německo válku Polsku a vír, který semlel miliony životů, se formálně roztočil. Ve skutečnosti ale první výstřely padly téměř o rok dříve. Již v září 1938 se rozpoutal zápas o československé pohraničí; začal sudetoněmeckým povstáním 10. září a pokračoval něčím, co by se dnes dalo označit za hybridní válku – bojem československých sil proti Freikorpsu vycvičenému za hranicemi.

Československo ukázalo 20. května 1938 – přesně před 80 lety – odhodlanost bránit své hranice před rostoucí německou agresí. Za deštivé noci z pátku na sobotu začala v zemi částečná mobilizace, která tehdy překvapila nejen nacistické Německo. Vojáci spolu s příslušníky záloh dokázali během jednoho dne obsadit celé pohraničí. Tehdy ale ještě netušili, že o několik měsíců později ho budou potupně opouštět.