Kdy začala druhá světová válka? Každá učebnice dějepisu nabídne jednoduchou odpověď: 1. září 1939. Tehdy skutečně vyhlásilo Německo válku Polsku a vír, který semlel miliony životů, se formálně roztočil. Ve skutečnosti ale první výstřely padly téměř o rok dříve. Již v září 1938 se rozpoutal zápas o československé pohraničí; začal sudetoněmeckým povstáním 10. září a pokračoval něčím, co by se dnes dalo označit za hybridní válku – bojem československých sil proti Freikorpsu vycvičenému za hranicemi.
Desátého začalo povstání, sedmnáctého válka. První výstřely druhé světové zazněly v Československu rok předem
Občas se říká, že Češi ve druhé světové válce nebojovali, nenamáhali se hájit své území proti Německu a zkrátka čekali, co jim osud přinese. Ohlédnutí za okruh dat, kterými je druhá světová válka formálně vymezena, však nabízí docela jiný obrázek. Boje v Čechách proti Němcům (a také na Podkarpatské Rusi proti Maďarům a později na Slovensku a ve Slezsku proti Maďarům a Polákům) nejenže proběhly, ale z většiny pohledů lze říct, že byly pro českou stranu vítězné. Jediné, v čem triumfovali Němci, byla zahraniční politika – a ta nakonec rozhodla.
Co se vlastně v září 1938 stalo? Nejprve je třeba se vrátit o necelých dvacet let zpátky na přelom října a listopadu 1918, kdy se ustavila Republika československá, kdy němečtí obyvatelé pohraničí vyhlásili Německé Rakousko s cílem připojit se k Německu a kdy československé vojsko (v souladu se saintgermainskou dohodou) tato území obsadilo a nadobro připojilo k Československu. Mezi Čechy a českými Němci – zejména těmi z pohraničí, tedy tzv. sudetskými – pak dvacet let panovaly ostražité vztahy.
Jak napsal ve své zprávě ze září 1938 britský diplomat Walter Runciman, „sudetští Němci cítili, že v minulosti jim československá vláda dala mnoho slibů, ale po těchto slibech následovalo jen málo činů, pokud vůbec nějaké“.
Naproti tomu zde stála zkušenost z roku 1918 a pokus o odtrhnutí, což jen zdůraznilo význam státní ideologie čechoslovakismu s představou československého národa, který má již z početního hlediska výraznou převahu nad třímilionovou německou menšinou (na rozdíl od samostatných Čechů, kterých ve státě bylo sotva dvakrát tolik co Němců, a Slováků, kterých bylo dokonce méně).
Národnostní situace v ČSR v atlasu z r. 1936
Důsledkem byly i některé další kroky. Lord Runciman popsal: „Čeští úředníci a policisté, kteří nemluvili německy vůbec nebo jen velmi špatně, byli ve velkém počtu jmenováni do čistě německých okresů, čeští zemědělští kolonisté byli podporováni v tom, aby se usídlovali na pozemcích předávaných v rámci pozemkové reformy uprostřed německé populace…“
Hitler, krize a propaganda
Přestože ale byla zhruba do poloviny 30. let situace chvílemi snad i napjatá, zdálo se, že se německá menšina smířila s životem v československém státě a že v něm žít dokáže. Proměnu poměrů přinesla až hospodářská krize a vývoj v sousedním Německu; v březnu 1933 vyhrála zdejší volby Německá nacionálněsocialistická dělnická strana – NSDAP. Nešlo o překvapení, protože nacisté uspěli již ve dvojím hlasování předchozího roku, ale tentokrát dosáhli takového zisku, že nezbylo než jmenovat Adolfa Hitlera kancléřem.
Co se v Německu pak dělo, je dobře známo. Pro Československo bylo důležité, že absolutní moc ve velkém a potenciálně silném sousedním státě náhle třímal muž, který ve svém spisu Můj boj psal i o údajném zhoubném vlivu Čechů na Rakousko a vyloučil možné soužití Německa s Československem.
V roce 1935 pak volby v Československu vyhrála Sudetoněmecká strana (SdP) v koalici s Karpatoněmeckou stranou. To byla zásadní změna oproti dosavadnímu směřování, kdy hlavní politické síly byly československé (především agrárníci a českoslovenští sociální demokraté) a mezi německými formacemi hrála prim sociální demokracie.
Němečtí nacionální socialisté dosáhli v předchozích volbách necelého tříprocentního zisku, nyní však měla SdP – která pobrala i jejich elektorát a některé bývalé členy mezitím zakázaných radikálních stran – přes 15 procent. To sice nebylo nijak závratné číslo, agrárníci získali skoro stejný počet hlasů a díky volebnímu systému jim navíc připadlo více křesel, ale při pohledu na zemské výsledky v Čechách byla situace jiná: 21,5 procenta a přes 900 tisíc hlasů pro SdP představovalo výsledek, který všechny tradiční strany vysoce předčil.
Příklon k Sudetoněmecké straně Konrada Henleina, která měla vcelku zřejmé autokratické tendence, nesouvisel ovšem pouze s národnostními třenicemi, ale i s ekonomickou situací. První polovinu 30. let těžce poznamenala hospodářská krize, která se v Československu projevila nejvážněji právě v Sudetech.
Historický magazín: Konrad Henlein (zdroj: ČT24)
„V takovém prostředí bylo pro propagandisty velice jednoduché ukazovat: Vidíte, radikální režim Adolfa Hitlera dokáže zemi hospodářsky inovovat. Což byl nepřímo i poukaz na to, že se československá demokracie nedokáže dobře vyrovnávat se složitými hospodářskými podmínkami,“ upozornil v někdejším Historickém magazínu České televize historik Karel Straka z Vojenského historického ústavu. „Byla to živná půda pro to, proč se uchytilo Henleinovo provolání z 1. října 1933, které vyzývalo ke vzniku Sudetoněmecké vlastenecké fronty (SHF).“
Právě SHF se následně přetvořila v politickou stranu, aby mohla v roce 1935 kandidovat ve volbách. SdP se v té době nicméně ještě neprojevovala výrazně nacionálněsocialisticky, a už vůbec ne separatisticky. Zprvu ji totiž tvořilo v SdP více různorodých frakcí, a mohlo se tedy zdát, že i přes náklonnost některých vlivných členů k Hitlerovi jde zkrátka o nové zastřešení dříve politicky rozdrobených sudetských Němců.
Henlein a jeho politika neuspokojení
Ani sám Henlein v počátcích nepatřil k nacistickému křídlu SdP, jeho ústřední figurou byl Karl Hermann Frank. To však v roce 1937 získalo ve straně vrchu a tehdy se k němu přiklonil i předseda.
Na podzim sedmatřicátého roku tak zaslal Henlein Adolfu Hitlerovi list, kterým se k nacismu jasně přihlásil. Psal v něm: „SdP musí skrývat své přiznání k nacionálnímu socialismu, (…) musela navenek (…) používat demokratickou terminologii a demokratickoparlamentní metody.“
Konrad Henlein
Kontakty s nacisty nicméně Henlein udržoval již delší čas. Ve 20. letech působil v německém tělovýchovném svazu, poté ve svazu založil i školu pro cvičitele. „Zhruba v té době si ho začínají všímat představitelé NSDAP, tedy velmi krajní, ostře protičeskoslovenské, ale v té době menšinové síly. V tu dobu zvolna začínají jeho kontakty s politikou, které dostávají plné obrátky na začátku 30. let,“ popsal Karel Straka.
Po otevřeném příklonu SdP k NSDAP však nabralo dění v řadách radikalizovaných sudetských Němců prudké tempo. Na svých schůzkách počátkem roku 1938 Hitler s Henleinem a Frankem formulovali strategii kladení nesplnitelných požadavků československé vládě, jejichž odmítnutí by pak mohlo být záminkou k vojenské intervenci.
Vyhrocené požadavky shrnul Henleinův Karlovarský program vyhlášený na sjezdu SdP v dubnu 1938 a jeho důsledkem by byla vlastně jakási konfederalizace Československa – centrální vláda by prakticky ztratila kontrolu nad německými oblastmi, a navíc by naplnění požadavků vedlo k privilegování Němců, kteří žijí mimo převážně německé okresy.
Dění v Sudetech výrazně napomáhala i přeshraniční německá propaganda, v tamním tisku se objevovaly zprávy o údajném českém násilí na Němcích – zprávy nejen zveličené, ale dokonce i zcela smyšlené, jak ostatně později přiznal i strůjce hitlerovské propagandy Joseph Goebbels.
Československé politické i vojenské vedení sice o dohodách, které měly vést k rozbití státu, nevědělo, ale to, že z Říše hrozí vážné nebezpečí, bylo zřejmé – o to více, když Němci v březnu 1938 připojili Rakousko.
Navzdory napjaté situaci v pohraničí, kde finanční stráž stále častěji nacházela u pašeráků zbraně, navzdory výsledkům obecních voleb, kdy SdP v německých okresech zdrtila veškerou konkurenci, a navzdory povolání dvou ročníků záloh a vyhlášení bojové pohotovosti před začátkem voleb byl ale až do konce prázdnin relativní klid. Dusno začalo v září.
Sídlo SdP v Teplicích
Povstaňte, zaznělo z Norimberku
Incidentu, který bývá označován jako sudetoněmecké povstání, paradoxně předcházelo faktické přijetí Karlovarského programu, jímž se československá vláda snažila za každou cenu zabránit úplnému rozbití republiky. Sympatie vlivné Velké Británie se totiž alespoň částečně klonily na sudetskou stranu, a pokud by se nepodařilo dosáhnout dohody, jakkoli by byla pro Prahu nevýhodná, akutně hrozil rozpad státu.
Že vláda v tzv. čtvrtém plánu přijala Henleinovy požadavky, ovšem německé straně vůbec nevyhovovalo. „Na straně vedení Sudetoněmecké strany to vyvolalo překvapení ve smyslu ‚proboha, oni nám dávají všechno‘. Což vlastně narušilo základní premisy, podle nichž mělo dojít k odmítnutí,“ podotkl Karel Straka.
Aby se tedy vůbec šlo proti Praze dále vymezovat, bylo nutné změnit rozložení sil, k čemuž nakonec posloužila událost známá jako ostravský incident. Do věznice v Moravské Ostravě přišla skupina poslanců SdP protestovat proti uvěznění dopadených pašeráků zbraní. Zároveň se před věznicí shromáždil dav demonstrujících německých obyvatel, proti nimž zasáhla policie – a ránu dostal i jeden z poslanců. To Henleinovi posloužilo jako záminka k tomu, aby se z jednání s československou vládou stáhl.
Začátek sudetoněmeckého povstání se obvykle datuje na 10. září 1938. V tento den ovšem teprve přišel pokyn k jeho zahájení, a to nikoli od Henleina, ale přímo z Norimberku, kde právě probíhal sjezd NSDAP.
„Všem okresním organizacím SdP přišel z Norimberku ‚akční rozkaz‘: přistoupit k demonstracím a provokacím ve velkém rozsahu. Už následujícího dne byli zranění na obou stranách. Srážky henleinovců s československými policisty a četníky byly vyprovokovány zejména v Chebu, Liberci, Ústí nad Labem, Teplicích, Rumburku, Konstantinových Lázních i jinde,“ popsal začátek povstání Emil Hruška v publikaci Boj o pohraničí.
I když již druhého dne po vydání příkazu došlo k prvním střetům, bylo povstání připraveno tak, aby naplno vypuklo až třetího dne večer. Nebylo to náhodné načasování, 12. září vrcholil sjezd NSDAP a Adolf Hitler přednesl ostře protičeský projev, kde hovořil o „nevýslovném utrpení“ sudetských Němců. Vrcholem projevu bylo prohlášení: „Nepřipustím, aby vychytralí politici vytvořili v samém srdci Evropy druhou Palestinu. Chudáci Arabové jsou bezbranní, snad i opuštění. Němci v Československu nejsou bezbranní ani opuštění!“
Zničený český obchod během sudetoněmeckého povstání
Trafika v pohraničí během sudetského povstání s načmáraným hákovým křížem a přeškrtanými českými nápisy
Stanné právo. A výzva k liberálnímu postupu
Zatímco se z reproduktorů v Norimberku a rozhlasových přijímačů napříč Evropou řinuly Hitlerovy lži, do ulic v pohraničí se vyřítily davy zfanatizovaných sudetských Němců.
„Prezidia zemského úřadu, ministerstva pošt a železnic či prezidium ministerstva vnitra a mnohé další československé vrcholné státní instituce dostávaly onu noc záplavu zpráv o nových a nových výtržnostech, z nichž některé začaly přerůstat v ozbrojené incidenty, při kterých bylo v západních Čechách zavražděno několik příslušníků československých bezpečnostních složek a mnoho dalších bylo vážně zraněno,“ popsal atmosféru noci po Hitlerově projevu v knize Hraničářská kalvárie historik a publicista Jindřich Marek.
Terčem útoků však nebyli jen příslušníci Stráže obrany státu, případně dalších státních orgánů. Henleinovci se zaměřili také na obchody a domy Čechů žijících v příhraničí, Židů i svých německých politických oponentů. V čele násilností stáli ordneři – příslušníci organizace FS, což byly úředně povolené „ochranné oddíly“ SdP oficiálně určené k zajišťování pořádku při stranických akcích (podobně jako SA v Německu).
Dobový popisek: K výtržnostem henleinovců v sudetském území – Čs. vojenská silniční hlídka staví jedno z přijíždějících nákladních aut.
V dalších dvou dnech se situace zhoršovala. Stráž obrany státu sice držela pohotovost, zároveň ale přicházely rozkazy nepoužívat zbraně s výjimkou zcela krajních situací, na provokace reagovat co nejmírněji a při zajišťování pořádku se obracet o pomoc na funkcionáře SdP.
Jsou-li ve vašem okrese demonstrace, nechť postupují úřady a orgány co nejliberálněji, jako dosud. (…) Nechť se úřady vyvarují krveprolití, leč že by byly bezprostředně úřední orgány ohroženy na životě. (…) V případě, že by demonstrace hrozily vybočiti v tomto směru, budiž vyžádáno od vedoucích orgánů SdP, aby samy svým vlivem přiměly demonstranty vyvarovati se podobných protizákonných zjevů…
Již 13. září došlo v nejproblematičtějších okresech – Český Krumlov, Cheb, Kadaň, Karlovy Vary, Loket, Nejdek, Přísečnice a Sokolov – k vyhlášení stanného práva, v dalších dnech se rozšířilo ještě na okresy Rumburk, Šluknov a Varnsdorf. S ohledem na uvedené rozkazy ale nebylo jak ho vynucovat; naopak, 13. září došlo k útoku na četnickou stanici v Habartově, kde povraždili čtyři četníky.
Nakonec československá ozbrojená moc proti povstání zasáhla. Dorazila armáda, které povstalci nemohli vzdorovat. Měli ruční zbraně, vojáci na ně ale jeli s tanky. K. H. Frank tehdy žádal Hitlera o intervenci německé armády, k té však nedošlo. A tak již 15. září povstání skončilo. Část zradikalizovaných Němců uprchla za hranice, ostatní se zklidnili.
Vojenská hlídka v Sudetech po vyhlášení stanného práva
První fáze povstání si vyžádala třiadvacet lidských životů, z toho třináct na české straně. Cílem povstání byl pokus o převzetí kontroly nad vzbouřenými okresy, což se v žádném případě nepodařilo.
O konec československo-německých střetů se ale v žádném případě nejednalo. Následovala totiž německá invaze. Jen nepřiznaná.
Po potlačení sudetoněmeckého povstání a následném rozpuštění SdP a jí zřízených organizací, k němuž došlo 16. září, došlo (o den později) k ustavení sudetoněmeckého sboru dobrovolníků známého spíše pod německým názvem Freikorps. Vznikl na bázi ordnerů a turnerů, tedy cvičenců z Henleinových tělocvičných spolků.
Freikorps ovšem nepůsobil ze Sudet, nýbrž z říšského území, kam se po potlačení povstání uchýlil i sám Henlein a mnoho jeho soukmenovců. Při následujících útocích tedy německé paramilitantní jednotky překračovaly státní hranice. Titulárním velitelem sudetoněmeckého Freikorpsu byl Konrad Henlein, operační velení však dostal na starost podplukovník německé armády Friedrich Köchling.
Nevyhlášená válka začala 17. září
Situaci, která nastala, lze tedy považovat za válku, ačkoli Freikorps nebyl skutečnou armádou, šlo o organizaci polovojenskou a teroristickou (jak konstatoval i norimberský tribunál). Exilová československá vláda nicméně v roce 1944 prohlásila den jeho ustavení, tj. 17. září 1938, za den vypuknutí válečného stavu mezi Československou republikou a Německou říší. A na druhé straně, pozdější rozkazy Freikorpsu zněly jednat se zajatými Čechy jako s válečnými zajatci.
Členové sudetoněmeckého Freikorpsu na dobové fotografii DPA
A co Freikorps vlastně prováděl? Podle Jindřicha Marka došlo k prvním útokům v noci na 18. září, kdy se celnice v Nových Domech u Aše ocitla pod kulometnou palbou a zpoza hranic došlo ke granátovému útoku na československou pohraniční hlídku.
Druhý den se odehrála přestřelka ve Varnsdorfu, došlo i k narušení vzdušného prostoru, když nad kasárnami pohraničníků následně přeletělo německé vojenské letadlo. Útoky hlásilo také Jesenicko, pohraničníci se museli stáhnout z Bílé Vody. V noci na 21. září vypukl úporný boj o celnici v Habarticích u Frýdlantu. Podle Emila Hrušky útoku nevelel henleinovec, nýbrž příslušník SA.
A zatímco v pohraničí se bojovalo, do vnitrozemí zamířila uprchlická vlna. Mnoho Čechů žijících v pohraničí sice vytrvalo a domovy opustilo až po mnichovské dohodě, ale leckteří před stupňujícím se násilím uprchli hned, a tak se již v polovině září začala Praha a další bezpečná města zaplňovat lidmi přišedšími ze Sudet.
Již v polovině září začali Češi ve velkém odcházet ze zdivočelého pohraničí, do Prahy dorazila první uprchlická vlna
Podstoupit, nepodstoupit
Členové Stráže obrany státu však zůstávali. Nejtěžší momenty je čekaly po 21. září. Večer toho dne přijal kabinet Milana Hodži britsko-francouzský požadavek na odstoupení pohraničních území Německu. Druhý den však po masivních demonstracích a generální stávce vláda padla a vznikl nový kabinet, přičemž nebylo zřejmé, zda odstoupení platí, nebo ne – a už vůbec se nevědělo, kdy by k možnému okleštění republiky mělo dojít.
Hitler naproti tomu nařídil Freikorpsu okamžité obsazení území, takže na některých místech vypukly zvlášť tvrdé boje. K hlavním cílům invaze patřilo Ašsko, kde jednotky Freikorpsu s pomocí SA odzbrojily policisty, četníky a celníky, které čekala internace v nacistickém Německu, a okresní hejtman jim předal své pravomoci.
Vojenská hlídka v Sudetech po potlačení první fáze povstání
Ve Varnsdorfu zatím Němci zaútočili na nádraží, kde zajali české zaměstnance a vyvěsili německou vlajku s hákovým křížem. Freikorps ovládl i další města v oblasti. Některé celnice a četnické stanice se – i vzhledem ke spolupráci místního okresního hejtmana a také jednoho z velitelů pohraničníků s henleinovci – vzdaly.
Na jejich obranu nutno poznamenat, že z Prahy přicházely zmatené zprávy a nebylo jasné, zda odstoupení pohraničí, které schválila Hodžova vláda, platí, nebo neplatí. Až později zazněl od velitele Stráže obrany státu z Liberce jasný pokyn, že československé opuštění sudetských oblastí není ve hře a že se má Stráž bránit.
Zbylí příslušníci Stráže obrany státu a četníků se po násilných konfliktech, při kterých padl jeden český četník a jeden celník, museli stáhnout až k pevnostní linii. Znamenalo to, že Freikorps zvítězil v první fázi bitvy o Šluknovsko – večer 22. září měli Henleinovi lidé oblast severně od pevností plně pod kontrolou a československé orgány všechnu moc pozbyly.
V té době ale již byla vyhlášena všeobecná pohotovost a pohraničníci byli začleněni pod armádní velení. Protiútok tak tedy mohla Stráž obrany státu podniknout i za pomoci vojska. Již 23. září Československo znovu dobylo Varnsdorf a členové Freikorpsu byli na útěku. Jenomže toho dne večer se situace opět změnila. Praha totiž vyhlásila mobilizaci a vojáci se museli stáhnout zpět na pevnostní linii. Ve výběžku pak zůstali pohraničníci, kteří se museli bránit ještě několika útokům, ale území již udrželi až do jeho odstoupení vynuceného o týden později.
Tvrdé boje se v dalších dnech rozpoutaly i na Ašsku. Po obsazení výběžku postupoval Freikorps dále k Chebu, u obce Libá ho ale opět zastavily jednotky Stráže obrany státu, kde pohraničníky podpořila také armáda. Podle Hrušky ovšem dostala i druhá strana elitní posilu, a to v podobě jednotek SS.
Bojovalo se i na dalších místech, tragické následky měl zejména útok Freikorpsu na četnickou stanici v Liptani na Bruntálsku, kde bylo zastřeleno pět četníků a jeden člen Stráže obrany státu, bojovalo se o Vejprty, Jesenicko a těžké boje probíhaly několik dnů o celnici u Šatova.
Během bojů s Freikorpsem se vystupňovalo i německé propagandistické úsilí ve snaze zamaskovat agresi. Völkischer Beobachter tak psal o vraždění, znásilňování, bití a žhářství.
Zatímco Češi utíkali z pohraničí před násilnostmi henleinovců, v německém tisku se objevovaly snímky jako tento s popiskem: „Unikli před českými hrdlořezy! Snímek od našeho fotografa z Zinnwaldu v Sasku, kam přicházejí sudetskoněmečtí uprchlíci z Teplic. Naše fotografie zobrazuje ztrhanou ženu, jejíž tvář prozrazuje obavy o osud jejího manžela.“
Ve stínu svastiky
Z vojenského hlediska byly pro Československo výsledky bojů s povstalci z SdP a později Freikorpsu spíše úspěšné. Někteří autoři sice poukazují na neblahý vliv rozkazů nepoužívat zbraně a přehlížet provokace na pohraničníky, ale zároveň se Němcům podařilo dosáhnout jediného většího úspěchu, a to obsazení Aše. Další jejich vítězství byla dočasná a podařilo se udržet všechno československé území až do 1. října.
Jak známo, 29. září 1938 podepsaly Francie a Anglie v Mnichově dokument, který šel ještě dál než jakékoli předchozí německé požadavky a vedl k předání velké části československého území Německu k 1. říjnu. Nevyhlášená československo-německá válka tím skončila. Freikorps byl k 10. říjnu rozpuštěn.
Sudetoněmecké povstání však ve vzpomínkách přetrvalo. Ukázalo, že přes dvacetileté soužití se sudetští Němci s republikou neidentifikovali, a přestože jejich povstání mělo několik hlubších důvodů, neváhali někteří z nich republiku zradit. Není v žádném případě na místě hodnotit (zvláště když zde není zřejmá kauzalita), ale je pravda, že některé zdroje dávají povstání a zejména činnost Freikorpsu do přímé souvislosti s poválečným vyhnáním sudetských Němců z československého území.