Československo ukázalo 20. května 1938 – přesně před 80 lety – odhodlanost bránit své hranice před rostoucí německou agresí. Za deštivé noci z pátku na sobotu začala v zemi částečná mobilizace, která tehdy překvapila nejen nacistické Německo. Vojáci spolu s příslušníky záloh dokázali během jednoho dne obsadit celé pohraničí. Tehdy ale ještě netušili, že o několik měsíců později ho budou potupně opouštět.
Německo začalo po Hitlerově nástupu k moci nabývat na síle a postupně si upevňovalo moc. V roce 1935 byla v zemi zavedena všeobecná branná povinnost, která výrazně posílila armádu. O rok později Německo obsadilo demilitarizované Porýní a československé vládě bylo jasné, že musí začít řešit obranu republiky. V roce 1936 proto ve všech pohraničních oblastech vznikly Stráže obrany státu (SOS).
Celkem třicet praporů složených z členů pohraniční finanční stráže, četnictva a policie mělo v případě vyhlášení bojové pohotovosti doplnit posily z řad vojenských záložníků. Ti byli vybíráni mezi českými železničáři, pošťáky, učiteli a dělníky z pohraničních oblastí, ale také mezi německými antifašisty.
Malá hraničářská armáda dostala první příležitost krátce po anšlusu Rakouska, který Německo uskutečnilo v březnu 1938. Napětí tehdy začalo výrazně sílit. Na počátku května zahájil německý tisk ostrou protičeskoslovenskou kampaň, kdy psal o nesnesitelném útisku sudetských Němců. Lidé žijící v pohraničí čelili stále častěji urážkám od členů a sympatizantů Sudetoněmecké strany (SdP). Funkcionáři NSDAP zdůrazňovali, že do podzimu padnou československo-německé hranice.
„Vojenskému i bezpečnostnímu zpravodajskému aparátu docházely stále četnější zprávy o tom, že se za hranicemi, v říši, chystá napadení pohraničního území českých zemí. Rozlišit realitu od fikce a ověřovat pravdivost informace bylo ovšem nesmírně obtížné,“ uvedl Karel Straka z Vojenského historického ústavu (VHÚ).
18. a 19. května pak přišla agenturní zpráva o koncentraci německých vojsk v Sasku a částečně v Bavorsku. O tom, zda chtěli tehdy Němci Československo skutečně napadnout, se dodnes vedou diskuse. V Československu se totiž ve stejné době konaly obecní volby a podle některých názorů tak mohlo jít jen o demonstraci síly Hitlerovy říše.
Ribbentrop vyhrožuje zásahem
Panovaly ale především obavy z toho, že během voleb může dojít k uměle vyvolaným incidentům namířeným proti československým Němcům, které by mohly vést k vpádu německé armády do pohraničí. Hitlerův ministr zahraničí Joachim Ribbentrop ostatně v půlce května Angličanům řekl, že Německo sice nechce řešit sudetský problém násilím, ale v případě prolévání krve sudetských Němců by muselo zasáhnout.
Zprávy o přesunu německých vojáků tak spolu s rostoucím napětím v pohraničí a nedávným zabráním Rakouska vyvolaly v Československu oprávněné obavy. 20. května večer se proto sešla vláda a rozhodla o částečné mobilizaci. Hlavní štáb armády požadoval mobilizovat pět ročníků záloh. Vláda se ale nedomnívala, že by Německo bylo ochotné a schopné v daném okamžiku rozpoutat válku, a tak se rozhodla pro kompromis.
V 19:55 vyhlásil Hlavní štáb československé armády velitelskou pohotovost všech stupňů. Krátce po desáté hodině večer pak obdržela velitelství divizí telegram s textem: „Proveďte Zborov-25!“, což znamenalo vyhlášení ostrahy hranic. Povolán byl jeden ročník záložníků a Stráže obrany státu (SOS) v celé republice. Stávající armáda měla necelých dvě stě tisíc mužů ve zbrani. Po vyhlášení bojové pohotovosti vzrostl jejich počet na 383 tisíc.
„V oné deštivé noci z pátku na sobotu, kdy prakticky na celém území republiky nepřetržitě pršelo a v některých výše položených místech ještě ležel sníh a byly ranní mrazíky, nastoupilo službu v jednotkách SOS celkem 27 710 mužů… V Čechách poslední družstva SOS na nejvzdálenějších stanovištích v Krkonoších dosáhla určených prostorů do sedmi hodin ráno 21. května 1938,“ popisuje Jindřich Marek z VHÚ.
Bývalý dozorce finanční stráže v Dolní Poustevně Josef Matela vzpomíná:
- „V noci dvacátého jsem měl službu na celnici u hranic. Náhle jsem byl odvolán na oddělení. Nevěděl jsem, co se děje. Cestou na mne někdo na ulici zvolal :,Stůj, heslo!‘ Říkám překvapeně: ,Tady je hlídka finanční stráže. Co se děje?‘. Přede mnou se objevil místní český učitel ve vojenské uniformě s puškou se vztyčeným bodákem…
- Na Bundeshöhe nad městečkem již naši budovali bojové stanoviště SOS. V boudě, ve starém kuželníku, si udělali pryčny, ve stráni zakopali kulomet a rouru od kamen v křoví zamaskovali z hecu jako polní dělo.
- Největší změny nastaly ráno. Henleinovci. Moc je to zaskočilo. Chodili nejistí jak zmoklé slepice. Kdepak byla jejich obvyklá zpupnost. Najednou dokonce všichni uměli i česky…“
Československá armáda dokázala během jediné noci obsadit nedobudovaná pohraniční opevnění a ukázala tak, že je připravena se bránit. Cvičení, která měla záložáky na bojovou pohotovost připravit, ale mnohde nestihli zorganizovat. Docházelo navíc i k situacím, kdy mladí příslušníci finanční stráže přijatí v květnu do sboru nastupovali beze zbraní, protože jim ještě nebyly přiděleny.
Na 19 mužů jen dva stanové dílce
U některých praporů SOS byl nedostatek lehkých kulometů, mnohde lidem chyběly přilby, ruční granáty a další polní ústroje. Většinu materiálu tak postupně dodávala armáda ze svých skladů. Na špatnou výstroj vzpomínal i dozorce finanční stráže ve Velké Úpě Jaroslav Bém: „Stále silně pršelo a na úseku, který jsme měli bránit, bylo přes metr sněhu. Na devatenáct mužů jsme měli jen dva stanové dílce, každý měl pokrývku. Teprve za tři dny jsme dostali pro každého stanový dílec.“
Někteří příslušníci finanční stráže poslali po vyhlášení pohotovosti své rodiny do vnitrozemí. Nadřízené úřady jim ale vytýkaly, že šíří mezi lidmi paniku. K aktivitám armády proto vycházely i tiskové zprávy v novinách. Povolání záloh se odůvodňovalo nutností zacvičit je v používání nových zbraní a v pohnuté době zajistit klid během obecních voleb.
Zároveň bylo zdůrazňované, že šlo pouze o „mimořádné opatření“ nařízené ministrem Národní obrany. „Nejde tedy o žádnou mobilizaci, ke které by samozřejmě nestačilo pouze opatření ministra,“ napsal například 22. května Nedělní list. Mobilizaci by musel vyhlásit prezident a vláda.
„Ať již byly příčiny květnové krize jakékoliv, nesporné je, že tzv. mimořádná vojenská opatření nebývale ozdravila a posílila morální stav obyvatelstva, což se zpětně přeneslo i na armádu. Sebedůvěra vojáků z povolání, aktivního mužstva i povolaných záloh prudce vzrostla, zvláště když příslušníci armády spatřili na vlastní oči novinky, jež přinesla dosavadní modernizace vojsk a výstavba opevnění,“ uvedl historik Straka.
Rázná a rychlá akce československé vlády a armády udivila nejen nacistické Německo, ale i celou Evropu. Maďarská menšina téměř okamžitě zanechala agitace za Velké Maďarsko. Načas polevily i útoky henleinovců v pohraničí. Československo ale zároveň předčasně odkrylo dosud utajovanou sestavu SOS.
Dozorce finanční stráže ze Švarcavy František Hora:
- „Sloužili jsme obětavě, i když jsme si uvědomovali, že dojde-li k napadení našeho státu, je naše družstvo SOS (deset příslušníků finanční stráže s lehkým kulometem a dva vojenští záložníci z naší obce) ztraceno. Vždyť linie opevnění naší armády byla asi dvacet kilometrů za námi. Tvrzení našeho tisku, že u každého hraničního mezníku stojí voják, nás poněkud překvapilo, neboť naše osamocené družstvo SOS (pravý soused byl až na Pleši a levý v Grafenriedu) střežilo úsek státních hranic v délce téměř dvaceti kilometrů.“
Stráž na hranicích usínala ve stoje
Týdny vyčerpávající služby na hranicích a neustálá pohotovost navíc měly na jednotky neblahý vliv. „Po několika dnech jsme si na bojovém stanovišti postavili pro lepší spaní zemljanku, kde jsme však spali jen přes den po službě. Na noc jsme se ve dvojicích ,rozlezli‘ po okolí. Bylo to bezpečnější, ale také únavné. Každou chvíli někdo z kluků usnul vstoje. Únava se stala naším dalším protivníkem,“ vzpomínal dozorce FS z Hory Sv. Šebestiána Josef Kukla.
18. června 1938 proto došlo k částečnému odvolání pohotovosti a k 20. červnu byla do civilu propuštěna většina vojenských posil z řad záložníků. Další pohotovost na hranicích drželi prakticky už jen příslušníci finanční stráže. V českém pohraničí ale mezitím znovu nabraly sílu útoky henleinovců a docházelo i k pašování zbraní z Německa.
Armáda proto začala na přelomu srpna a září skrytě povolávat do zbraně čím dál větší počet záložníků, počátkem září se začal zvětšovat i počet aktivovaných členů SOS. Zlom přišel 12. září 1938, kdy promluvil Adolf Hitler na sjezdu SdP v Norimberku, a vyslal tak signál k vypuknutí povstání českých Němců. Už den poté se v řadách SOS objevili první mrtví.
Boje s jednotkami SS Totenkopf
Proti SOS podporované na mnoha místech armádou s motorizovanými jednotkami navíc nestáli jen vzbouření čeští Němci, ale i jednotky SS a SA. V Pomezí nad Ohří se například českoslovenští vojáci a členové SOS střetli s říšskoněmeckými četníky a s příslušníky jednotky SS „Totenkopf“. Československo tak ztratilo část svého území ještě před Mnichovem. Večer 22. září 1938 například získali henleinovci celý Šluknovský výběžek. Liberecký prapor SOS přitom ztratil 307 mužů – 129 finančníků, 21 četníků a 157 vojenských posil.
Trpělivost vládě došla 23. září, kdy Československo vyhlásilo všeobecnou mobilizaci. K veřejnosti se informace o stavu válečné pohotovosti dostala prostřednictvím rozhlasu v půl jedenácté večer. I když trvala mobilizace jen týden, doprovázela ji celonárodní vlna odhodlání postavit se hrozbě nacistického Německa se zbraní v ruce.
V září nastoupilo do armády přes milion mužů
Za pouhý den se u svých útvarů přihlásily tři čtvrtiny bojeschopných mužů. Do stavu válečné pohotovosti bylo uvedeno 18. ročníků I. zálohy a část příslušníků II. zálohy z řad specialistů. Celkem ke svým jednotkám nastoupilo 1 075 000 mužů. Německého původu mělo být zhruba 21 procent branců, téměř třetina z nich ale odmítla uposlechnout povolávací rozkaz.
K vedení boje mohla armáda využít 350 tanků, 887 bojových letadel první linie, více než 38 tisíc lehkých a sedm tisíc těžkých kulometů a takřka pět tisíc děl. Kromě toho bylo k 23. září stavebně dokončeno a z velké části vyzbrojeno 263 těžkých objektů a kolem 9632 objektů lehkých.
Mnichovská zrada
Velitelé relativně dobře vyzbrojené československé armády si ale uvědomovali, že pro úspěšnou obranu vlasti je nutný i rychlý zásah spojeneckých sil, v prvé řadě Francie. Tradiční spojenci ale upřednostnili politické, a nikoliv vojenské řešení konfliktu. V mnichovské dohodě tak představitelé Německa, Francie, Británie a Itálie rozhodli o podstoupení československého pohraničí Německu.
Vláda s prezidentem Edvardem Benešem přes odpor armádních špiček a některých členů vlády 30. září mnichovský diktát přijala. Napsala tak tečku za jednou etapou existence Československa.
Projev Adolfa Hitlera z 10. listopadu 1938:
- „Je to fantastický úspěch. Je tak obrovský, že jej přítomnost ani nemůže zhodnotit. Velikost a dosah tohoto úspěchu jsem si uvědomil, když jsem stál uprostřed českého opevňovacího systému betonových bunkrů. Teprve tam jsem poznal, co to znamená dobýt téměř 2000 kilometrů opevnění bez jediného výstřelu.“
Mnoho příslušníků Stráže obrany státu se nicméně po okupaci Československa v březnu 1939 zapojilo do protifašistického odboje. Vznikla odbojová organizace Obrana národa, proti které tvrdě vystupovalo především gestapo.
