Mnichovskou dohodu podepsal za Francii tehdejší ministerský předseda Édouard Daladier. Země galského kohouta se chtěla za každou cenu vyhnout válečnému konfliktu. Jednak na něj nebyla připravená a také se v té době ještě nevyrovnala s následky první světové války. O podpisu dohody se ve Francii dnes téměř nemluví.
Vnuk Daladiera: Dědeček neměl v Mnichově na vybranou. Klíčovým hráčem byl Chamberlain
Je Daladier politikem, na kterého Francie zapomněla? Pohled na jeho zanedbaný hrob může k takovému závěru svádět. Historici ale nevidí roli premiéra, který podepsal mnichovskou dohodu, jednoznačně negativně.
„Daladier se pouze mýlil v tom, že věřil, že je v té době možné dosáhnout kompromisu a že se Hitler spokojí se zabráním Sudet a připojením Rakouska k Německu,“ namítá Roman Krakovsky, historik z pařížského institutu EHESS spadajícího pod prestižní univerzitu Science-Po.
Podle vnuka Marca byl Daladier přímý člověk, kterého zajímaly myšlenky demokracie, lidská práva a filozofie osvícenství. „Byl tichý a uzavřený a zároveň energický, proto mu říkali býk z Vaucluse,“ prozrazuje o svém dědečkovi.
Zodpovědnost svého předka za mnichovskou dohodu odmítá. Tvrdí, že v té době neměl na vybranou. Klíčovým hráčem byl podle něj v kritických okamžicích hlavně britský ministerský předseda Neville Chamberlain.
Po skončení konference byl prý otřesen
„Po skončení konference byl můj děda otřesen, vzpomněl si, že něco zapomněl v jednacím sále, vyběhl po schodech nahoru a v Hitlerově pracovně našel Chamberlaina,“ dodává Marc Daladier.
Sám pracoval téměř třicet let jako sekretář v Národním shromáždění. Dědečka mu připomínají hlavně výstřižky z novin, staré fotografie a některé kusy nábytku. Nejcennější je židle, na které ministerský předseda sedával.
Podpis Mnichovské dohody dnes podle Marca ve Francii nikoho moc nezajímá a on sám nemá pocit, že by jeho země někoho zradila. Nebyla připravená znovu válčit. Trauma 1. světové války bylo pořád příliš silné.
Narodil se 18. června 1884 ve francouzském Carpentras v rodině pekaře, vystudoval práva. Po válce vstoupil do Radikální strany a později se stal jejím předsedou. V roce 1924 se stal jako ministr kolonií poprvé členem francouzské vlády a ve vládních funkcích působil i v dalším období.
V letech 1933–34 byl poprvé premiérem. Podruhé stanul v čele vlády v roce 1938 a přiklonil se k politice ústupků vůči Německu. Po německém útoku na Polsko v září 1939 tuto politiku opustil a vyhlásil Německu válku. V březnu 1940 pak podala jeho vláda demisi, on ale v nové vládě zůstal jako ministr obrany.
Po napadení Francie Německem v roce 1940 uprchl do Maroka, kde byl zatčen a obviněn ze zrady; v letech 1943–45 byl internován v německých koncentračních táborech. Po válce zasedal až do roku 1958 ve francouzském parlamentu jako poslanec. Zemřel 10. října 1970.