Události, ke kterým v druhé půli roku 1938 v Československu (a především v jeho pohraničí) docházelo, vyvolávaly u celého národa oprávněné obavy. Silně prožíval chmurný podzim i spisovatel Karel Čapek, který se v těžkých chvílích snažil národ povzbuzovat svými novinovými příspěvky. Do září osmatřicet tak spadá i jeho Modlitba tohoto večera, Čapkův zřejmě nejsilnější publicistický apel, jenž sice zachycuje úzkost z budoucnosti mladé republiky, lidem se ale současně snaží dodat víru.
Mračna nad Československem se začala postuně stahovat už od jara 1938. V květnu byla kvůli dění v Německu vyhlášená částečná mobilizace a 10. září vypuklo v pohraničí sudetoněmecké povstání, které podpořil ve svém projevu na norimberském sjezdu NSDAP i Adolf Hitler.
Kvůli hybridní válce, již třetí říše rozpoutala, se tak v československém pomezí od poloviny září objevovali první mrtví a večer 22. září 1938 dokonce henleinovci získali celý Šluknovský výběžek – při obraně státních hranic tehdy zemřelo 307 mužů. A tentýž den se k situaci v ohrožené zemi v Lidových novinách vyjadřuje i mezinárodně uznávaný spisovatel Karel Čapek, jehož text Modlitba tohoto večera i s odstupem osmdesáti let svede zprostředkovat úzkost z chmurné budoucnosti mladé republiky.
Čapek se o politické dění vždy aktivně zajímal, byl navíc blízkým přítelem prezidenta Masaryka a přesvědčeným zastáncem demokracie a humanistických ideálů. Zmáhající se italský fašismus a německý nacismus ho nenechával klidným, což je patrné například z jeho dystopického románu Válka s mloky nebo explictnějšího, apelativního dramatu Bílá nemoc, které napsal už v letech 1936 a 1937.
Na začátku září 1938 se nicméně ve svých sloupcích v Lidových novinách ještě věnuje většinou nepolitickým tématům – 4. září například píše o velké vodě, která zahltila jeho domek na Strži nedaleko Dobříše.
Když ale od Velké Británie a Francie 19. září přichází do Československa požadavek na odstoupení území s více než padesáti procenty německého obyvatelstva Německu, tematika blízká Zahradnickému roku musí jít stranou.
Nevěřte ve zlo, i když se zdá sklízet dočasné úspěchy
Kvůli nejistotě vyvolané lavírováním spřátelených velmocí a jejich ústupkářskou politikou appeasementu začíná i Čapek s podzimem '38 do Lidovek psát o strachu z hrozící války, zároveň se ale snaží burcovat národ. Ještě 21. září se ve sloupku Vláda odpověděla – jednání pokračuje odvolává na husity nebo Masaryka:
„Už brzy se končí týden nejistoty, ve kterém žijeme. Ať tak nebo onak, budeme vědět, na čem jsme, a vyrovnáme se mužně s tím, co bude rozvážně a odhodlaně z naší strany uznáno za nutné.
Hajte tu duši, hajte tu svou duši v těchto hrozných dnech zkoušky, nedejte si ji ničím zviklat. Neustupujte ze své víry, neopouštějte svou naději: mravní pozice se nesmějí nikdy vyklidit, děj se co děj. Naše národní víra, víra husitská a Komenského, víra našich buditelů, víra Masarykova, to je víra ve spravedlnost a lásku boží.
Nevěřte ve zlo, i když se zdá sklízet dočasné úspěchy. Dožijeme se toho, věřte, dožijeme se toho, že se navěky zhroutí babylón lží a násilí; kolo dějin se nedá zastavit, celé lidstvo nezhrubne ani nezhloupne. A světu nebude vládnout nerozum a zlá vůle. Ten boj se vybojuje, ať dnes, ať za rok.“ (Lidové noviny 21. 9. 1938)
Československá vláda sice požadavek Francie a Británie nejprve odmítla, 21. září ale britský a francouzský vyslanec předávají prezidentu Edvardu Benešovi nové ultimátum, ve kterém jasně oznamují, že Československo v případě jeho konfliktu s Hitlerovým Německem bránit nebudou.
Kabinet proto nakonec návrh přijímá a vláda v čele s Milanem Hodžou zároveň podává demisi. Čapkovi vychází následující den v Lidových novinách sloupek Modlitba tohoto večera, ve které prosí Boha, aby dal jeho národu víru:
Modlitba tohoto večera (Lidové noviny 22. září 1938)
Bože, který jsi stvořil tuto krásnou zemi, Ty vidíš naši bolest a zklamání; Tobě nemusíme říkat, jak nám je a jak jsou skloněny naše hlavy. Ne hanbou; my se nemáme zač stydět, i když nás osud bije prutem železným. Ne my jsme byli poraženi; ne my jsme projevili málo odvahy. Náš národ neztratil nic ze své cti; ztratil jen kus svého těla. Jsme jako člověk, kterého zachytilo ozubené soukolí; už s první a nejhroznější bolestí cítí, že žije. Náš národ žije, a právě v té přesilné bolesti cítíme, jak přesilně, jak hluboce žije.
Bože, který jsi stvořil tento národ, Tobě nemusíme nic říkat; ale aspoň pro nás samotné se naše ústa a naše srdce pokoušejí formulovat to, co nesmíme ztratit nikdy, totiž víru. Víru v sebe samy a víru v Tvé dějiny. Věříme, že v dějinách jsme nestáli a nebudeme stát na špatné straně. Věříme, že na naší straně a v našem usilování je víc budoucnosti, víc toho, co poroste a ponese plod, než na straně násilí a dočasné moci. Pravda je víc než moc, protože je trvalá. Ale už v tuto těžkou chvíli si musíme uvědomit závazek, že na tu budoucnost nebudeme čekat s rukama v klíně. Budeme víc než dosud pracovat pro svůj národ, pro jeho vnitřní sílu a jednotu. Čím lepší lid uděláme ze svého národa, tím víc uděláme také pro tu lepší stránku dějin.
I v našem osudu se odehrává dějství světové, které bude s velkou a slavnou nutností pokračovat dál. My se nemáme co bát světového vývoje, naopak: každé násilí je krátké na obecnou lidskou potřebu svobody, míru a rovnosti mezi lidmi a národy. Musíme nesmírně mnoho dělat sami pro sebe, musíme mít ještě více rádi svůj národ, musíme se víc milovat mezi sebou; věříme, že i v tom, a hlavně v tom je naše velké poslání ve světě: Udělat ze sebe národ po každé stránce schopný lepší budoucnosti, než je přítomná a dočasná temná epizoda evropské historie.
Bože, neprosíme Tě, abys nás pomstil; ale prosíme Tě, abys každému z nás vdechl ducha důvěry i abys nikoho nenechal marně zoufat, ale už teď hledal, v čem může být platný pro budoucí úkoly věčného národa. Zoufalců teď nepotřebujeme. Potřebujeme víry. Potřebujeme vnitřní síly. Potřebujeme účinné lásky, která nás zdesateroznásobní. Nikdy nebude malým národ, který se nedá zviklat ve své víře v budoucnost a v práci pro své lepší příští.
Zbavit svět lži je víc než odzbrojení
Tlak Německa se ale dál stupňoval – a Čapek napsal svůj poslední předmnichovský sloupek, Modlitba za pravdu. V Československu byla tou dobou už dva dny vyhlášená všeobecná mobilizace, a vyznění textu je tak mnohem bolestnější: „Bože, jak hrozně je zraňovaná duše tohoto národa, jak tohle se má jednou zahojit nebo odpustit.“
I když jde o text napsaný už před osmdesáti lety, jeho poselství je v současné době plné fake news a nenávistných nálad nebývale aktuální:
Modlitba za pravdu (Lidové noviny 25. září 1938)
Bože, který jsi stvořil národy a všem jsi vdechl touhu žít ve cti, zbav dnešní svět toho nejhoršího: lži. Lži, která podpírá a připravuje násilí a učí lidi nenávidět se navzájem. Lži, která otravuje národy a vykopává mezi nimi propasti, jež snad ani desítky let nevyrovnají. Bože, jak bude vypadat, jak se bude vyvíjet Evropa obluzená tolika nenávistnými lžemi! Jak bude možné soužití mezi lidmi a národy, je-li mezi ně vrženo tolik urážek, tolik opovržení a vzteků! Copak si snad někdo představuje, že tento stav ducha má a může trvat bez konce? Copak si věčně má soused ošklivět souseda a čekat jen na příležitost, aby mu zasadil mstivou a úkladnou ránu? I po válce si mohou národy podat ruce; mohou si sebe rytířsky vážit a navázat vztahy důvěry. Ale na bojišti lži nebude navěky důvěry ani cti; každá lež zajde, ale zůstane po ní nenávist a opovržení; tělo se zahojí dřív než duše. Bože, jak hrozně je zraňována duše tohoto národa, jak tohle se má jednou zahojit nebo odpustit! Copak se toho nezhrozí národové, jaký nenávistný, navěky zlý a nepřátelský svět se takto buduje? Nemá snad nikdy být mír nebo aspoň oddech v křečovitém smrtelném nenávidění?
Bože, vrať světu pravdu! Bude to víc než smlouva míru, bude to cennější než každé spojenectví. Nikdo, žádný národ, žádný stát si nebudiž jist, pokud mohou být lidské vztahy kdykoli korumpovány nástroji lži. Nebude jistoty, nebude smluv, nebude ničeho platného a bezpečného, pokud vědomí kteréhokoliv národa bude zkřivováno záměrnou lží. Za každou lží jde úklad a násilí; každá lež je útok na bezpečí světa. Nikdo nebude žít v míru ani za nejsilnější hradbou z oceli a betonu; okřídlená lež se vysměje všem vašim pevnostem. Zbavit svět lži je víc než odzbrojení.
Jaké to bylo divné jasnozření, když náš Masaryk vepsal do našeho státního znaku slova Pravda vítězí. Jako by tušil, že jednou lež podnikne generální útok na náš stát a národ, a už předem razil heslo pro toto utkání. S tím heslem můžeme jít do boje; ale jenom s tím heslem může jít celý svět do míru.
Neboť jenom bez lži se mohou lidé a národy dorozumět, ať mluví jazykem kterýmkoliv.
Bože, vrať světu pravdu!
Uštvaný
Z tónu spisovatelových textů se i po Mnichovu mohlo zdát, že kdesi uvnitř věří v pozitivní obrat – národ se snažil povzbuzovat dál. Čapkovy pobídky ovšem po okleštění republiky a demobilizaci zněly ve zcela odlišném politickém a společenském klimatu, než je to prvorepublikové.
Na autora světově úspěšných her i populárních dětských knih začalo přibývat útoků, včetně množství anonymů. Čapkovi a dalším příznivcům masarykovských ideálů dávali situaci v republice nepřímo za vinu – a spisovatele kritizovali za to, že zrovna on se ve svých textech obrací k národu.
To vše Karla Čapka spolu se situací v zemi nakonec psychicky zlomilo. Zemřel 25. prosince 1938 na následky zápalu plic. Podle své manželky Olgy Scheinpflugové uštván poměry, útoky v tisku, dopisy anonymů i výhrůžkami.
