Před osmdesáti lety se Evropou proháněla diplomatická smršť, jejímž cílem bylo jediné, totiž odvrátit smršť vojenskou. Ústřední postavou překotných vyjednávání o osudu střední Evropy se stal britský premiér Neville Chamberlain. Tíhu událostí na jeho bedra svalila nerozhodnost francouzská, československá, sovětská i americká. Většina tehdejší společnosti jeho snaze tleskala. Jedním z mála, kdo tušili její marnost, byl Winston Churchill.
Chamberlainův pokus o mír vešel do učebnic. Jako odstrašující příklad
Churchill po válce napsal: „Lidé ochotní bojovat nemívají vždy pravdu a lidé hledající kompromis se vždy nemýlí. Kolik válek už bylo odvráceno trpělivostí a vytrvale projevovanou dobrou vůlí! Do kolika válek nás už strhli štváči!“
Je to bytostné přiznání síly argumentů, které v roce 1938 vedly kroky britského premiéra Nevilla Chamberlaina, hlavního tvůrce západní politiky vůči nacistickému Německu. Chamberlain věřil, že právě trpělivost a dobrá vůle mu pomohou odvrátit krveprolití, které hrozilo pouhých dvacet let po hrůzách první světové války. Jeho kroky lze pochopit jen tehdy, když se vžijeme do kontextu doby a připustíme si pouze ty informace, které měl v danou chvíli k dispozici.
Versailleská nespravedlnost
Požadavek sudetských Němců na odtržení od Československa a připojení k Německu nespadl v roce 1938 z nebe. Už po rozpadu Rakouska-Uherska v roce 1918 se čeští Němci pokusili využít jednoho z Čtrnácti bodů amerického prezidenta Woodrowa Wilsona: práva na sebeurčení. Vyhlásili provincie Deutschböhmen, Sudetenland, Deutschsüdmähren a Böhmerwaldgau a delegovali poslance do sněmu Německého Rakouska, usilujícího o připojení k Německu.
Nově vzniklá republika zlikvidovala sudetoněmecké snahy do konce roku 1918 vojenskou cestou. V mnoha Němcích pak zůstal pocit nespravedlnosti a odporu ke státu, ve kterém byli přinuceni žít silou – a proti své vůli. Už na samém počátku existence ČSR se tak ukázalo, že stanovení česko-německé hranice nikoli podle etnického, ale podle historického principu zadělalo na budoucí problémy.
„Kromě některých přepjatých návrhů byly splněny v podstatě všechny územní postuláty Československa, ale stát se tím stal velmi nehomogenním. Beneš se obratně pokoušel naznačovat jisté srovnání se Švýcarskem, zatímco kritikové nového státu mluvili o utvoření repliky habsburské monarchie,“ píše o nich historik Piotr Wandycz.
Národnostní situace v ČSR v atlasu z r. 1936
Československá vláda se přitom se „svými“ Němci snažila zacházet s citem. Měli všechna občanská individuální práva, národní školství (i vysoké) a možnost plného kulturního vyžití. Čeští nacionalisté toužící po odplatě za povýšenou německou nadvládu z dob habsburského Předlitavska byli v menšině. Vláda však nedovolila, aby se němčina stala dalším státním jazykem, a zakázala vytváření ryze německých správních teritorií, která by se mohla stát základem budoucí autonomie.
Časem se soužití obou národů v ČSR uklidnilo a od roku 1926 byli čeští Němci zastoupeni i ve vládě. „Byla to jediná menšina ve středovýchodní Evropě, která se takovou výsadou mohla pochlubit,“ upozorňuje Wandycz.
Hospodářská krize a Hitler
Nadějnou cestu však zhatila hospodářská krize, která v roce 1929 přesměrovala dějiny celého světa. Československo nebylo výjimkou a náhlý drastický propad životní úrovně vyvolal i v něm nekonečnou spirálu obviňování a nenávisti založených na příslušnosti k národu nebo sociální třídě.
Krize dopadla nejhůř na německé kraje s převahou lehkého průmyslu. Právě tam byla nezaměstnanost nejvyšší. Jen před pár lety utlumené národnostní vášně dostaly nový stimul. Ten ještě zesílil, když se v roce 1933 dostal v sousedním Německu k moci Adolf Hitler, kterému se dařilo stavět hospodářství zpátky na nohy rychleji než jeho sousedům.
„Hospodářské a mezinárodní úspěchy hitlerovského Německa působily jako stimul negativistických a autoritárně či fašisticky zaměřených sil,“ shrnuje vliv nacistické politiky na československou společnost a její sudetoněmeckou součást zejména historik Jan Křen.
Ve volbách roku 1935 přišlo v německém táboře pravé politické zemětřesení. Jasnou většinu v něm získala Sudetoněmecká strana (SdP) Konrada Henleina, která od té doby už jen posilovala. Slyšela na Hitlerovo volání po odčinění „versailleské porážky“ (meziválečného uspořádání Evropy) a sjednocení všech Němců. Henlein se tajným dopisem Hitlerovi z roku 1937 dal plně k dispozici pro protičeskoslovenskou politiku.
Vláda v Praze nedokázala na krizi a nástup nacismu efektivně reagovat. Generace zakladatelů státu odcházela a nahrazovali ji noví politici. „Československá demokracie rozhodně nebyla domovem velkých myšlenkových výbojů, ale spíše režimem průměru, který v dobrém počasí slušně, byť poněkud těžkopádně fungoval,“ shrnuje kapacitu tehdejší reprezentace státu Křen.
GALERIE
Mnichovská dohoda v historických atlasech
Prolog: Remilitarizace Porýní a anšlus
Vnitřní situace v Československu se stále silněji dostávala pod tlak dění v Evropě, jehož běh čím dál rozhodněji určoval Hitler. V roce 1936 poslal armádu do demilitarizovaného Porýní a v březnu 1938 anektoval Rakousko.
Osudný rok 1938 zastal Československo zevně izolované a uvnitř podminované.
Francie a Velká Británie těmto zásadním narušením versailleského řádu jen bezmocně přihlížely. „Když se západní demokracie smířily s ujařmením Rakouska, povzbudily tím Hitlera, aby důrazněji prosazoval své záměry proti Československu,“ napíše po válce Churchill.
Německý diktátor už 21. dubna 1938 nařídil vypracování plánu útoku na Československo, nazvaného krycím jménem Případ zelený (Fall Grün), ten však zatím držel v tajnosti a Československo nahlodával hlavně prostřednictvím SdP.
V komunálních volbách v květnu 1938 získala Henleinova strana v pohraničí kolem devadesáti procent hlasů, zbytek připadal na zdejší Čechy a německé antifašity. SdP zesílila své provokace a vyostřování napětí mezi oběma etniky. Už v březnu se strana tajně dohodla s Hitlerem, že bude klást stále větší požadavky, aby byla znemožněna jakákoli dohoda s Prahou.
Příliš živé vzpomínky
V této situaci vstoupil do dění předseda britské vlády Neville Chamberlain, který se chopil role prostředníka mezi Německem a Československem. Imperiální Británie byla v té době stále ještě velmocí, jejíž slovo mělo pro uspořádání globálních poměrů nepopiratelnou váhu.
Přestože region střední Evropy nehrál v její zahraniční politice nikdy téměř žádnou roli a britská společnost sledovala tamní dění daleko méně než události ve Středomoří, Asii či Africe, byla britská vláda k Československu smluvně připoutána. Toto pouto nebylo přímé, ale záleželo na chování Francie.
Ještě 12. června 1938 francouzský premiér Édouard Daladier obnovil slavnostní slib svého předchůdce a prohlásil, že závazky Francie k vojenské pomoci mladé středoevropské republice v případě jejího napadení jsou posvátné a nelze se jim vyhnout. Spojené království zase zaručovalo Francii, že v takovém případě pošle na pomoc vlastní armádu.
Ospravedlňují-li to okolnosti, síla smí být použita. A je-li tomu tak, má být použita za podmínek, jež jsou co nejpříznivější. Není zásluhou oddálit válku o rok, jestliže potom, když vypukne, je ještě mnohem horší nebo se dá mnohem hůř vyhrát. To jsou mučivá dilemata.
Realita skrytá za smluvním rámcem ale byla odlišná. „Francie a Velká Británie si přály jediné, totiž za každou cenu zabránit válce,“ píše Wandycz. Pro pochopení této touhy je nutné si uvědomit, že Evropa se zrovna chystala na teprve dvacáté výročí konce první světové války.
Masivní krveprolití, které starý kontinent vyděsilo svou krutostí a obrovským počtem obětí, zůstávalo ještě ve velmi živé paměti. Dvacet let je překvapivě krátká doba. Jako bychom v roce 2018 vzpomínali na miliony mrtvých a raněných z let 1994–1998 a rozhodovali se, zda máme Evropu uvrhnout do nové řeže.
O tom, že československo-německý konflikt v roce 1938 by musel přerůst v konflikt celoevropský, přitom nebylo v případě dodržení všech spojeneckých závazků pochyb.
Britské prostřednictví
Chamberlain vzal plně do rukou britskou zahraniční politiku a dohodl se s Francií, že zprostředkuje dohodu mezi Německem a ČSR. Hitlerovi dal najevo, že pokud neužije síly, jeho požadavky na připojení Sudet mohou být s britskou pomocí vynuceny diplomatickou cestou.
Nevelký Chamberlainův cit pro středoevropskou realitu naznačuje už výběr vyslance, který měl dohodu umožnit. Byl jím lord Runciman, kterého si premiér zvolil kvůli jeho zkušenostem z koloniální politiky. Runciman v srpnu odjel do střední Evropy, po dvou týdnech ale jeho mise víceméně zkrachovala.
Britští a francouzští diplomaté vyjednávali v Německu, Československu i Sovětském svazu. Pražská vláda nabízela postupně nejrůznější ústupky. Hitler však stále stupňoval požadavky a 12. září při projevu v Norimberku jasně deklaroval touhu připojit Sudety ke své říši.
Henlein se o dva dny později pokusil v Sudetech o puč, který nevyšel. Československo zavedlo stanné právo a hlavní představitel separatistů utekl do Německa. Chamberlain se proto rozhodl, že navštíví Hitlera přímo. Poprvé v životě nastoupil 15. září na delší cestu do letadla a zamířil do Mnichova, odkud dojel do führerova sídla v Berchtesgadenu.
„Nebyl to zrovna správně zvolený okamžik. Když se to dozvěděli v Praze, čeští představitelé nemohli uvěřit, že je to pravda. Byli konsternovaní, že právě ve chvíli, kdy mají vnitřní situaci v Sudetech poprvé pevně v rukou, si britský premiér jede navštívit přímo Hitlera,“ zhodnotil tuto cestu po válce Churchill.
Po schůzce v Berchtesgadenu vyzvaly Francie a Anglie Československo k odstoupení pohraničního území s více než padesáti procenty německého obyvatelstva. Francie dala najevo, že se necítí vázána svým závazkem vojenské pomoci, a pražská vláda ustoupila. „Bezradní straničtí lídři propadli zmatku a Beneš, který tehdy převzal veškeré vedení československé politiky, zoufale hledal východisko,“ píše Křen.
Na jednom se všichni shodovali: s Čechy se nebude nikdo radit. Ti prostě budou postaveni před rozhodnutí svých ochránců. Ani Jeníčkovi s Mařenkou, když je vyhnali do lesa, se nedostalo horšího zacházení.
V noci z 20. na 21. září navštívili britský a francouzský velvyslanec v Praze prezidenta a naléhavě od něj požadovali přijetí anglo-francouzských návrhů. Jednadvacátého září se československá vláda podřídila a podala demisi. Beneš vyzval ke klidu.
Mobilizace
Zdálo se, že je vše hotovo. Chamberlain podruhé letěl za Hitlerem, tentokrát se s ním sešel 22. a 23. září v Godesbergu. Po návratu odtud řekl poslancům: „Očekával jsem, že jen s Hitlerem v klidu proberu návrhy, jež jsem s sebou přivezl, a proto mnou hluboce otřáslo, když mi bylo na počátku rozhovoru řečeno, že tyto návrhy jsou nepřijatelné a že mají být nahrazeny jinými, ovšem takového druhu, o jakém jsem vůbec neuvažoval.“
Hitler nově trval na okamžité okupaci Sudet a na uspokojení územních nároků Maďarska a Polska. „Se vším důrazem, jehož jsem byl schopen, jsem se obšírně zmínil o rizicích, jaká může přinést trvání na takových podmínkách, i o strašných důsledcích války, kdyby z toho vzešla. Ostře jsem kancléři vytknul, že nedokázal žádným způsobem reagovat na úsilí, jež jsem vyvinul pro zachování míru,“ popisoval Chamberlain svůj rozhovor s Hitlerem.
Přestože nacistický vůdce britskému premiérovi zdůraznil, že víc už v Evropě žádat nebude a s Anglií chce přátelské vztahy, rozhodly se vlády dvou západních mocností godesberské požadavky odmítnout.
„Na chvíli se zazdálo možné: Hitler přepjal své požadavky a západní mocnosti daly Praze volnou ruku k mobilizaci armády, která měla impozantní průběh a přesvědčivě dokumentovala odhodlaný a bojovný postoj české a slovenské veřejnosti: dokonce i sebevědomí sudetských nacistů na chvíli pokleslo,“ popisuje tehdejší atmosféru Křen.
Částečnou mobilizaci provedly i Francie a britské loďstvo. Chamberlain 27. září večer zároveň v rozhlase pronesl svůj nejslavnější projev: „Jak hrozné, nepředstavitelné, neuvěřitelné je, že bychom tu měli kopat zákopy a zkoušet si plynové masky kvůli jakémusi sporu ve vzdálené zemi mezi lidmi, o nichž nic nevíme!“
„Já sám jsem do hloubi duše člověkem míru. Ozbrojený konflikt mezi národy mne děsí jako noční můra, ale kdybychom se přesvědčili, že se nějaký národ rozhodl ovládnout svět strachem ze své síly, cítil bych nutnost postavit se mu na odpor,“ dodával. „Pod takovou nadvládou by pro lidi, kteří věří ve svobodu, život nestál za to, aby byl žit, ale válka je strašná věc, a než se do ní pustíme, musíme si být naprosto jasně vědomi, že v sázce jsou skutečně významné věci.“
Churchill situaci popsal následovně: „Zdálo se, že nadešel okamžik střetnutí a síly protivníků jsou sešikovány. Češi měli ve zbrani půl druhého milionu mužů, stojících za nejmohutnější linií pevností v Evropě a vyzbrojených znamenitě zorganizovanou a výkonnou průmyslovou mašinérií. Francouzská armáda byla částečně zmobilizovaná a francouzští ministři byli, sice neradi, ale přece jen ochotni dostát závazkům vůči Československu.“
Mnichovská definitiva
Hitler však dobře porozuměl váhavému tónu Chamberlainova projevu a nabídl mu cestu ven z krize. Poskytl záruku, že nové československé hranice budou definitivní. To toryovskému ministerskému předsedovi stačilo, aby mohl do berlínského kancléřství napsat: „Pociťuji jistotu, že můžete získat vše podstatné bez války a také bez odkladu. Jsem ochoten okamžitě přijet osobně do Berlína a prodiskutovat s vámi i se zástupci české vlády, případně ještě se zástupci Francie a Itálie, budete-li si přát, opatření k předání území.“
Hitler si to přál. Schůzku čtyř mocností nakonec formálně do Mnichova svolal italský diktátor Benito Mussolini. Ve dvě hodiny ráno 30. září jejich představitelé podepsali dohodu, která obsahovala téměř všechny godesberské podmínky:
- Sudety měly být vyklizeny v pěti etapách počínaje 1. říjnem a odchod měl být ukončen do deseti dnů.
- Konečné hranice okleštěné republiky měla stanovit mezinárodní komise.
- Doplňující deklarace zavazovaly ČSR předat jinonárodní území do tří měsíců také Polsku a Maďarsku.
- ČSR byly přislíbeny nakonec nikdy neudělené garance účastníků konference.
Českoslovenští zástupci se jednání neúčastnili. Když byli s dohodou seznámeni, Chamberlain se nechal slyšet, že „odpověď se neočekává“.
V této chvíli se zachvěly všechny základní kameny, na nichž republika dosud stavěla. Po otřesu víry v liberální kapitalismus, který způsobila krize, otřásla se nyní i důvěra v demokracii a ve spojenecké západní velmoci.
Konference měla jednu odbočku. Chamberlain během dolaďování textu diplomaty navrhl Hitlerovi schůzku mezi čtyřma očima, na které mu předložil společné prohlášení o tom, že Spojené království a Německo už proti sobě nikdy nepůjdou do války. Hitler ho s radostí podepsal.
Po návratu do Londýna mával Chamberlain právě tímto prohlášením a říkal: „Dnes podruhé v našich dějinách přišel z Německa do Downing Street čestný mír. Věřím, že je to mír pro naši dobu.“ Churchill tvrdí, že Chamberlain však v autě soukromě řekl lordu Halifaxovi: „Tohle vše vydrží nejdéle tři měsíce.“
Mnichov je dodnes prototypem slabosti a vadného postupu demokracií proti diktaturám vůbec.
Ztráty
Československo přišlo v důsledku mnichovského diktátu celkem o 41 100 čtverečních kilometrů území, 4 879 000 obyvatel a dvě pětiny průmyslové kapacity. Na odtržených zemích žilo 822 tisíc Čechů. Ze Sudet uprchlo nebo bylo vyhnáno přes 200 tisíc lidí, z toho sedmdesát procent Čechů, dvacet procent Židů a zbytek německých antifašistů.
Na Západě zavládlo všeobecné uspokojení, že válka nebude. V Německu a zvláště připojeném pohraničí vypukla ohromná vlna nacionální euforie, doprovázená terorem proti antifašistům, Židům a místním Čechům.
Už tři týdny po Mnichovu, 21. října 1938, vydal Hitler interní směrnici k přípravě vojenské likvidace Československa.
„Byl jsem vždy přesvědčen, že Beneš udělal chybu, když se podřídil. Měl hájit svou pevnostní linii. Jakmile by se jednou začalo bojovat, Francie by mu byla, jak jsem si tehdy myslel, ve vzepětí národního cítění přišla na pomoc a Británie by se téměř okamžitě postavila po bok Francie,“ napsal po válce Churchill.