Praha - V noci z 12. na 13. září 1938 se rozhořel českým pohraničím pokus o puč sudetských Němců pod taktovkou Konrada Henleina, který svědomitě plnil instrukce z Berlína. Československá vláda proti stoupencům velkoněmecké myšlenky bezprostředně zakročila a za dva dny bylo po nepokojích. Nacisté nakonec rozbití československého státu dosáhli, k čemuž dění kolem henleinovců významně přispělo.
„Povstání vypuklo 12. září 1938. Signálem pro něj byl norimberský sjezd NSDAP a zejména protičeskoslovensky zaměřený projev Adolfa Hitlera. První fáze povstání byla během dvou dnů zlikvidována. Povstání mělo před mezinárodní veřejností prezentovat, že Němci a Češi spolu nemohou žít v jednom státě. Ovšem československá vláda obnovila klid v pohraničí. Tehdy právě vstupuje do hry sudetoněmecký Freikorps, který vznikl 17. září 1938 a jenž měl zvenčí svými akcemi vyvolávat dojem, že československá vláda postupuje násilím proti sudetským Němcům. To byl moment, kdy se do věci zapojila německá nacistická a znacizovaná média, která celou situaci před mezinárodní veřejností zkreslovala. Tím potom pomáhala nacistům a jejich diplomacii celou situaci obracet v neprospěch Československa,“ popisoval zářijové události roku 1938 v jednom z pořadů České televize historik Karel Straka.
Německá menšina po vzniku Československa
Na českém území žijící Němci se museli po roce 1918 na základě versailleského uspořádání vyrovnávat s nezvyklým postavením menšiny. Výrok prezidenta T. G. Masaryka z doby krátce po vzniku samostatného státu jejich práva nepříliš šťastně vymezuje: „Území československého státu patří Čechům a Slovákům, a Němci, kteří zde žijí, mohou při budování státu spolupracovat“. Až roku 1925 se začala německá menšina podílet na vládě, na podzim 1926 byl sestaven první nadnárodní kabinet demonstrující rovnoprávnost postavení Čechů a Němců v zemi. Tehdy se zdálo, že je učiněna tečka za Masarykovým výrokem.
V roce 1925 ale Německo obnovilo své velmocenské postavení, když uzavřením locarnských dohod získalo garanci západních hranic, čímž naopak oslabilo zahraničněpolitické postavení ČSR. Skrytou základnou pro budování jednotné sudetoněmecké fronty byl v Československu od roku 1931 Německý tělovýchovný svaz v pohraničí, v jehož čele stál krajní nacionalista a vyznavač velkoněmecké myšlenky Konrád Henlein. V roce 1933 založil Sudetoněmeckou vlasteneckou frontu, která se k nacismu zpočátku oficiálně nepřiznávala a prezentovala se jako nadstranické hnutí sjednocující všechny sudetské Němce.
Vzestup Henleinovy SdP
V roce 1935 přijala Henleinova Sudetoněmecká vlastenecká fronta název Sudetendeutsche Partei (SdP) a navázala styky s Hitlerovou NSDAP. Ve volbách v tomtéž roce ji podpořily dvě třetiny německého obyvatelstva a získala 44 křesel v třísetčlenné sněmovně.
Po obsazení Rakouska v březnu 1938 dostal Henlein od Hitlera instrukce postavit československou vládu před nesplnitelné požadavky, a tím zažehnout konflikt. Na sjezdu SdP 24. dubna téhož roku proto Henlein vyhlásil osmibodový karlovarský program. První bod nařizoval úplné nastolení rovnoprávnosti sudetoněmecké národnostní skupiny s českým národem. Dokument hovořil také o vytvoření sudetoněmecké samosprávy na územích osídlených sudetskými Němci ve všech oblastech veřejného života, jež se týkaly zájmů a záležitostí sudetoněmecké národnostní skupiny.
Koncem června 1938 vnutila Československu britská vláda misi lorda Waltera Runcimana v přesvědčení, že je v ČSR nutno odstranit základní chybu versailleského systému a poskytnout Němcům právo na sebeurčení, především se však obávala rozpínavosti Hitlera. Mise měla zprostředkovat jednání mezi Benešovou vládou a Henleinem. Bez hlubších znalostí a zájmu o skutečné poměry ve státě se lord Runciman postavil na stranu sudetských Němců. Když 5. září 1938 československá vláda v tzv. čtvrtém plánu přistoupila na splnění téměř všech z osmi karlovarských požadavků, bylo vedení SdP velmi zaskočeno.
Cesta k Mnichovu
Henleinovci vstřícný krok vlády odmítli a začali hledat novou záminku ke střetu. Po Hitlerově projevu se v noci z 12. na 13. září henleinovci pokusili o puč. Po potlačení vedoucí činitelé v čele s Henleinem uprchli do Německa, kde zorganizovali ozbrojené dobrovolné oddíly Sudetendeutsche Freikorps.
V den odjezdu Runcimanovy mise 16. září československá vláda SdP zakázala. Přesto celistvost státu již nebylo možné ubránit. Již o den dříve totiž sdělil Hitler předsedovi britské vlády Nevillu Chamberlainovi své požadavky a britská a francouzská vláda na jejich základě vypracovaly plán na odstoupení pohraničních oblastí ČSR s více než 50 procenty německého obyvatelstva. Bývalí spojenci poté předložili československé vládě ultimátum. ČSR jej zprvu odmítla, ale po tvrdém nátlaku britského a francouzského vyslance na prezidenta Edvarda Beneše nakonec 21. září souhlasila s odstoupením požadovaných území.
„Sudetoněmecká otázka byla pouze záminkou ospravedlňující expanzi za německé hranice,“ myslí si Jiří Rajlich.
