Berlín - Československo bylo v roce 1938 ve velmi kritické situaci. Politickou scénu ovládla Sudetoněmecká strana (SdP), pro kterou v parlamentních volbách hlasovalo více než 1 250 000 lidí. Strana na svém sjezdu v Karlových Varech přijala 24. dubna téhož roku osmibodový karlovarský program, jehož naplnění by znamenalo zásadní ohrožení státní suverenity. Adolf Hitler obsazení Československa dlouhodobě připravoval a bylo mu jasné, že jedním z klíčových hráčů v této partii jsou právě příslušníci početné a se svým postavením dlouhodobě nespokojené německé menšiny. V tehdejším Československu žilo na tři miliony Němců, takřka každý třetí občan měl německou národnost. Většina z nich žila v chudém pohraničí, které bylo nejvíce postižené hospodářskou krizí 30. let. První bod karlovarského programu nařizoval úplné nastolení rovnoprávnosti sudetoněmecké národnostní skupiny s českým národem. Dokument hovořil také o vytvoření sudetoněmecké samosprávy na územích osídlených sudetskými Němci ve všech oblastech veřejného života, jež se týkaly zájmů a záležitostí sudetoněmecké národnostní skupiny.
Přijetí osmibodového karlovarského programu
Tyto požadavky československá vláda pod tlakem událostí 5. září 1938 v podstatě přijala, když předložila „Návrh o postupu jednání ohledně úpravy národnostních otázek.“ S ním souhlasil jak britský vyjednavač lord Runciman, tak vyjednavači Sudetoněmecké strany.
Avšak skutečným cílem Hitlera nebylo řešení sudetoněmecké národnostní otázky, ale rozbití Československa a jeho úplné ovládnutí. Proto už za pouhé dva dny přišla ostravská provokace. Konrad Henlein, který na příkaz Hitlera karlovarský program sám vyhlásil, přerušil jednání strany. Samotný Hitler pak v rozhlasovém projevu vyprovokoval ozbrojený puč sudetských Němců.
