Praha - Přestože mobilizace vypukla jen týden před Mnichovskou dohodou - 23. září 1938, v době jejího podpisu už byla téměř dokončena a armáda byla bojeschopná. „Mobilizace byla prakticky připravená, armáda se opírala o opevnění a byla připravena k válce,“ uvedl vojenský historik Eduard Stehlík. Vůli Čechů bránit se německé převaze tak převálcoval až mnichovský diktát.
Velká část armády byla po týdnu mobilizace připravená a bojeschopná. „Toho se od začátku vzniku republiky báli všichni generálové, že nepřítel zaútočí během mobilizace, kdy je armáda nejzranitelnější,“ připomněl Stehlík. Českou armádu přitom v té době tvořilo více než 1,5 milionu vojáků, kteří měli k dispozici 1,2 milionu pušek a 62 tisíc kulometů, 36 tisíc motorových vozidel, na 200 tisíc koní, 469 tanků, letectvo čítající 568 bojových letadel.
Kromě toho bylo k 23. září stavebně dokončeno a z velké části vyzbrojeno 263 těžkých objektů, které měly čelit nepříteli delší dobu, a kolem 9 632 objektů lehkých, jež měly být dočasným ochranným štítem pro bránící se pěchotu. Pohraniční opevnění nebylo do září 1938 dostavěno, přesto už ale bylo rozsáhlé, některým opevněním rychle dostavovaných po únoru 1938 chyběla zatím část plánovaných zbraní.
Historie železobetonového pásu podél hranic se datuje od roku 1935, kdy se celá řada zemí v předválečném období rozhodla řešit svou obranu výstavbou opevnění. „Naše nejbližší vztahy byly k Francii a ta tou dobou dobudovávala Maginotovu linii. Českoslovenští odborníci se naučili něco tam. Pokud jde o nedostatky, poučili jsme se od Francouzů z toho, co zanedbali, a vybudovali jsme opevnění, které bylo tehdy na světové špičce,“ řekl Stehlík.
Už v roce 1934 se jela do Francie podívat skupina odborníků. Později Československo požádalo o vyslání francouzských expertů, kteří by pomohli vybrat vhodná místa v terénu a poradit našim ženijním specialistům, co dál. „Pokud jde o vlastní výstavbu, stavěli ji experti jako profesor Bechyně, kteří byli špičkami železobetonového stavitelství ve světovém měřítku. Přišli s řadou zlepšení. Materiál dodávala Škodovka, to byla taky špička,“ popisuje Stehlík.
U objektů se nepočítalo s tím, že by bojovaly samy za sebe. Systém byl vybudován na principu bočních paleb, kdy objekty vytvářely palebnou přehradu a mohly se navzájem chránit.
Každý objekt měl vlastní studnu, zásoby potravin, dieselový agregát i zásoby munice. Byla v něm vlastní filtroventilace a baterie protichemických filtrů. Objekt tak mohl vést boj i za situace, kdyby byly v okolí použity chemické zbraně. Objekt mohl být samostatný týden až čtrnáct dní.
Situaci v české armádě ale poněkud komplikovalo národnostní složení československého státu a tedy i národnost vojáků. Při mobilizaci se nedostavila asi polovina německých vojáků, naopak vynikající byla morálka vojáků české, slovenské a ukrajinské národnosti. Podporu armáda nacházela i mezi běžnými Čechy.
Velení armády bylo svěřeno zkušeným důstojníkům, kteří se proslavili zejména v československých legiích v Rusku. V čele stál armádní generál Ludvík Krejčí, který pražské vládě opakovaně deklaroval připravenost a odhodlanost vojáků bojovat. Hlavní velitelství se okamžitě po zahájení mobilizace přesunulo z Prahy na zámek v Račicích u Vyškova.
Depeše prezidenta Beneše den po vyhlášení mobilizace:
„Průběh mobilizace bezvadný, lid absolutně pevný, vláda plným pánem situace…“
Druhou mobilizací roku 1938 vyvrcholil dlouhodobý nátlak Adolfa Hitlera na odstoupení pohraničních oblastí. O všeobecné mobilizaci rozhodla 23. září porada prezidenta Edvarda Beneše s předsedou úřednické vlády generálem Janem Syrovým, předáky koaličních stran a některými ministry. K veřejnosti se informace o stavu válečné pohotovosti dostala prostřednictvím rozhlasu v půl jedenácté v noci poté, co ji jednomyslně schválila vláda.
Velitelé relativně dobře vyzbrojené československé armády si však uvědomovali, že úspěšná obrana vlasti spočívala v rychlém zásahu spojeneckých sil, v prvé řadě Francie, s níž měla předmnichovská republika vedle politických i úzké vztahy vojenské.
Velká Británie, která po většinu doby preferovala vyjednávání s Hitlerem, s československou mobilizací souhlasila. „Hitler měl v tu chvíli pro Brity přemrštěné požadavky,“ vysvětlil Stehlík. To, že s podobnými požadavky zástupci Velké Británie později při Mnichovské dohodě souhlasili, byl podle něj „určitý obrat v mezinárodní politice“ Británie.
Tradiční spojenci ale upřednostňovali politické a nikoliv vojenské řešení konfliktu. Jasným signálem pro Prahu byla Mnichovská dohoda, ve které představitelé Německa, Francie, Británie a Itálie rozhodli o podstoupení československého pohraničí Německu. Vláda s prezidentem Benešem přes odpor armádních špiček a některých členů vlády, například ministra Petra Zenkla, 30. září mnichovský diktát přijala. Napsala tak tečku za jednou etapou existence Československa.
