Ed. Daladier, Mussolini, A. Hitler, Chamberlain. Tyto čtyři podpisy zasychaly večer 29. září 1938 pod dokumentem, kterým čtyři velmoci stanovily, že Československo má vydat část svého území Německu. Situaci v roce 1938 – ovšem i věčnou otázku, zda se tehdy mělo Československo bránit – letos opakovaně připomínají politici i historici v souvislosti s ruským tažením proti Ukrajině. I ona čelí územním nárokům mnohem většího nepřítele, který navíc předkládá argumenty velmi podobné těm nacistickým.
Daladier s Chamberlainem v Mnichově podepsali Hitlerovi, co chtěl. Po 84 letech zní srovnání s Ukrajinou
„Zvoní, zvoní zrady zvon,“ psal před 84 lety František Halas, když do Prahy přišly zprávy z Mnichova. Anglie a Francie odsouhlasily Německu, že mu připadne československé pohraničí, přesněji řečeno veškeré území, kde mělo převahu německé obyvatelstvo. Skončila tak několikaměsíční epizoda, na jejímž konci byla československá politická reprezentace ochotna kývnout téměř na cokoli, ale stejně to nestačilo.
Fakticky tak také skončilo sudetoněmecké povstání, konflikt, v němž se vzbouřenci neúspěšně pokusili uzmout část československého území silou a do kterého se nakonec zapojily i řádné německé jednotky. A, navzdory tomu, čemu věřili zejména ve Velké Británii, se nepodařilo zachránit mír, ale naopak usnadnit cestu k válce.
O Mnichovu se často hovoří jako o historickém traumatu, které české smýšlení o světě ovlivňuje dodnes. Traumatická vzpomínka to ale byla i pro Brity, přinejmenším dokud žila (a vládla) generace, která předválečné období zažila.
Byl to hlavně britský premiér Neville Chamberlain, kdo „naletěl“ Hitlerovi, kdo mu naslouchal navzdory všemu, co už měl na svědomí (militarizace Porýní, anšlus Rakouska, čím dál méně skrývaná podpora Franca ve španělské občanské válce). Chamberlain s nacistickým vůdcem jednal, místo aby ho včas zastavil, a také poslal do Československa lorda Runcimana, aby posoudil, jaké je postavení německé menšiny.
A byl to Chamberlain, kdo přemluvil francouzského premiéra Edouarda Daladiera, aby na německé požadavky přistoupil, navzdory spojenecké dohodě Paříže s Prahou.
Jediný stín
Jan Masaryk popsal Viktoru Fischlovi v Hovorech s Janem Masarykem poválečné rozpaky Angličanů nad vzpomínkami na Mnichov takto: „Už se vám někdy stalo, že jste seděl na záchodě, zapomněl jste otočit klíčem a někdo na vás otevřel dveře? Tak tohle je, prosím, přesně to, co se Angličanům stalo v roce 1938.“
Odkázali se k němu třeba i Antony Jay a Jonathan Lynn v dodnes oblíbeném britském sitcomu Jistě, pane ministře. „Navrhl mi, abychom použili patero standardních výmluv státní správy. (…) Každou z výmluv jsem pojmenoval podle příkladu, který ji proslavil. (…) 4. Výmluva à la mnichovská dohoda: Došlo k tomu, protože jsme neznali řadu důležitých skutečností, a víckrát se to nestane. (Těmi důležitými skutečnostmi byl v tomto případě fakt, že Hitler chtěl dobýt Evropu. Ve skutečnosti to známo bylo, ale nikoliv ministerstvu zahraničí.),“ citujeme-li z knižní verze Jistě, pane ministře.
Neville Chamberlain v rozhovoru s Hitlerem 29. září 1938
Když v roce 1996 navštívila Prahu tehdejší britská královna Alžběta II., v přípitku při večeři s českými představiteli na Pražském hradě řekla, že je mnichovská dohoda „jediný stín“, který česko-britské vztahy zatěžuje.
Mír nebyl, Fall Grün také ne
Byl to také Chamberlain, který po návratu z Mnichova doma hlásal „přinesl jsem vám mír“. Naproti tomu Daladier byl v celé věci vcelku zticha a mnohem později v dokumentárním filmu Marcela Ophülse popsal svoji roli při vzniku dohody velmi nelichotivě. O zhruba jedenáct měsíců později pak britský premiér vyhlašoval válku Německu, které napadlo Polsko, a po dalších osmi měsících skončil v čele exekutivy, když selhaly britské válečné snahy v Norsku.
Jak později vyšlo najevo, byl Adolf Hitler připraven vzít si československé území i v případě, že by to jak československá vláda, tak Londýn a Paříž odmítly. Historickým paradoxem je, že kdyby byl v Mnichově neuspěl, dost možná by místo územních zisků sám rychle skončil.
Již tehdy chystaly armádní kruhy atentát na Hitlera, jednou z ústředních postav byl dokonce Ludwig Beck, který v srpnu rezignoval na post náčelníka generálního štábu (nakonec popravený pro účast na von Stauffenbergově atentátu v roce 1944). Generálové se realizace vojenského plánu Fall Grün obávali, zejména toho, že Čechoslovákům přispěchají na pomoc jejich spojenci.
Plán počítal s tím, že československou armádu rozdělí útoky ze severu na Slezsko a z jihu na Moravu. Tím by byly obranné jednotky v Čechách obklíčeny, načež by přišel rozhodující úder od západu. V takové vizi bylo mnoho neznámých, Němci by se v první řadě museli vypořádat sice s nedokončeným, ale v zásadě již funkčním pohraničním opevněním.
Otázku, jak by vše dopadlo, tedy zda by Němci dokázali opevnění rychle prorazit a Československo dobýt, zda by Francouzi, případně Sověti přišli na pomoc (a k čemu přesně by to vedlo) a zda by se německá armáda při prvním neúspěchu Hitlera promptně nezbavila, ale ponechala dohoda z Mnichova v rukou příznivců alternativní historie.
O své území čeští vojáci bojovat nemohli, proti Němcům ale válčili například u Tobruku (na snímku zničené německé vozidlo a britští vojáci)
Ruský útok na Ukrajinu jako Mnichov II.?
Od osudného mnichovského večera uplynulo 84 let. Československo dávno již neexistuje. Jeho nástupnické státy se dnes nemusí obávat německé agrese, jsou naopak spojenci v téže alianci jako Francie a Velká Británie. V Evropě se ale po desetiletích opět naplno válčí, což oživuje i vzpomínky na osmatřicátý rok.
Někteří veřejní činitelé i historici neváhali nynější ruské válečné tažení proti Ukrajině přímo přirovnat k Hitlerovu Fall Grün a postoj přinejmenším některých západních zemí k tomu, co tehdy učinily Londýn a Paříž.
Německý vojenský historik Sönke Neitzel již v březnu, zhruba dva týdny po začátku ruské invaze, hovořil o ruské snaze odříznout Ukrajinu od černomořského pobřeží, což srovnal s následky mnichovské dohody. „Obsazení Sudet Německem znemožnilo Československu obranu a učinilo z něho bezbranný stát,“ podotkl.
K nejvýše postaveným českým politikům, kteří srovnávali situaci Československa na konci září 1938 a Ukrajiny po letošním 24. únoru, se v dubnu zařadil předseda Senátu Miloš Vystrčil (ODS), který v doprovodu některých dalších senátorů přijel do Kyjeva.
V projevu v ukrajinském parlamentu zdůraznil, že Ukrajina nesmí skončit jako Československo po podepsání mnichovské dohody. V Kyjevě sdělil, že „ústupky diktátorům nikdy nefungovaly“. Před Nejvyšší radou se tak vyslovil pro obnovení územní celistvosti Ukrajiny, když připomněl smlouvu, která v roce 1938 umožnila nacistickému Německu zabrat pohraniční území někdejšího Československa. „Nesmíme ani na minutu, ani na vteřinu připustit, aby se Ukrajina, abyste se vy, Ukrajinci, dostali do naší mnichovské situace,“ řekl.
Pozice obou zemí srovnával v březnu při výročí okupace zbytku českých zemí Německem také místopředseda Senátu Jiří Růžička (TOP 09). Hovořil na Hradčanském náměstí a poukázal, že na Hradě vlaje kromě české i ukrajinská vlajka. „Ta vlajka nám připomíná to, co v mnohém připomíná osud předválečného Československa. Připomíná nám to, že světové velmoci byly laxní, nedokázaly se včas postavit na odpor a dnes sledujeme, že na Ukrajině zuří válka, kterou rozpoutal diktátor a válečný zločinec, tak jako před 83 lety,“ nechal se slyšet Růžička.
Ministr zahraničí Jan Lipavský (Piráti) zase v červnu v rozhovoru pro televizi Prima varoval před tím, aby se západní státy pouštěly do dvoustranných rozhovorů s Ruskem o osudu Ukrajiny. V opačném případě by hrozilo, že to dopadne jako v Mnichově a Ukrajina rozhodnutím velmocí ztratí část území. Reagoval i na výrok francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, který tehdy rezonoval, totiž že je potřeba vyhnout se ponížení Ruska ve válce, která se pro něj od začátku nevyvíjí příliš příznivě.
I slovenská prezidentka Zuzana Čaputová poukázala na jaře na fakt, že postoupení československého pohraničí Německu nezajistilo Evropě klid a mír. „O méně než rok později mír skončil a nastala válka. Neopakujme tu samou chybu. Pro obnovu míru v Evropě musíme nadále podporovat Ukrajinu. Ukrajina musí svobodně rozhodnout o své budoucnosti,“ zdůraznila Čaputová.
Ruská argumentace po vzoru nacistů
Slova o Mnichovu zněla ovšem již v roce 2014, kdy Rusko obsadilo ukrajinský poloostrov Krym a také část Donbasu, kde vytvořilo dva loutkové, mezinárodně neuznané kvazistáty (samo Rusko je uznalo až v předvečer letošní války).
Tehdejší předseda zahraničního výboru Poslanecké sněmovny Karel Schwarzenberg (TOP 09) přirovnával ruskou okupaci Krymu k anexi československého pohraničí a argumenty Vladimira Putina k těm tehdejším Hitlerovým. Moskva totiž tvrdila (a podobně argumentovala i letos), že musí ochránit ruské obyvatele před údajným ukrajinským nacionalismem.
Konrad Henlein v Ústí nad Labem v říjnu 1938
„Když ve třicátých letech minulého století chtěl Adolf Hitler obsadit nějakou cizí zemi, vždy prohlásil, že musí chránit tamější Němce. Ať už šlo o anšlus Rakouska, obsazení našeho pohraničí, nebo útok na Polsko,“ srovnal již tehdy Schwarzenberg.
Politická scéna však nebyla před osmi lety jednotná. Například prezident Miloš Zeman se stavěl proti tomu, aby bylo Rusko za anexi ukrajinského území trestáno, opakovaně volal po zrušení uvalených sankcí a v roce 2017 prohlásil, že „Krym je fait accompli“ s tím, že by Ukrajina spíše než na vrácení území měla pomýšlet na vyjednávání s Moskvou o kompenzacích.
Izraelský historik Gabriel Gorodetsky před přirovnáváním války na Ukrajině k Mnichovu letos varoval. Politici, kteří tak činí, podle něj neberou v úvahu odlišné okolnosti tehdejší a současné mezinárodní krize.
Mnoho okolností je nepochybně jiných. Ukrajina na rozdíl od Československa neměla spojeneckou smlouvu, která měla garantovat zapojení dalšího státu do konfliktu, Západ naopak přímou účast vždy vylučoval. Na druhé straně proudí na Ukrajinu vyspělé západní zbraně a žádný relevantní evropský či americký politik vážně nenaznačil, že by měla okupovaná území někdy připadnout Rusku.
A Česko i podle vyjádření vrcholných činitelů se svou historickou zkušeností jistě nejde ve šlépějích těch, kdo tehdy rozhoupali onen „zrady zvon“. „Neblahé zkušenosti Československa s Mnichovem připomínají, že politika ústupků je zhouba a nikam nevede,“ prohlásil v květnu při vzpomínce na likvidaci nacistického činitele Reinharda Heydricha pražský primátor Zdeněk Hřib (Piráti).