Před osmdesáti lety byl československým prezidentem zvolen Emil Hácha. Uznávaný právník a také překladatel se stal jednou z nejrozporuplnějších osobností českých dějin. Muž, který v březnu 1939 Hitlerovi pod nátlakem odsouhlasil okupaci českého území. Méně známá je přitom jeho role při propuštění studentů, které věznili nacisté.
Zrádce, nebo hrdina? Odsouhlasil Hitlerovi okupaci, zároveň se ale Hácha zasloužil o propouštění politických vězňů
„Je mi 66 let, připravoval jsem se na odpočinek. Místo toho mám být prezidentem republiky v těžkých dobách, v nichž se neví dnes, co může být zítra. Je to velká oběť, ale přinesu ji, je-li to nutné v zájmu národa a státu,“ zareagoval před osmdesáti lety Emil Hácha na své zvolení. Světově uznávaný odborník na oblast veřejného práva a hluboce věřící katolík se tak stal prvním československým prezidentem, který si své zvolení nepřál a sám sebe označoval pouze jako „místodržícího“.
Hácha se následně stal jednou z nejrozporuplnějších osobností českých dějin, a to především kvůli tomu, že Hitlerovi – ačkoliv pod nátlakem – odsouhlasil v březnu 1939 okupaci zbytku Českých zemí. V čele protektorátu Čechy a Morava pak zůstal stát až do porážky nacistického Německa na jaře 1945. Jeho pověst kolaboranta navíc umocnil komunistický režim, který jej nekompromisně označoval za zrádce.
Teprve po listopadové revoluci v roce 1989 se začaly ozývat také hlasy, které jsou vůči Háchovi smířlivější. Poukazují přitom na tehdejší mimořádně složitou politickou situaci, vážnou nemoc a vyzdvihují i jeho zásluhy na propuštění mnoha studentů, které v listopadu 1939 uvěznili nacisté do koncentračních táborů.
Události z listopadu 1939
Rok po mnichovské dohodě a půl roku po vzniku protektorátu Čechy a Morava se i přes zákaz Němců konaly 28. října oslavy vzniku Československa. Při zásahu tehdy Němci postřelili studenta Lékařské fakulty UK Jana Opletala. Ten vážným zraněním o dva týdny později podlehl.
Pohřeb se konal 15. listopadu 1939 na pražském Albertově. Po skončení smutečního rozloučení se však studenti nerozešli, ale za zpěvu českých vlasteneckých písní a vykřikování protinacistických hesel dál pokračovali v průvodu do centra Prahy.
Okupační orgány těchto demonstrací využily k uskutečnění dlouho plánované akce a 17. listopadu uzavřely české vysoké školy. Háchy se přitom tento krok dotkl i přímo osobně – sám totiž působil jako soukromý docent na Právnické fakultě Univerzity Karlovy.
Při té příležitosti okupační správa zatkla 1200 studentů z vysokých škol napříč protektorátem, které následně poslala do německých koncentračních táborů. Především do Sachsenhausenu nedaleko Berlína.
Háchova iniciativa
Osvobození uvězněných studentů se následně stalo jedním z hlavních cílů prezidentovy kanceláře a protektorátní vlády.
„Hácha se opakovaně obracel na říšského protektora Konstantina von Neuratha se žádostmi o jejich propuštění,“ uvedl historik z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity Vladimír Černý.
„Rodiče vězněných studentů se na Háchu opakovaně obraceli se žádostmi o intervenci a prezident se snažil dělat, co bylo v jeho silách,“ řekl Černý s tím, že ještě před Vánocemi 1939 nacisté skutečně tři desítky z nich propustili. „Ze strany okupačního režimu šlo jen o drobný ústupek, ale byly při něm zachráněny lidské životy,“ dodal Černý.
Okupanti ovšem studenty propouštěli až po politických ústupcích. „Von Neurath například řekl Háchovi, že musí napsat podlézavě stylizovaný telegram Hitlerovi k narozeninám, který bude následně publikován. Další skupina asi 180 studentů se potom z tábora dostala v dubnu 1940 a propouštění pomalu pokračovalo,“ uvedl Černý.
- Před nástupem do nejvyšší ústavní funkce byl šestašedesátiletý prezident Nejvyššího správního soudu Emil Hácha uznávaným právníkem. Byl také hluboce věřící katolík a méně známá je jeho literární činnost. Kromě Mužů ve člunu Jerome Klapky Jeroma přeložil také jednu z knih Rudyarda Kiplinga a skládal básně. Byl sběratelem výtvarného umění a ovládal celou řadu cizích jazyků – uměl výborně německy, anglicky, francouzsky, italsky, polsky, rusky, slovinsky a slovensky.
Při snaze o propuštění studentů pak zkušený právník argumentoval například „zájmem říše“ a její potřebou kvalitních pracovníků. Při osobních schůzkách s nacisty byla Háchovou zbraní i velmi dobrá znalost němčiny. Kromě samotného propuštění podle práce Petra Borla prezident spolu s protektorátní vládou také usilovali o zlepšení podmínek těchto studentů ve věznicích.
Poslední student – medik Vojtěch Schnurpfeil – se podle Černého vrátil v březnu 1943. Ne všichni věznění studenti se však návratu domů dočkali – někteří v táborech zemřeli. Borl uvádí, že nelidské zacházení nepřežilo asi dvacet studentů.
Emil Hácha intervenoval ve prospěch i dalších politických vězňů. „Jako příklad může sloužit politik Jiří Havelka,“ uvedl Černý. Havelka, který měl kontakty s odbojem, v protektorátní vládě Aloise Eliáše zastával funkci ministra dopravy. Když jej nacisté v roce 1941 zatkli a po nějaké době chtěli postavit před stanný soud, Hácha se za něj podle Černého velmi energicky přimlouval, a dokonce vyhrožoval svou demisí.
Nacisté proto Havelku umísti pouze do domácího vězení, kde se dočkal konce války. „Poté byl zatčen a obviněn, ale Národní soud jej v dubnu 1947 tohoto obvinění zbavil,“ řekl Vladimír Černý.
Zlom po příchodu Heydricha
Zatímco v prvních letech ve funkci prezident Emil Hácha udržoval kontakty s odbojem, intervenoval ve prospěch vězňů a byl ve spojení také s exilovou vládou v Londýně, postupná změna jeho postojů nastala po příchodu zastupujícího protektora Reinharda Heydricha v září 1941.
Hácha hovořil o demisi, ale nakonec zůstal s odůvodněním, že stále ještě musí hájit pozici národa. Vít Machálek ve své knize poukázal, že popravy za stanného práva, které Heydrich spustil po svém příchodu, se Hácha marně snažil zastavit.
- Vít Machálek ve své knize Prezident v zajetí píše o vzájemné antipatii mezi Emilem Háchou a zastupujícím říšským protektorem Reinhardem Heydrichem, která byla oboustranná. Hácha údajně Heydricha bytostně nesnášel a i před svým personálem ho nazýval „slizkým hadem“ a audience u něj označoval jako „polykání ropuch“.
Konečný zlom v jeho chování přišel po atentátu na Heydricha. V reakci na tento čin Hácha prohlásil: „Místo českého národa je v tomto velikém boji jedině po boku Velkoněmecké říše. Nepřátelé Velkoněmecké říše jsou také nepřáteli českého národa.“
Nacistický teror, který po atentátu následoval, urychlil Háchovo fyzické i psychické chátrání. V průběhu roku 1943 v důsledku postupující arteriosklerózy přestal prakticky vykonávat svoji funkci a dožíval na zámku v Lánech. Mezi svými blízkými opakovaně hovořil o sebevraždě.
Krátce po konci války byl 13. května 1945 Hácha převezen z Lán do nemocnice pankrácké věznice. O šest dnů později podepsal prezident Beneš dekret, podle něhož měl být Hácha souzen.
Jeho stav však již byl natolik vážný, že se vláda 25. června rozhodla „nechati zemříti dr. Háchu na Pankráci“. Stalo se tak o dva dny později, 27. června 1945. Pohřben byl s vyloučením veřejnosti na vinohradském hřbitově. Označení svého hrobu se však dočkal až padesát let po své smrti.
Kolaborant, nebo hrdina?
Pohled na osobnost Emila Háchy je v současnosti rozdělený. „V celkovém hodnocení budou zřejmě vždy soupeřit dvě linie,“ domnívá se historik Vladimír Černý.
Kritici jej podle Černého vidí jako kolaboranta, který, ačkoliv z donucení, spolupracoval s nacisty. „Setrváním ve funkci státního prezidenta po Heydrichově příjezdu do Prahy 27. září 1941 poskytoval okupačnímu režimu zdání jakési legality,“ vysvětlil.
Háchovi obhájci naopak poukazují na fakt, že ze začátku svého prezidentství udržoval kontakty s československým exilem a díky svým intervencím přispěl k záchraně životů mnoha lidí, které věznili nacisté.
Historie.cs: Protektorátní prezident (zdroj: ČT24)
Historik Josef Tomeš už dříve v pořadu Historie.cs uvedl, že v posledních letech války Emil Hácha kvůli nemoci nebyl zodpovědný za to, „do čeho byl manévrován.“ Podle Tomeše Hácha obětoval svou pověst s vědomím, že kdyby z funkce prezidenta odešel, byl by na jeho místo dosazen někdo horší.
Také podle Vladimíra Černého Háchu v důsledku vážné nemoci nacisté později využívali jen jako loutku, která se hodila do jejich plánů. „K tomu koneckonců dospěl i poválečný Národní soud v Praze, když prohlásil, že Hácha nejpozději od druhé poloviny roku 1943 si nebyl vědom svého jednání a počínání,“ poukázal Černý.
Příznivci obou názorů mají přitom podle Černého svým způsobem pravdu. „Tak jako každý politik, i Hácha dělal chyby, a jeho tragédií bylo, že prezidentskou funkci zastával v mimořádně těžkém období. Vytknout mu snad lze to, že po Heydrichově příjezdu do Prahy fakticky kapituloval a vydal se cestou pronacistické loajality, kterou český národ odmítal,“ řekl.
Emil Hácha se narodil 12. července 1872 v Trhových Svinech na Českobudějovicku. Vystudoval právnickou fakultu, byl expertem na anglosaské právo, které přednášel na Univerzitě Karlově. Byl také znalcem anglické literatury, se svým bratrem například přeložil známý humoristický román Jerome Klapky Jerome Tři muži ve člunu. Od 30. listopadu 1938 do 15. března 1939 byl prezidentem pomnichovské ČSR, poté až do 4. května 1945 byl státním prezidentem protektorátu Čechy a Morava. Po květnovém osvobození byl uvězněn v Praze na Pankráci, kde také ve vězeňské nemocnici zemřel. Po jeho skonu úřady nepovolily vydat smuteční oznámení a pohřeb se konal 30. června 1945 v utajení na pražském vinohradském hřbitově jen za účasti nejužší rodiny. Jeho jméno se na náhrobku mohlo objevit až po roce 1989.