Před 80 lety přišlo Československo téměř o třetinu svého území. Většinu ztracené rozlohy tvořilo pohraničí osídlené převážně Němci, které si vyžádal v mnichovské dohodě Adolf Hitler. Československo přijalo dohodu na konci září 1938 a následoval odchod části Čechů do vnitrozemí. Většina jich však na území Sudet zůstala, připomíná historik Matěj Spurný.
Zástupy Čechů opustily po Mnichovu Sudety. Víc jich však zůstalo, s Němci měli úzké vazby
Jak vnímali Češi žijící v Sudetech to, že jejich domovy teď spadají pod třetí říši?
Bylo to určité zděšení. Ale je dobré si připomínat, že většina Čechů v pohraničí zůstala. Po uzavření mnichovské dohody odešlo, anebo bylo vyhnáno, asi 170 tisíc lidí. Ovšem půl milionu Čechů tam zůstalo v pozici občanů druhé kategorie. Mohli si ponechat drobný majetek a byli na tom lépe než Židé.
Často žili tito Češi ve smíšeném manželství a rozhodně si to nemůžeme představovat tak, že by po obsazení Sudet neustále trpěli. Posílali děti do německých škol místo českých a snažili se s tou situací nějak sžít. Po válce pak tito Češi patřili k těm, kteří Němce chránili, protože spolu celou tu dobu žili a rozlišovali mezi nimi. Pro nově příchozí na konci války byli tamní obyvatelé jen anonymní německý dav, na kterém mohli uplatňovat násilí celkem bez skrupulí.
- Oficiální statistika, vypracovaná sekretářem Ústavu pro péči o uprchlíky Jaroslavem Šímou, uvádí, že k 1. 7. 1939 bylo evidováno celkem 171 401 uprchlíků z pohraničních oblastí do vnitrozemí.
- Z toho bylo 141 037 lidí české národnosti, 10 496 Němců a 18 673 Židů. Statistika nezahrnuje aktivní státní zaměstnance, kterých bylo přibližně 50 tisíc.
- Zdroj: wikipedia.org
Jaká byla atmosféra mezi sudetskými Němci?
Jednoznačně radostná. Většina sudetských Němců si slibovala od připojení k říši samé dobré věci, zejména řešení hospodářské situace a to, že jejich děti už nebudou mít hlad. Sudety totiž trpěly hospodářskou krizí, ale o tom později. Němci se také těšili, že skončí čechizační tlak, který na ně Československo vyvíjelo, a že budou mezi svými. Dnes už si tu vypjatě nacionální náladu můžeme zase představit.
Kdo se neradoval, byli němečtí komunisté, sociální demokraté a katolíci, kteří vyjadřovali loajalitu k Československu, anebo viděli pod povrch a obávali se nacistické diktatury. Oprávněně, protože pak byli mezi prvními, kteří to odnesli. To ale byla menšina, devadesát procent Němců bylo nadšeno. Vydrželo jim to zhruba do poloviny války.
O co přišel stát ztrátou Sudet?
Nejenže přišel o významnou část území, ale také o významnou část obyvatelstva a slavně budované opevnění, které se nepoužité ocitlo na straně nepřítele. Také ztratil lehký průmysl a struktura hospodářství Československa se zhroutila. Stát byl od podzimu 1938 na třetí říši závislý. Atmosféra po Mnichovu byla velmi rezignovaná a do popředí se draly hlasy, které propagovaly loajalitu k Německu, tedy že nezbývá nic jiného než výt s vlky.
GALERIE
Odchod Čechoslováků ze Sudet před 80 lety
Tisíce lidí odešly ze Sudet do vnitrozemí. V jakém postavení tito uprchlíci byli?
Jejich situace byla velmi rozdílná. Zčásti odešli ze Sudet státní zaměstnanci, kteří tam přišli jako pošťáci nebo pracovníci na dráze a pak se mohli vrátit ke svým rodinám do vnitrozemí. Ale byly i tisíce takových, kteří podobnou kotvu neměli, a těm se okleštěné Československo snažilo v rámci možností pomáhat.
Nejhůř na tom ale byli Němci, kteří Hitlera odmítli. Dali najevo odvážný politický postoj, a protože Sudetoněmecká strana měla před válkou podporu většiny Němců, byl to postoj o to vzácnější. Československo jejich loajalitu ale nedocenilo, tihle sudetští antifašisté nebyli ve vnitrozemí doma a pro českou veřejnost to byli zkrátka Němci. Mohli bychom je nazvat mučedníky dvacátého století.
Provázely odchod Čechů ze Sudet násilnosti?
Ano, po některých házeli sousedé kameny, někde byli i mrtví. Většinou je zabily bojůvky, které byly vyslány z říše už před Mnichovem k destabilizaci území. Menší část obyvatel skutečně prchala před rozběsněným davem, který jim zapálil dům.
Ale většina Čechů, kteří se rozhodli nezůstávat v Sudetech, se jednoduše někde shromáždila, domluvili si odvoz a vzali s sebou část majetku. Ten jim zůstal, mohli ho vzít s sebou, nebo prodat. V praxi to vypadalo tak, že někteří o majetek přišli, jiní se dohodli se zbytkem rodiny a ti příbuzní, kteří ze Sudet neodešli, se o něj pak starali.
Odchod těchto Čechů z pohraničí trval několik týdnů a měl dost jinou podobu než odsun Němců, kterým byla po válce odebrána občanská práva. Doba byla ve třicátých letech vypjatá, ale lidé se ještě masivně nevraždili a neokrádali.
Československo stálo o území Sudet, o tamní Němce už méně
Co přesně představovaly Sudety pro Adolfa Hitlera? Proč o ně tolik stál?
Sudety byly pro nacistické Německo jedním z klíčových území jak ideologicky, tak mocensko-politicky i hospodářsky. Nacistická politika byla založená na sjednocení Němců jakožto národa v jednom státě. Prvním krokem mělo být sjednocení Německa a Rakouska, tedy velkoněmecké řešení, které mírové konference po první světové válce zakázaly. Druhým krokem bylo odtržení Němci obývaných území od Československa a třetím krokem bylo zabrání části Polska osídlené Němci.
Kromě toho si třetí říše uvědomovala, že československé pohraničí je mimořádně vyspělé území s moderním průmyslem a kvalifikovaným obyvatelstvem. Ve svém celku bylo pohraničí industriální, ať už šlo o lehký chemický průmysl, těžbu surovin nebo tamní textilky.
Národnostní situace v ČSR v atlasu z r. 1936
Proč vlastně Československo v době svého vzniku stálo o území obývané Němci?
Z mnoha důvodů. Ale na konci první světové války bylo hlavním argumentem právo na historické území Čech a Moravy. Navzdory tomu, že sudetští Němci mohli mít také právo na své národní sebeurčení. O sjednocení historického území českých zemí usilovala česká politika už v 19. století. A když československý stát konečně vznikal za příznivých okolností, nebylo myslitelné, že by Češi o toto území přišli, i když bylo převážně osídlené Němci.
Jak se v pohraničí prosazovala česká dominance?
Úplně na začátku násilím, které za sebou nechalo desítky mrtvých. Obecně se ale německé obyvatelstvo vysílené válkou připojení k Československu moc nebránilo, a pokud se konaly demonstrace, tak spíš sociálně motivované. Do těch pak v některých případech četníci začali střílet. První stopa československého státu, kterou v Sudetech zanechal, tak nebyla příliš šťastná a tito mrtví se později stali v nacistické interpretaci mučedníky.
Ve dvacátých letech se pak český a československý živel prosazoval spíše hospodářsky. Přerozdělovaly se majetky, a přestože to nebylo přímo podle národnostního klíče, tak stejně platilo, že zabrané pozemky dříve patřily šlechtě, církvi nebo německy hovořícím vlastníkům, a teď je dostávali Češi. Stát také podporoval zakládání českých škol, čímž bojoval o duše dětí ze smíšených manželství. Formálně byli Češi a Němci zrovnoprávněni, ale přitom stát spíše pomáhal Čechům.
Sudetští Němci vítají v Broumově vojska Wehrmachtu po Mnichovské dohodě
Jak se s tím sudetští Němci vyrovnávali?
Dvacátá léta byla ambivalentní. Na jednu stranu se Československo poměrně rychle hospodářsky stabilizovalo, více než Německo nebo Rakousko. To nahrálo uklidnění situace v Sudetech. Stejně tak se Československo zprvu nepropadlo tolik do hospodářské krize. Sudetští Němci tak mohli alespoň dočasně přijmout Československo jako svůj domov, když viděli, že nemusí procházet tím, čím jejich vrstevníci v Německu.
Zároveň tam však byl přítomen pocit, že „to není úplně náš domov a že nám někdo bere to, co mělo být naše“. Například podmínky komunikace s úřady byly horší než za Rakouska-Uherska. Tlak na češtinu jako jazyk i identitu byl všudypřítomný. Ani vznikající rozhlas nevysílal v němčině, a když už, tak velmi okrajově.
Pak už se obyvatel Sudet nikdo na nic neptal
Jak se ve třicátých letech proměnily postoje německých obyvatel Sudet?
Klíčovou roli nakonec sehrál dopad hospodářské krize. Ta nastoupila v Československu později, a to v době, kdy se Německo už vzmáhalo a k moci se dostal Hitler. Dopad krize byl navíc v pohraničí citelnější než ve vnitrozemí, v Sudetech byl umístěn lehký průmysl jako textil, sklárny, keramika, čili zboží závislé na exportu.
V krizi pomáhala československá vláda firmám státními zakázkami, ale disproporčně často směřovaly tyto zakázky do vnitrozemí podnikům českým nebo slovenským. Když se stavěla v Ústí nad Labem přehrada, česká firma si na její stavbu přivezla české dělníky a ti němečtí nezaměstnaní, kterým doma hladověly děti, se na její stavbu dívali s rukama v klíně. Zatímco v Německu už se žilo lépe.
Tahle historická konstelace by sama o sobě to, co se stalo, způsobit nemusela. Ale pod povrchem byla ta základní nespokojenost s Československem coby státem, který není náš. Ze začátku tak byl úspěch Sudetoněmecké strany založen jen na tom, že partaj chtěla hájit čistě německé zájmy, ne zájmy dělníků nebo agrárníků, jak bylo v té době běžné. Teprve postupně strana víc a víc vsakovala nacistickou ideologii a antisemitismus a víc spolupracovala s Německem, až se stala Hitlerovou filiálkou v Sudetech.
Mluvil jste o nadšení, které sudetští Němci na podzim 1938 pociťovali. Jak dlouho jim vydrželo?
Postupně se začala šířit mezi sudetskými Němci určitá ukřivděnost. Měli pocit, že v Československu byli občany druhé kategorie a v Německu jsou taky. Konrad Henlein a další neudělali velkou politickou kariéru v NSDAP, židovský majetek se arizoval ve prospěch Němců z říše, na čelní posty přicházeli také lidé z Německa. Válka zpomalila technologický vývoj, každá rodina poslala někoho na frontu a muži umírali. Sudety se sice nebombardovaly díky dohodě exilové vlády v Londýně se Spojenci, ale do Sudet přicházeli lidé, kteří přežili bombardování v Německu. Na rekreaci přijížděli vojáci z fronty. Obyvatelé Sudet je museli hostit. To jsou věci, které je netěšily. Pocit, že se zmýlili, měli sudetští Němci už čtyři nebo pět let po Mnichovu. To ale neznamená, že by se stavěli na odpor. Na konci války se jich na názor už nikdo neptal.
Revoluční (rabovací) gardy
Dá se zjednodušeně říct, že dějiny českého pohraničí za posledních sto let jsou dějinami ústrků a křivd?
Sociální historik se zaměřením na moderní dějiny, nacionalismus a multietnicitu v českých zemích 20. století a na dějiny moderních evropských diktatur. Od roku 2012 pracuje v Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd a vyučuje v Ústavu hospodářských a sociálních dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, působí jako předseda dozorčí rady sdružení Antikomplex. Je autorem či spoluautorem knih Nejsou jako my. Česká společnost a menšiny v pohraničí (1945–1960), Proměny sudetské krajiny nebo Most do budoucnosti. Laboratoř socialistické modernity na severu Čech.
To se dá říct o celém narativu českých dějin, které máme tendenci vyprávět právě jako sled ukřivdění a ústrků. Je pravda, že v Sudetech těch nešťastných okolností bylo hodně. Obyvatelé se tam ocitli mockrát pod tlakem a museli rozhodovat o své identitě. Za rozhodnutí, která se zprvu zdála samozřejmá a nepolitická, nesli odpovědnost až takovou, že museli opustit svůj domov a přišli o všechen majetek.
Sudety by se pochopitelně změnily i bez toho a to, že dnes trpí přetrženou kontinuitou, se někdy zdůrazňuje až jednostranně. Jako kdyby k jiným změnám v Sudetech ve 20. a 21. století nedošlo, ať už vlivem změn v zemědělství nebo průmyslu.
Ale některé věci jsou přece jen jiné. Takové Ústí nad Labem nebo Karlovy Vary v sobě mají něco jiného než třeba Hradec Králové či Pardubice. A to v tom smyslu, jak moc srostlá je tamní společnost a jak hluboký vztah je na těch místech mezi společností a místem, v němž lidé žijí.
V Sudetech začínají dějiny rokem 1945 a je to poznat na tom, jaké tradice tam lidé pěstují a jak zachází se svým dědictvím. Tamní společnost vznikla z nově příchozích, což byli lidé většinou z chudších vrstev, kteří neměli tolik co ztratit. Nepřinesli si sociální a kulturní kapitál a byli pak závislejší na komunistické moci než lidé z míst, která mají kontinuitu delší. Osvojení krajiny je strašně důležitou součástí kulturního kapitálu a trvá to několik generací. Stejně jako v Bosně, kde došlo k etnickým čistkám, i tady se jizvy budou hojit ještě dlouho.