Kostely sudetských Němců svědčí o nevyřešeném vztahu k minulosti

Československo po druhé světové válce vyhnalo ze země na tři miliony Němců. Po nich zbyla opuštěná krajina plná měst, vesnic, továren i kostelů. Některé si přivlastnili Češi a Slováci, některé upadly v zapomnění a některé byly zničeny. Komunistická diktatura opravdovou debatu o dědictví odsunu neumožnila, a ta tak přišla jen v ozvěnách až po sametové revoluci. Osudy tří kostelů v Českém lese ukazují, že téma je bolavé dodnes.

Zub času právě dohlodává poutní kostel sv. Anny nad Pořejovem, který se německy jmenoval Purschau. Na zarostlém kopci se ještě silou vůle drží jeho stěny, střecha se už však propadla. Postupující rozpad svatostánku jezdí sledovat Helga Süttnerová, která žije v nedalekém bavorském Weidenu.

Narodila se v Sudetech nedaleko Pořejova, z něhož pocházel její muž. Když jí bylo půl roku, musela se svými pěti sourozenci do odsunu. I když se v tomto věku nestihla ničeho dopustit, doplatila na princip kolektivní viny, který tehdejší československá vláda na Němce uplatnila.

V obci bylo asi sto padesát domů, v nichž bydlelo na pět stovek lidí. Drtivou většinu z nich tvořili Němci, kteří se krátce po válce dozvěděli, že musí pryč ze země. „Snažili se některé své věci odstěhovat za blízkou hranici. Ta byla v té době ještě průchodná,“ popisuje Zdeněk Procházka, který se osudu opuštěných obcí a kostelů v nich věnuje dlouhodobě a je mimo jiné autorem knihy Proměny sudetské krajiny.

Odsun tam trval relativně dlouho, což přineslo neobyčejná setkání. Do domů, v nichž se na cestu do vyhnanství chystali Němci, totiž přicházeli noví osadníci a někdy žili spolu v jedné domácnosti. V některých případech sdíleli střechu nad hlavou i několik měsíců, jak upozorňuje Procházka.

Do Pořejova přicházeli většinou lidé z nedalekého Písecka nebo Milevska. Byli mezi nimi však také Češi přesídlení z ukrajinské Volyně nebo z Rumunska a lidé ze Slovenska. Někteří z posledně jmenovaných brali pobyt v pustnoucím kraji na západě Čech jako příležitost přilepšit si doma. „Rozebírali dřevěné chalupy, nakládali je na vlaky a odváželi je na Slovensko,“ popisuje Procházka.

Obec však nebyla příliš vhodná k osidlování. Na konci války se totiž v Pořejově skryla skupina příslušníků SS, která o něj svedla bitvu s americkou armádou. Jejich postup se snažila zastavit mimo jiné ostřelováním z věže kostela sv. Anny na kopci nad obcí. Asi patnáct domů při bitvě vyhořelo. V obci se také usadili lidé, kteří kradli v okolí. Nakonec proto bylo rozhodnuto, že se celý Pořejov zbourá. „Lidé si kupovali chalupy za hubičku na stavební materiál,“ říká Procházka.

Komunisté na místě zaniklé obce zřídili skládku odpadu pro Tachov. O jejím zrušení bylo rozhodnuto až na konci 90. let. Buldozer ji rozhrabal, a to i se hřbitovem. Procházka vzpomíná, že při tom ze země trčely lidské kosti. Zachoval se jen kostel sv. Anny, který stál stranou a nějakou dobu sloužil také jako pozorovatelna pohraničníků.

Vytrhané kořeny

„Koukali jsme na ta místa dalekohledem zpoza hranice,“ vzpomíná na dobu nejuzavřenější železné opony Helga Süttnerová. V roce 1985 se do rodných obcí poprvé dostala osobně a od té doby tam jezdí často.

Od kostela sv. Anny vzala pustnoucí náhrobní kámen svých příbuzných a odvezla ho do Německa. Tam ho nechala opravit a uložila na důstojné místo. Její kořeny tím však z krásného kopečka nad Pořejovem nezmizely úplně. Pořád tam jezdí zapalovat svíčku k náhrobku babičky svého muže.

Při návštěvách cítí smutek a často pláče. Myslí na zlo, které rozpoutal Hitler a následně Češi a doufá, že válka už se nebude nikdy opakovat. Ráda by přispěla k tomu, aby kostel nespadl. Potřebné peníze však nikdo nenabízí, a tak sv. Annu zřejmě čeká definitivní pád k zemi.

Pokus o opravu, který nevyšel

O dost milostivější byl osud ke kostelu Zvěstování Panny Marie v areálu augustiniánského kláštera v obci Pivoň (Stockau). Vesnice byla na konci války malá, měla do třiceti popisných čísel. „Čechů tam žilo jen pár, byli to dosazení úředníci. Jinak byla Pivoň stoprocentně německá,“ říká Procházka.

Kostel byl v době odsunu ve velmi dobrém stavu a konaly se v něm bohoslužby. „Po roce 1948 ho dostalo JZD. Jeho členové tam začali sypat zrní a udělali si z něj sýpku,“ popisuje Procházka praktiky nových správců půdy z Jednotného zemědělského družstva.

V 50. letech sloužila kostelní věž jako pozorovatelna pohraniční stráže. „Jeden z příslušníků tam v roce 1953 odhodil nedopalek a zapálil celý kostel. Sotva stačil sám utéct,“ říká Procházka. Po požáru zbyly z kostela i okolních klášterních budov ruiny.

Zůstaly ale natolik zachovalé, že už na přelomu 70. a 80. let rozhodli domažličtí památkáři o jejich opravě. Postavili novou střechu a rekonstruovali věž. Tím ale práce skončily a kostel začal znovu pustnout.

Po pádu komunismu se klášter dostal opět do centra pozornosti. Sdružení Aurelius začalo se státní podporou objekt rekonstruovat, aby ho mohlo využít pro sociální a kulturní účely. Podařilo se dostavět pobořené nádvoří a provést některé další úpravy, pak se ale stavební práce zastavily. Klášter tak zůstal rozestavěný a na svého zachránce teprve čeká.

Společné mše v troskách

Tragédie a nenávist se nakonec přetavily ve smíření v zaniklé obci Lučina (Grafenfried). Ta leží pouhý kilometr od hranic s Bavorskem a na její návsi stával kostel sv. Jiří, který byl vystavěn v roce 1753.

Jeho hodnotu uznali i komunističtí úředníci, kteří ho v roce 1956 prohlásili památkou. Nesměl se tedy bourat a v obci, která byla srovnaná se zemí, zůstal stát. Jenže zanedlouho šel i přes zákaz také k zemi.

Procházka mluvil o osudu obce, která byla zbořená a zasypaná, na počátku druhé dekády nového milénia s rodákem z této obce Hansem Labmeierem. „V roce 2013 jsme se domluvili, že by se kostel mohl odkrýt a mohlo by v něm vzniknout pietní místo,“ popisuje český výzkumník. Základy skutečně odkryli, zedníci dostavěli několik pobořených zdí, kameníci vytvořili oltář z kamenů z nedalekého rozebraného pivovaru a nad něj pověsili obrázek panenky Marie.

„Ve sv. Jiří se konají česko-německé mše,“ popisuje výsledek této práce Procházka. Lidé se po bohoslužbě také procházejí odkrytými základy domů tvořících někdejší vesnici. Těch stále přibývá díky práci Helmuta Roitha, který vede výkopové práce.

Výkopy jsou náročné, a to nejen fyzicky. „S naší legislativou je to strašně složité. Nikdo se v tom nevyzná, a když to chce nějaký dobrovolník zkoumat, tak se hned rozpoutá debata, že by to měli dělat odborníci. Ti ale nemají čas,“ lamentuje Procházka a dodává, že na Slovensku i v Německu jsou úřady v takových případech mnohem pružnější.

V případě Lučiny se však podařilo zapojit politiky a úředníky z nejbližších obcí, českých Nemanic a německého Waldmünchenu. Díky tomu mohou práce pokračovat a dobrovolným archeologům nehází nikdo klacky pod nohy.

Do konce roku 2019 by měla být odkrytá celá obec a práce by měly slavnostně skončit umístěním popisných čísel někdejších chalup na jejich základy. „Je to asi největší projekt na česko-německých hranicích,“ upozorňuje Procházka.

Odhalené základy domů v Lučině nesou klasické poselství: na chyby minulosti nesmíme zapomínat, abychom je neopakovali.